Dnešní den s úsměvem

Teribear 2016

Včera v 11:48 | Štefan


Na rozdíl od loňského roku jsem letos o akci "Teribear hýbe Prahou" veděl a myslel jsem na ní. Vlastně celou dobu jsem se na ní připravoval. Asi nejlepší přípravou byl šestidnní závod na začátku května v Balatonfuredu http://stefank.blog.cz/1605/6d-balatonfured-2016-2
Tam se mi povedlo se 542,7 km, víc o 1 míli než loni. Pak jsem ale za dva týdny neplánovaně nastoupil na 12-ti hodinovku ve Stromovce. Nebyl to dobrý nápad. Protrápil jsem se k 76 km, a zcela se odrovnal. A za 3 dni jsem šel na oběr krve k preventívní prohlídce. Výsledek byl žalostný, vážné zdravotní problémy. Proto jsem další 3 měsíce běhal velmi málo, a vynechal jsem po 9-ti letech 48 h v Kladně.
Na "Teribear..." jsem si vzal dovolenou. Pro me začal tiskovkou asi hodinu před oficiálním startem.
Celkem se zájmem jsem to očekával, nikdy jsem v takovéto roli nebyl. Promluvila p. Tereza Maxová, pak sponzoři, já taky odpovídal na pár otázek. Ale utnul jsem to citovaním Jirky Březiny: "Každé slovo 11 metrů". Pak bylo focení a start.
Po prvním kole mne odchytila napřed Prima, pak rádio Impulz, a ještě někdo další. Nebylo mi to příjemné, dávat rozhovory před akcí(?!). Ale chápal jsem, že to chtějí na záčátku, pro popularizaci akce. Jinak se první den nic zvláštního nestalo. Potkal jsem hodně známých a přátel, atmosféra byla skvělá, trať plná. Neběželo se mi moc dobře. Dal jsem 42,5 km. Trvalo mi to skoro 5 hodin a nohy bolely hodně. Říkal jsem si, že toho letos moc nenaběhám, když po 42,5 km pomalého poklusu ledva chodím. Na druhý den ráno ale ani stopa bolesti nebo únavy.
Pamatuji si ještě trochu pátek. I když to nevím jistě, dal jsem něco přes 80 km. Pak už jsem začal běhat přes noc. Já mám horko rád, ale běhat v něm mi přišlo nesmyslné, slunce ubíralo síly. Nepamatuji si, kdy jsem dobíhal jednotlivé stovky, jenom, že v neděli ráno kolem 6-té hodiny jsem měl 200 km. V tom čase měl Jirka Juřica 210 km (celkově udělal 703). Já jsem šel domů, Jirka pokračoval a kolem 13-té hodiny měl 240. To mi přišlo naprosto nesmyslné, trápit se 7 hodin v horku kvůli 30 km. Myslel jsem, že ho to musí odrovnat. Nicméně večer přišel a pokračoval úplně v pohodě. Přesně tak, jak to dokážou skvělí běžci se Sri Chinmoy maraton teamu.
Já jsem na konci každého dne měl náskok oproti loňsku 60 km.
Původně jsem vůbec neměl představu kolik bych chtěl zaběhnout. Chtěl jsem jenom vzhledem k předchozím zdravotním problémum vydržet co nejdéle, a případně jenom chodit. Po 200 km jsem si dal za cíl překonat loňský výkon, a po 300 km překonat 600 km. Povedlo se, i díky pomoci mých přátel a taky lidí, které jsem předtím neznal. Několik uvedu:
Jarka Marounková, běžela se mnou snad každé ráno, Jitka Faronová, Honza Nestrojil, David Altman, Pavel Marek - s tím jsem si i hezky popovídal. Až tam jsem se dozvěděl, če se chystá na Sparhatlon.
Zdeněk Koblic (645 km) - tomu specielní dík za podporu.
Jirka Juřica, Milan Javornický, Baruška Pokorná Gabriela Handrichová, David Schovánek, Honza Čížek, Lukáš Findeis, Michal Pávek, Vašek Jukl, Petr Prokop Tůma, Drahuška Tůmová Tomáš, Zahálka, René Kujan, Sára Skotnicová, přátelé ze Sri Chinmoy maratón teamu - Petr Hlava, Ondřej Agapua Veselý, Viharin Rosa, Aleš Plíva, Josef Šverma … A ještě Borky, "nositel kroužkové košile".
Simona Vlašimská a
Terezka
Jsem vděčný slečně Dominike se Škodovky. Povzbuzovala, a hlavně běžela se mnou poslední 2 kola před 5-ti stovkou. Moc mi to pomohlo. Obával jsem se, že to bude trvat dlouho, s ní to uběhlo velice rychle.
Evženovi Ge - za poslední kolo před 600 km a za toto foto:
Teamu ING Bank - za podporu, a taky za zapůjčení termodeky. Bohužel, tu jim další noc někdo z jejich stanu ukradl. Když jsem jim šel v sobotu po běhu poděkovat zažil jsem velmi příjemné překvapení. V jejich tričku seděl kluk, který mi řekl, že je podporované dítě, a loni jsem beěžel i pro něho. Živý důkaz, že akce skutečně pomáhá.
Taky děkuji všem lidem z teamu Nadace, specielně Teribear-ovi, tedy nositeli medvěda. Je mi trochu trapně, nemůžu si vzpomenout na jméno.
Velké díky za pomoc a podporu Michaelovi Dobiasovi. Nejen povzbuzoval ale taky mi donesl jídlo, když jsem se v pátek odpoledne rozhodl, že poběžím přes noc.
A super velké díky naší ultrahvězdě Míše Dimitriadu. Nejenže v pracovních dnech se mnou pár koleček popoběhla, ale taky mi na jednu noc přinesla banány. A hlavně v sobotu ráno mne tak vyhecovala, že jsem s ní (po 564 km) zaběhl 10 km těsně pod 1 hod.
Užasně bylo běhat s kloučkama s dětského domova v Mostě. V pátek se mi jeden z nich "vnutil" za kamaráda, a doslovně na mně visel. To jsem ještě nevěděl, že je z dětského domova a divil jsem se jeho ujišťování, že je můj kamarád. Pak se přidal i další. V sobotu tam byli taky.
Děkuji přátelům. Kteří mne podporovali a drželi palce "na dálku".
Určitě jsem na někoho zapoměl, omlouvám se.

Užil jsem si několik hezkých setkání. Přihlásila se ke mne paní Anna Krausová, bývalá vynikající gymnastka z dob Evy Bosákové. Taky Roman Šebrle, když jsem se měl fotit se Simonou a jejími kamarádkami.
Právě tehdy se mi fotit nechtělo, a Romana jsem přehlídl (!).

Celkově jsem "uběhl" 616 km, jsem s tím moc spokojený. Určitě se dalo víc. Běžel jsem hodně opatrně, obával jsem se, že se odrovnám jako v květnu.Na rozdíl od loňska jsem neměl žádnou větší krizi. Akorát v sobotu ráno, když jsem přišel na Letnou, a prostor mezi tramvajovou zastávkou a okruhem se změnil na močál, jsem měl chuť otočit se, a jít domů.

Celá akce se mi moc líbila.

Organizátoři udělali několik významných vylepšení. Změnili trasu. Trochu ji zkrátili a vynechali "rozbitý" úsek na konci. Důležité bylo, že trať letos vedla kolem šaten a cisterny s vodou. Super byly mobilní lampy. Lepší byly šatny. Bez problému fungovala časomíra, uběhnutá vzdálenost se dala okamžitě kontrolovat na tabuli.

Na shledanou (doufám) příští rok! Už teď se začínám připravovat.
 

Budu mít po červnu 3000 km?

19. června 2016 v 19:54 | Štefan
Po květnu jsem měl naběháno 2792 km. Vypadalo to, že po půl roce budu mít celkem lehce přes 3000 km. Teď mi chybí ještě 85 km, snad to dám. Červen měl být oddychový. To i je, i když neplánovaně. Druhý červnový týden jsem byl na preventívní prohlídce, která ukázala několik dost závažných problémů. Velmi vysoké játerní testy (až s podezřením na žloutenku), chlopňovou arytmii, zhoršenou funkci štítné žlázy a hodně zhoršenou anémii. Hladinu hemoglobínu jsem měl vždy na hranici normy - kolem 134. Teď ale byla 122. Játerní testy se po týdnu zazračně zlepšily, teď jsou zcela v pořádku. Vysvětlení paní doktorky je, že asi jsem překonal žloutenku. Nevím, nejsem odborník, ale moc tomu neveřím. Spíš bych to připsal oslabené imunitě po dvou ultra. Na začátku května 6-ti denní v Balatonfuredu a 18 dní potom 12 h ve Stromovce. Ten výkon tam byl docela smutný, necelých 77 km. Teď "doufám", že to bylo způsobeno i tou hodně zhoršenou anémií. Další týden 2 míle ve Stromovce - další smutný výsledek 16:13. Normálně to běhávám pod 15:30, a přitom neběžím úplně naplno. To už bylo pár dní před těmi testy.
Podle toho, co jsem se dočetl, že u nás býva porucha funkce štítné žlázy způsobená zhoršenou imunitou, mi moje vysvětlení dáva smysl. Hlavně když před půl rokem byly všechny výsledky v normě.
Teď mne ještě čekají další vyšetření. Zatím jsem omezil běhání, tento týden jenom 51 km.
Na konci července jsem chtěl startovat na 48 h v Kladně. Pokud se výsledky nezlepší budu tam jenom jako divák, nebo pomocník. Pak v září je "Teribear hýbe Prahou". Po loňském výsledku (555,7 km) ode mne pořadatelé očekávají slušný výkon. Mám už koupený chip, ale pokud se můj zdravotní stav nezlepší tak tam půjdu jenom něco nachodit. Teď zatím musím být trpělivý. Ale to samozřejmě nemám rád. Trpělivost je od slova trpět.

12 hodin ve Stromovce.

29. května 2016 v 19:31 | Štefan

Mé letošní výsledky se hodně podobají loňským, i když jsou o malinko lepší. Na 6-ti denní o 1,7 km víc, na 12 h o 3 km víc.




To by bylo fajn, akorát, že to bylo srovnání se slabým výkonem - 73,7 km. Průběh se dost podobal loňskému, dokonce i počasí bylo podobné. Napřed dost horko, pak dusno, nakonec kolem 17:30 déšť. Naštěstí oproti loňskému mnohem mírnější. Rozdíl byl i v tom, že zatímco loni byla 12 hodinovka měsíc po 6-ti denní, letos jenom 18 dní.

I letos mne od začátku skoro 6 h bolelo břicho, ale bylo to mnohem slabší, takže mě to moc neomezovalo v běhu. Zato jsem měl jiný problém. Od začátku mne tlačil horný vnější okraj levé boty. Asi mi trochu padá příčná klemba, chodidlo je níž. Myslel jsem, že to povolí, nechtělo se mi přezouvat do méně odtlumených lehkých bot. V těch botech neběhám víc jak 20 km, protože mě pak obvykle začnou bolet záda. Před třetí hodinou závodu to už bolelo moc, už jsem chvíli jenom pajdal, tak jsem se šel přezout. Sice jsem ztratil tak 10 min. ale byla to velká úleva. Trochu jsem se rozběhnul. Bohužel jsem měl "napajdáno" za skoro 3 h něco přes 18 km. I potom jsem běžel hodně pomalu, nedokázal jsem zrychlit. Možná byla doba na regeneraci od Balatonfuredu příliš krátká, nevím. Maratón jsem měl podobně jako loni za víc než 5 a1/2 h. Nevím to přesně, něco kolem 5:40. Poslední kola před maratónem mi nějak špatně fungovala hlava, říkal jsem si, že doběhnu maratón, pak dám pauzu, nějak doklušu 50 a skončím. Neměl jsem však pro skončení žádný vážný důvod. Akorát mě dost bolely prsty levé nohy. To souvisí s tou klenbou. A cítil jsem se hodně unavený. Dal jsem ještě jedno kolo, a rozhodl se najíst. Kvůli mému problému s kvasinkou jsem nemohl jíst jídlo z občerstvovačky. Měl jsem dost vlastního, dal jsem si za pomalé chůze hnědou rýži. To už jsem se rozhodl, že budu pokračovat. Koupil jsem si ve Šlechtovce kafé, abych trochu zahnal únavu, a za chůze ho vypil. To mě celkem probralo. Ale únava se za pár koleček vrátila. Tak jsem začal dva krátke úseky chodit. U občerstvovačky, a pak asi půl kola za ní. Táto taktika se mi už víckrát osvědčila. Vždy když jsem chtěl přejít do chůze jsem si řekl, že vydržím po ten "chodecký" úsek. Ale bylo těžké na konci toho úseku sám sebe přesvědčit, abych začal klusat. Přitom to celkem šlo, jenom hlava se bránila. Ještě párkrát mě napadlo, že bych mohl skončit. Že ještě nejsem dost zregenerovaný, že ten výkon bude stejně slabý, že nezáleží na tom, jestli to bude 60 nebo 80... Ale pořád mi chyběl vážný důvod to ukončit, kromě bolesti prstů a nártu na levé noze. Trochu mě taky bolela levá strana zad. To ale po skoro osmi hodinách není nic neobvyklého, asi každého něco bolí. Taky jsem byl už dost unavený, ale to taky není nic neočekávané. Tak jsem se nakonec rozhodl, že ať to dopadne jakkoli, neodejdu z tratě a nesednu si. Asi 3 h před koncem jsem si uvědomil, že to nebude ani 80, ale neřešil jsem to, jen jsem pokračoval pořád stejně. V tom okamžiku hlava zafungovala správně. Když začalo asi 1,5 h před koncem pršet tak jsem si říkal, že zůstanu na okruhu, i když přijde liják. Naštěstí pršelo dost málo, skoro to bylo po tom dusnu příjemné osvěžení.

Do závěru to bylo pořád stejně. Asi 25 min před koncem jsem potkal Ludvíka Szaba. Říkal, že už si veme vlaječku pro doměření. Já byl rozhodnutý stejně. Ludvík mi pak ještě utekl, ale zase jsem ho dohnal v posledním kole. Měli jsme naběháno stejně. Domluvili jsme se, že to ukončíme spolu. Před poslední zatáčkou od startu nás za mohutného povzbuzování fanoušků dobíhala Míša Dimitriadu. Říkal jsem Ludvíkovi, že ji zkusíme utéct a zafinišovat. Míša už zjevně toho měla dost. Já závěrečný finiš miluju. Ludvíkovi se nechtělo, ale když jsem ze všech sil vyběhnul, tak se přidal. Skončili jsme úplně stejně. Výsledek byl 76,796 km. Slabé, ale nakonec jsem byl celkem spokojený. Asi jsem tam neměl chodit, doba na regeneraci byla zřejmě krátká, ale teď už na tom nezáleží.

Byl to moc hezký závod. Jako vždy atmosfěrou, setkáními s kamarády, povzbuzováním a perfektní organizací.
 


6D Balatonfured 2016 - 2

16. května 2016 v 16:18 | Štefan
Po plovině závodu nastal čas na přehodnocení cíle. 600 km už bylo v nedohlednu. Konec ještě daleko, únava a ospalost už značná. Rozhodl jsem se ve čtvrté 24-hodinovce víc odpočívat. Cíl jsem zredukoval na 570, a hned vzápětí na 550. Někdo dokáže prostě běžet, a nezabývat se výsledkem. Bylo by to hezké, prostě vyždímat ze sebe, co to jde, a na závěr se podívat na výsledek. Já to nedokážu. Potřebuji si dost často ověřovat, jak na tom jsem.Na rozdí od loňska jsem se dokázal ovládat alespoň tak, že jsem se díval na výsledkovou tabuli jenom při nějaké delší pauze, buď když jsem šel na WC, nebo při větším jídle.
Po obědě jsem si dal ještě pauzu asi ½ h a pak pokračoval ve své kluso-chůzi. Podobně jako loni jsem si na trati našel dva krátké úseky, kde jsem šel. Jenomže moje chůze byla (stejně jako poklus) hodně pomalá, průměrná hodinová rychlost byla pod 6 km. Po večeří jsem si dal znovu pauzu. Asi v půl osmé jsem měl 300 km. Kolem osmé hodiny jsem si musel jít na chvíli zdřímnout. Ani mě nic výrazně nebolelo, jenom jsem při chůzi začínal usínat. Asi po 1,5 h jsem znovu vyběhnul a vydržel to so půl jedné. Pak 2 h spánek a znovu. Moc se mi do tmy nechtělo, nohy tentokrát hodně bolely, ale donutil jsem se. To bylo dobře, rozchodil jsem to, a pak asi 2 h v kuse klusal, než jsem zase začal části tratě chodit. Ale při kontrole po snídani jsem zjistil, že průměrná rychlost byla znovu pod 6 km za hodinu.


Někdy dopoledne jsem se pak bavil se Stefanem Mackem. Před závodem měl stejný OR jako já - 541 km. Stefan až na krátké ůseky celý závod šel. A šel stabilně 6 km/h. Pojmenoval jsem ho "walking machine". Řekl jsem mu o svém problému s chůzi. Vysvětli mi, jak chodí. Ne moc dlouhé kroky, ruce se pohybuji rovnoběžně s tělem, žádný pohyb před sebe. Nedívat se daleko dopředu, ani vlevo, ani vpravo. Upírat zrak na místo 5 m před sebou a plně se koncentrovat na chůzi. Styl zcela odlišný od ostatných "dálnochodců", kteří jdou výrazně nakloněni dopředu a dělaji dlohé kroky. To bych nezvládl. Ale Stefanův styl jsem vyzkoušel, a celkem mi to šlo. Několik hodin jsem tak šel kousek za ním. Úplně jsem to nezvládal, ale když se odstup snížil, tak jsem kousek popoběhnul. To mi výrazně pomohlo, přestal jsem sledovat tabuli, nevěděl jsem, kolik mám km, ale byl jsem si jistý, že jdu 6 km/hod, co mi v mém stavu vyhovovalo.
I když jsme se pak rozdělili, kontroloval jsem si náš odstup na protilehlé rovince a udržel jsem ho asi do půl dvanácté, kdy šel Sefan obědvat. Já v tom tempu pokračoval až do poledne. Po čtvrté čtyřiadvacítce jsem měl 362 km - jenom 76 km za 24 h. Ale byl jsem vcelku spokojený. Povedlo se mi překonat ten depresivní pocit po polovině závodu.
Udělal jsem si hodinovou pauzu a pak pokračoval v pomalém poklusu do 15 h, kdy jsem si musel znovu dát přestávku asi do čtvrt na pět. To už mě napadaly písničky, jako "Až povezou mě na lafetě" a "Až obuju si černé papírové boty". Do toho přišel Jarda a říkal, že má v přehrávači náhodný mix písniček a přávě mu hrálo "Až mě andělé povolají k sobě". A Petr říkál: "Až si pro mě přijdou funebráci"... V této optimistické atmosfére jsem začal pochybovat i o 500 km. Nebyl na to vážný důvod, jenom vypla hlava. Chybělo mi kolem 130 km a měl jsem na to 41 h.
Přestal jsem myslet na výsledek. Pokračoval jsem s tím, že v noci dám dlouhý spánek a posledních 24 h zkusím bez spánku.
S menšími přestávkami jsem pokračoval do 22 h. Už jsem měl 400 km.

Šel jsem na 6 h spát.
Do poledne jsem pak měl 441 km. Rozhodl jsem se, že za posledních 24 h zkusím 105, tak aby denní průměr vyšel na 91.
Pokračoval jsem v "běho-chůzi" do 22 h, kdy jsem zjistil, že bez přestávky to nedám. Šel jsem spát na 1,5 h. To mi skutečně pomohlo. Najedno bylo reálných 550 km. Vypadalo to, že 500 km múžu mít kolem 2:45. šlo mi to celkem fajn, až přišel nečekaný úděr. Právě když jsem byl kolem jedné hodiny na nejvzdálenějším místě trati se strhla prudka studená přehánka. Než jsem urazil těch 500 m k chatce jsem úplně přemokl, musel jsem se jít převlíknout. Trvalo mi to dlouho, klepal jsem se zimou. Ale pořád to bylo OK, oteplilo se, klusalo se mi příjemně. Až asi do druhé hodiny, kde se to téměř přesně stejně zopakovalo. To mě dostalo. Už jsem téměř neměl sílu se převlíknout. Trvalo mi to hrozně dlouho, než jsem znovu byl na trati. 500 km jsem měl před čtvrtou hodinou, téměř stejně jako loni. A stejně jako loni nemám fotografii s vlaječkou od pořadatelů. Letos mám alespoň fotku z mobilu.
Těch 500 mi zase dodalo energii, rozhodl jsem se, že zabojuju o osobák (potřeboval jsem 42 km), případně o 550.
Běžel jsem a chodil, jak to šlo s jednou 20 min pauzou až do snídaně. U ní jsem si na 32 min oddychnul. Před osmou hodinou jsem potkal Ivana Máčaje. Měl jsem 515 km, a tempem jako v posledních kolech bych těch potřebných 27 km na OR do konce nedal. Říkal jsem Ivanovi položertem, ať mě popohání. On to však vzal vážně, spočítal potřebný průměrný čas na kolo a hlásil mi časy. Můžu se pochlubit skutečně elitním pomocníkem. Běžel jsem jako o život. Tedy pocitově. Ve skutečnosti nejrychlejší kolo bylo 6:40, tj. Asi 7:24 na km. Kilometry najednou rýchle příbývaly. Ještě rychleji mi však ubývaly síly.
S Joe Fejesem, vítězem.

Po necelých dvou hodinách jsem si uvědomil, že mi k OR chybí jenom 13 km. Něco bylo ve výpočtu špatně.
Ukázalo se, že mi to Ivan spočítal na 550 km. Omylem, i když trochu ho podezírám, že schválně.
Nezáleží na tom, pozitivní bylo, že mi na dvě hodiny zůstalo 12 km. To mělo být lehké. Ale přišly zdržení, 2 x WC, jednou focení s Petřem, když měl 400. Nakonec jsem byl rád, že jsem to dal asi 10 min před
koncem. To už ostatní - až na Bulhara Todora, který bojoval o 600 - asi půl hodiny slavili.
Vcelku jsem byl nakone spokojený.
Za posledních 24 h 102 km, celkově 542,782km, o jednu míli víc než loni, 25. místo mezi muži, loni stejně, 32. celkově, stejně jako loni.

Snědl jsem snídani, na kterou jsem si ráno neudělal čas a zdravil se ostatními.
Odpoledne jsem se povaloval, prošel jsem se campem a v 17 h bylo vyhlášení.
Vzali to znovu zodpovědně, chvílemi jsem se musel dost ovládat, abych neusnul.
Ale bylo to hezké.


6D Balatonfured 2016 - 1

15. května 2016 v 16:03 | Štefan
Ladění formy na gauči v pondělí 2.5. konečně skončilo. Bylo třeba balit.
Po loňské zkušenosti jsem věděl, co je nutné si vzít. Velmi důležitá měla být obouvací lžice, loni jsem se posledních 24 h bál vyzout, protože bych pak oteklou pravou nohu asi neobul. Vzal jsem si dostatek věcí na převlečení, abych počas závodu nemusel prát. K vůli své "antikvasinkové dietě" jsem si vezl celkem dost vlastního jídla: krabici hnedé rýže, celozrnou bagetu, jáhlové knedlíky, žitný chléb a placky (k tomu jsem ještě v Balatonfuredu přikoupil bíle jogurty).
Můj loňský spolubydlící (a "spoluběžící") Petr Prokop Tůma mi nabídl odvoz. Rád jsem to využil. Počkal na mě na nádraží v Č. Třebové a asi v 11:30 jsme vyrazili směr Maďarsko. Cesta uběhla celkem rychle, kolem 16 h jsme byli v Balatofuredskem campu. První auto, které jsem u registrace uvidel byl citroen Jardu Prucknera. A po chvíli se objevil i Jarda. Od pořadatelů se nám dostalo skutečně vřelého přijetí, vyřídili jsme si registraci, dostali jsme stejnou chatku jako loni. Téměř ve stejném složení, akorát místo Rosťu tam měl být nějaký Slovinec. Ten ale nepřišel. Rosťovi na poslední chvíli nějaký osobní problém zabránil v účasti.
Na společné večeři jsme se zvítali se starými známymi s loňska, a také s Ivanem Máčajem. Ráno pak ještě byla společná snídaně. V 9 h technický mítink, na kterém jsme dostali startovní čísla a chip-y.
Start ve 12 h. Začal jsem velmi pomaly. Od začátku mě trochu bolelo břicho. Trvalo to celých 6 hodín. Stejně jako na všech ultra loni, akorát o poznání míň. Nevím, kde jsem udělal chybu v mé "antikvasinkové" dietě. Držel jsem ji od začátku prosince, měsíc před závodem už bylo vše OK, pak se to asi 10 dní před závodem náhle zhoršilo. Nicméně, v běhu mě to příliš neomezovalo. Horší byl silný vítr, na dvou místech na trati nás jeho nárazy téměř zastavovaly. Všechny, i Petra. Alespoň mi to říkal. Vítr trochu oslábl až po osmé ráno. Do dvanáste jsem v celku v pohodě klusal. Uviděl jsem Antiho ve stejném tričku, tak jsme se dali vyfotit.

V tričkách ze 48 h Kladno 2014.
Za prvních 24 h jsem spal asi 3,5 h, jedl jsem převážně vlastní donesené jídlo a naběhal 112 km. Byl jsem spokojený.
Odpoledne začalo dost pálit slunce, vydrželo to asi do 17 h. Po večeři jsem si dopřál asi 2 h pauzu, pokračoval jsem od osmé asi do půlnoci, pak spánek asi do půl třetí. A znovu poklus do snídaně v šest, asi ½ h pauza a tak dále až do 12 h. Po 48 h jsem měl 203 km, o 23 víc než loni, ale za druhou 24 hodinovku jenom 91. To už se začínal sen o 600 km pomalu rozplývat. Nicméně, ještě jsem to nevzdával. Cítil jsem se celkem dobře, v té době mi akorát trochu vadilo pálící slunce, které ubíralo síly. Třetí 24 hodinovka se ukázala jako krizová. Často jsem odpočíval, o půlnoci jsem měl jenom 235 km a musel jít spát. Vstal jsem v půl třetí, nemohl jsem spát a cítil jsem se dost unavený a ospalý. Abych mohl zabojovat o 600 potřeboval bych v poledne mít alespoň 300 km. To už jsem nebyl schopný dát bez toho, abych se úplně odrovnal. Tak jsem to vzdal. Chvíli mi to bylo dost líto, pak ale přišla velká úleva. V poledne jsem měl 286 km, za posledních 24 h jenom 83. Někdy před polednem přijel kamarád Tomáš z Prahy. Hodně mi to pomohlo, povzbuzení i nákup jídla.

Oběd s kamarádem Tomášem. Dá se poznat, že jsem měl v tu chvíli toho dost. A byli jsme jenom v polovině.

Příprava na 6 D - 5

26. dubna 2016 v 18:28 | Štefan
Fyzická část přípravy je u konce.
Od začátku roku jsem naběhal 2080 km. I když... Někdo by mohl považovat to "naběhal" za trochu přehnané. Byl to na 90 % pomalý poklus v tempu 6:40 - 7 min/km. Pro mne je to OK, tak chci začínat v Balotonfuredu. Většinu objemu jsem odběhal ve Stromovce, teď na jaře už v krásně rozkvetlé.

Asi čtvrtinu v Ďáblickém lese, nebo podél Vltavy do Klecánek. Do terénu si moc netroufám, a teď jsem potřeboval hlavně po rovině a na asfaltu. Chybí mi skutečně dlouhý běh - nejdelší jsem měl něco přes 47 km. Chtělo to nějakou 24 h, ale nic vhodné jsem nenašel. Oproti loňsku mám o něco víc km. Taky jsem víc cvičil, hlavně posiloval jádro. A taky jsem víc protahoval.
Týden před odjezdem už přestávám běhat. Akorát dám ještě pár krátkých výklusů kvůli protahování.
Na řadě je psychická příprava. I když s motivací, myslím, nemám problém, tak si přečítám některé kapitoly z běžeckých knížek. Včera jsem si přečetl z knihy Dana Orálka Můj dlouhý běh kapitolu: "Bolí to? No a co..."
Taky přemýšlím o ultra závodech, kde jsem se něco naučil, a o chybách, které jsem udělal. V souvislosti s nadcházejícím závodem hlavně o tom loňském. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Slyšel jsem, že 3. den býva krizový, pak už to nějak jde. Tak jsem se rozhodl, že se první 3 dni budu dost šetřit. To ještě nebyla chyba. Horší bylo, že jsem se rozhodl, že pokud možno nebudu chodit, ale raději odpočívat. Tak jsem to dělal na své první 48 - hodinovce v r. 2009 v Brně. Tam byl 255 m dlouhý ovál. Pomalu jsem klusal, a když jsem spomalil na 2:10 na kolo, nebo když jsem chtěl přejít do chůze, tak jsem si šel odpočinout. Nechtěl jsem tam vůbec chodit, protože chodím hrozně pomalu. Myslím, že tam se mi to svědčilo, po odpočinku jsem zase běžel rychleji a to co bych nachodil jsem dohnal a mohl ještě nějakou dobu běžet. Byl to můj dosud nejlepší výkon na 48 h. Běžel jsem jich ještě 7, ale už se mi to nepovedlo překonat. Loni v Maďarsku jsem to tak zkoušel prvné tři dni, ale nefungovalo to. Druhý den jsem se po odpočinku cítil obvykle hůř, než před ním. Nakonec jsem po třech dnech měl jenom 270 km, a už jsem věděl, že 600 (to byl můj tajný cíl) to nebude. Další dny jsem už i chodil, a tak to chci dělat i letos.
Taky trochu vzpomínám na některé ultra běhy, z kterých si můžu vzít nějaké ponaučení. Snad nejdůležitější bylo z toho vůbec prvního - 6 h ve Stromovce v. r. 2007. To bylo 2 týdny po PIM. Byla hloupost, že jsem tam šel, tehdy jsem za 2 týdny po maratonu nestihnul zregenerovat. Zažil jsem tam komickou situaci. Na závodech Sri Chinmoy marathon teamu dostane závodník, který se blíži k nějaké významné metě - maratonu, 100 km, 200, …, vlaječku a s tou tu zbývající vzdálenost doběhne. V tom roce tam měli ještě živou hudbu. Houslista, když uviděl běžce s vlaječku, přišel ke trati a hral mu sólo. Já jsem dostal vlaječku asi po 4:40, přiběhl k místu, kde byl houslista, a dostal jsem silné křeče. Tak jsem se tam potácel, a houslista mi hral sólo. Myslel jsem, že budu muset skončit. Ale potom, co jsem si na chvíli sednul a promaasíroval nohy, křeče začaly ustupovat a po dalším kole přestaly. Tak jsem to doklusal. Sice jsem nakonec neměl ani 50 km, chybělo mi pár metrů, ale zkušenost to byla pro mne hodně cenná. Pochopil jsem, že na ultra takové stavy budou, a že se dají překonat. Odvtedy se vyskytly snad v každém závodě. A několikrát. Ale nybyly to už křeče, většinou problémy s břichem. Tak už s tím počítám.
Budu muset vyřeěit své stravování počas závodu. Jídla tam sice bude dost, nabídka občerstvení hodně široká, ale většinu z toho nemůžu jíst kvůli své přemnožené kvasince. Chci si vzít sebou jídlo, které by vydrželo alespoň 3 dni (celozrnné bagety, nějaké vlastné slané ovesné tyčinky, tmavou rýži...), a doplním to s z nabídky tím, co bude v souladu s mou dietou. Pak už budu pravděpodobně jíst všechno, s výjimkou sladkostí a sladkého ovoce (banány, hrozny).
Už se na závod těším. Nevím, co mám od sebe očekávat. Zdravotně jsem na tom líp, jak loni. 4 měsíce diety mi hodně pomohli, už se nebudím každé ráno s velikými bolesti v břiše. I natrénovaného mám víc, ale necítím se v nějaké lepší kondici. Nebudu alibista: Když uběhnu 600 nebo víc, budu to považovat za úspěch. Když to bude míň jak 500, tak spokojený nebudu. Stát se může cokoli. Nechci to přivolávat, ale taky můžu skončit po prvním dni. Nejlepší taktikou by bylo to, co napsal Petr Dostálek po 48 h 2009 v Brně (tam uběhl myslím 318 km): "Moji největší snahou bylo o nic se nesnažit".

Příprava na 6 d - 4

3. dubna 2016 v 18:41 | Štefan
Za březen jsem naběhal - nebo spíš naklusal - 604 km.
Není v tom ani jeden dlouhý běh, nejvíc 32 km, 8x jsem měl víc než 30 km. Vyzkoušel jsem si 6 dní po sobě tesně nad 30 km. Zvládl jsem to vcelku v pohodě. V půlce měsíce jsem měl 311 km.
Posledních 5 dní to bylo spíš trápení. Chtěl jsem mít přes 600 km. Pobolívala mě pravá pata, běhy byly v rozmezí 15 - 20 km. Ten pomalý běh s opatrným došlapovaním už mne otravoval, poslední den to bylo už jenom11,5 km. I to jsem se musel hodně přemáhat. Nevím, jestli to mělo smysl takhle to hrotit, ale já vůbec nevím, jak se mám připravovat. Tuším to. Asi by bylo vhodné zúčastnit se nějaké 100-vky, i kdybych tam běžel jenom malou část. Ale jsou to všechno akce v terénu a mým kotníkům už terén nevyhovuje do té míry, že by mi hrozilo nějaké zranění
V pátek 1.4. byl podle planu relaxační den s výklusem 4 km. Ale zase jsem se musel přemáhat, abych to odklusal. V sobotu 2.4. jsem chtěl do Stromovky na závod "2 míle s úsměvem", ale zabalil jsem to hned, jak jsem vyšel před barák. Pravá pata bolela hodne, a snad všechny svaly a šlachy na nohách trochu. Věděl jsem, že bych to rozběhal, ale usoudil jsem, že to nemá smysl. Namísto toho jsem šel na bazén do páry a vířivky, a pak jsem masíroval a protahoval nohy.
V neděli pak regenerační běh - necelých 21 km. Teď se cítím vcelku v pohodě. Ale v sobotu se mnou zmítali pochybnosti, jestli byl přihlášení na 6-ti denní dobrý nápad. To je stejné jako loni. A stejně si teď říkám, že přinejhorším tam alespoň uvidím super běžce v akci. Zase bude startovat Joe Fejes, který loni uběhl 975,6 km. Několik přihlášených má nejlepší osobní výkon přes 700 km. Hodně jsem zvědavý na Ivana Máčaje, loni druhého na MS 24 h výkonem 258 km. A taky potkám kamarády z loňska.
V dubnu už uberu na objemu, ale chci zařadit alespoň jeden dlouhý běh. Poslední týden budu jen vyklusávat.

Příprava na 6 D - 3

29. února 2016 v 21:43 | Štefan
V únoru jsem naběhal celkem 510 km. Denní průmer je o málo nižší než v lednu, ale přidal jsem 3 nedělní běhy nad 40 km:
7.2. - 46 km, 21.2 -51 km, 28.2 45 km. Kromě toho jsem ještě 3x běžel přes 30 km. S tím jsem celkem spokojený. Nejsem ale spokojený s tím, jak jsem pomalý. Bude to zřejmě chtít zaradit něco kvalitnější - kopce, nebo úseky. To jsem měl v plánu v druhé polovině dubna. Teď zvažuju, jestli nezařadit do každého týdne jeden takovýto běh, i kdyby to mělo být na úkor objemu. Na 6-ti denní já sice rychlost nebudu potřebovat, stačí vydržet co nejdéle "plěst nohama", ale nějaké posílení by mohlo být přínosem. Nevím, uvidím, co zvládnu. Snažím se dost posilovat, hlavně jádro. A taky hodně protahuju, mnohem víc, než kdykoli předtím.
Potřebuji také vyřešit stravování počas závodu. Teď kvůli přemnožené kvasince nejím cukr a potraviny obsahující jednoduché cukry. S výjimkou ovoce a zeleniny, ale i to jsem omezil. Taky potraviny obsahující bílou mouku, dále třeba kečup, hořtici,... .Takže si zřejmě budu muset něco vzít s sebou, nebo prostě těch 7 dní se stravovat normálně. Zřejmě to bude nějaký kompromis. Budu to řešit až ke koci dubna, kdy zařadím do přípravy gaučink.
Pozitivní na únoru bylo, že jsem neměl žádné vážnější zdravotní problémy. Teď po skoro tříměsíční dietě mě už břicho nebolí tolik, jako ještě v lednu. Někdy mě to omezuje při běhu, i s tím souvisí moje pomalost, ale věřím, že se to bude postupně zlepšovat. Na začátku května to už bude 5 měsíců od změny stravování, snad už se to trochu projeví. Loni jsem běžel 4 ultraběhy (2 závody a 2 charitatívní běhy) a na třech mě bolelo břicho celých prvních 6 hodin. Nejvíc se to projevilo na 12 h ve Stromovce, to jsem za těch 6 hodín sotva zaběhl maratón, pak už jsem to jenom doklusal.Tak snad to bude letos lepší.

Příprava na 6 D - 2

5. února 2016 v 20:42 | Štefan
Po lednu mám z přípravy smíšené pocity. Hodnocení je trochu rozpačité.
Nepovedlo se mi celkem splnit cíl. Chtěl jsem naběhat přes 600 km, přibližně průměr 20 km/den, přičemž bych běhal jenom 6 dní v týdnu. Loni jsem průměr 20 držel 45 dní.
Letos to ale pro mne bylo těžké. Po trochu protrápených prvních 10-i dnech (190 km), nasledovalo ještě dalších podobných 14 dní. Po sněhu se mi běželo skutečně špatně. V týdnu od 18 do 24.1. jsem měl dokonce jenom 74 km, vůbec mi to nešlo, chyběli síly, a hlavně morálka.
Naštěstí sníh roztál, a tak jsem to jěště alespoň trochu zachránil poslední týden - 164 km.
Za leden celkem 565 km, vzhledem k podmínkám "opatrná" spokojenost.
Tento týden je zatím trochu - i plánovaně - oddychový. V pondělí (1.2.) jsem měl plánovaný oddychový den. V úterý - 21 km, večer mne trochu začala bolet pravá pata. Ve středu se přidal kotník. Zkusil jsem výklus, ale radši jsem to po 3 km zabalil. Ve čtvrtek jsem vyběhnul, ale trápil jsem se asi od 10 km, po 18,5 km jsem to vzdal. Nic mne nějak moc nebolelo, trochu stehna, ale měl jsem hroznou nechuť k běhu. Dnes to zas bylo v pohodě, 21 km.
V únoru chci ubrat na objemu přes týden, a přidat delší weekendové běhy. První by měl být tuto neděli, chci něco přes 40 km. Nevím, jestli se to povede, bývám teď dost unavený. Snažím se nějak zlepšit regeneraci, mimo jiné i stravou. Mám přemnoženou kvasinku, tak jsem přestal jíst sladkosti, a vůbec jednoduché cukry. Taky jídla z bíle mouky a přestal jsem pít kafé. Peču si celozrné pečivo, vařil jsem jáhlové kndlíky i quinou - ta by právě mohla být velmi dobrá pro regeneraci.
V rámci přípravy i dost cvičím, už od loňského ledna se snažím posilovat jádro cvičením na gymnastickém míči. A taky o hodně víc protahuju než ještě předloni.




p

Příprava na 6 D - 1.

10. ledna 2016 v 19:37 | Štefan
Šestidenní v Balatonfuredu začíná už za necelé 4 měsíce. Na objemovou přípravu mi tedy zbývají asi 3. Chtělo by to absolvovat několik dlouhých běhů, tak 50 - 80 km. Vzhledem k nemoci v listopadu a doléčování v prosinci si ale na tak dlouhé běhy ještě netroufám. Tak jsem se rozhodl v lednu běhat téměř každý den kolem 20 km. Za měsíc by to pak mělo být přes 600 km. Zatím se mi to úplně nedaří. 1.ledna jsem běžel jenom 10 km, pak v sobotu 26 a v neděli 21. V pondělí jsem vyběhl v poledne. Začínalo drobně sněžit. Jak přibývalo sněhu na cestičkách v Ďablickém háji to začínalo klouzat. Dával jsem si pozor až do 15 km. Pak jsem se nějak "zasnil" a přistál na zemi. Sice jsem zareagoval, ale stejně jsem si narazil levé stehno o nějaký kámen pod sněhem. Kromě toho jsem si odřel pravé koleno a levý loket, ale proti tomu stehnu to byla prkotina. Posbiral jsem se ze země a doběhl 2 km domů. Bál jsem se, že to nerozběhám, bolelo to dost, ale na druhý den jsem v pohodě zaběhl 21 km. Stejně tak i ve středu a ve čtvrtek. Ve středu ráno jsem se cítil hodně unavený, dokonce jsem se napřed vrátil domů s tím, že nepoběžím. Pak jsem se nakonec přeci jen odhodlal. Naopak, ve čtvrtek jsem se cítil skvěle. V pátek oddechový den, jenom 6 km, kvůli protažení. V sobotu se podmínky o hodně zhoršili. Po pátkovom oteplení přišel mráz a na mnohých místech to bylo jak na kluzišti.

Byl jsem napřed ráno ve Stromovce na závodě "2 míle s úsměvem". Výsledný čas hrozný - 19 min., ale byla to klouzavka. Jedinou mojí snahou bylo neupadnout, a to se podařilo. Pak jsem ještě naběhal asi 22 km, spolu s rozklusáním za sobotu 26 km.
V neděli jsem se rozhodl jít běhat do Stromovky. V sobotu jsem si tam našel asi 1,2 km dlouhý posypaný úsek, úsek, kde to neklouzalo. Nevěděl jsem kudy tam doběhnot, na chodnících na Střížkově to hodně klouzalo.
Tak jsem zvolil cestu tramvají. Při "sestupu" na zastávku po schodech pokrytých ledem se mi podařilo upadnout, i když jsem se držel zábradlí. Bolestivě jsem si narazil záda. Abych měl za leden 200 km potřeboval jsem naběhat ještě 33 km. Už jsem věděl, že to nedám. Horko-težko jsem doklusal 23 km. Nejen, že mne bolely záda, aly cítil jsem se hodně unavený. Od 16. km to už bylo jenom trápení, tak jsem to zabalil.
Měl bych dnes mít za leden 200 km, mám 190. Pokud budou lepší podmínky, tak by to neměl být problém dohnat. Na tom kluzkém terénu je to pro mne těžké,dost se trrápím. Dnes jsem nějaký dobitý, snad to zítra bude lepší.

Běhat nemůžou. Utíkají

30. října 2015 v 12:19 | Štefan
Mám štěstí. Nemusím utíkat. Nikdo mne nevyhání, náš dům není bombardován. Z důchodu nějak vyžiju. Když se mi chce, můžu běhat. Chce se mi často.
Tisíce uprchlíku, které jsem viděl v týdnu po 18.10. na přechodu Berkasovo - Bapská ze Srbska do Chorvatska takové štěstí nemají. Utíkají.

Týden před odjezdem na srbsko-chorvatské hranice jsem vůbec netušil, že je tam nějaký problém. Slyšel jsem sice o "uprchlické krizy", ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Myslel jsem, že je to někde daleko, a že já s tím nemůžu mít nic společného. Ze sladké nevědomosti mne probral až příspěvek Luckie Polákové na FB o tom, že pojede do nějaké Bapské pomáhat uprchlíkům. Zaujalo mě to, tak jsem si k tomu dohledal nějaké informace. Pak jsem Lucce napsal, že ji obdivuji. A skoro okamžitě po tom, co jsem to napsal mi došlo, že obdiv moc neznamená. Tak jsem se rozhodl, že pojedu taky. Lucka jela s výpravou chebské farní charity. Chtěl jsem jít s nima, ale v té době už byly auta plně obsazena. Pokoušel jsem se marně sehnat jiný odvoz. Až den před odjezdem se nečekaně uvolnilo místo v Chebské výpravě, a tak jsem jel s nimi.
Jsem jim za to moc vděčný, bez nich by to pro mne bylo o dost těžší.
Na hranice jsme dojeli v pondělí 19,10. ráno. Situace tam byla vážná, nejvážnější ze všech dní, které jsem tam strávil. Asi 2000 uprchlíku čekalo od večera před branou do Chorvatska. V noci došlo k incidentům, byli zranění. Nevím, kolik tam bylo v té době lékařů, normálně tam byli 2, a to na stanovišti asi 400 m od brány. A bylo tam jenom asi 20 dobrovolníků, Nás přijelo 11.
Pršelo, byla zima, všude hrozný nepořádek. A všude kolem bahno. Na silničce k hranici se válelo velké množství promočených dek, ztěží se tam dalo projít. Proto jsem se hned po vyložení věcí přidal k uklízejícím. Vozil jsem pytle z odpadem do kontajnerů. A taky mezitím pomáhal, když bylo něco potřeba ve skladu, nebo vykládat, už si to ani přesně nepamatuji. Odpoledne přijeli srbští popeláři a náklaďák na odvoz kontajnerů. A taky parta veselých chlapů, kteří ten nepořádek vzali doslova útokem. Za půl hodiny tam bylo celklem čisto. Moc nám pomohli, bez nich bychom to do večera nezvládli, na úklid nás bylo málo. Kolem 16 h se najednou přechod vyprázdnil, zřejmě přijeli chorvatské autobusy. Najednou nebylo moc co dělat, pomáhal jsem ve skladě s odpadem. Pak zase začali přicházet uprchlíci. Promrzlí, většinou chabě oblečení, někteří v tričkách a naboso v šlapkách.
Nebudu dál popisovat to zoufalství a bezmoc. A špínu, bahno a zápach. Ani činnost dobrovolníků. Všechno už bylo víckrát napsáno, a asi mnohem líp, než bych to dokázal já. Taky bylo zveřejněno velké množství fotek a videí na FB, každý si může udělat představu sám.
Já jsem se jenom snažil pomáhat tam, kde to bylo potřeba.
Pokoušel jsem se u toho "vynechat city". Jak mi napsala jedna moje úžasná kamarádka: míň srdcem a víc hlavou a rukama. Pčece mne však několik věcí celkem dostalo. Za všechny jenom jedna:
Apatie
V pondělí jsem se snažil v tom promoklém davu vyhledávat bosé děti. Několik se jich tam našlo. Pak jsem je vzal i s matkau k výdeji, aby dostali boty co nejdřív. Rádi se mnou šli.
Až na jednu ženu. Za ruku se jí drželo asi 7-leté bosé děvčátko. Na rukou měla kojence jenom v košilce a plence. Byla zcela netečná, jenom se smutně dívala před sebe. Dlouho mi trvalo, než se mi jí povedlo dovést k výdeji.
Další dny byly o dost lepší. Přestalo pršet, oteplilo se, přišli další dobrovolníci. Srbsští hasiči postavili nad silničkou průchozí stany, takže se uprchlíci měli kam schovat. Přišli srbští dobrovolníci, a dokonce donesli několik sad teplého reflexního oblečení - pro dobrovolníky z Czech teamu. Byla tam spousta TV štábu, nepřetrčitě tam někdo filmoval. I ČT a JOJ.
Mne bohužel v ůterý otekla levá ruka, možná z namožení. Pak už jsem nemohl zvedat těžší věci oběma rukama. Hlavně mi to vadilo při zvedání barelů s vodou. Ta se vozila ze 6 km vzdáleného Šidu a pak se nosila v 50-ti litrových barelech 200 - 300 m ke kuchyni, podle toho, kde se dalo zastavit s autem.
Je toho hodně, co bych chtěl ještě napsát. Ale bylo by to moc dlouhé, asi by to nikdo nedočetl do konce.
Tak jenom: Jsem moc rád, že jsem tam mohl být. V neděli 1.11. jedu znova.



10 dni s Teribear. Můj zatím nejhezčí běh.

15. září 2015 v 12:27 | Štefan
Nebyl jsem připravený. Nevěděl jsem o této akci. Viděl jsem plakáty i upoutavku v metru, ale nepochopil jsem z toho, že jde o běh. Přihlásil jsem se na Jizerskou 50 a 6 dní v týdnu před jsem dával výběhy do kopce. Pak jsem v neděli na stránkách Miloše Škorpila akci "Teribear hýbe Prahou" zaregistroval. Chvíli jsem sice váhal, ale pak jsem se rozhodl.
Sponzoři přispějou za každý uběhnutý km 10 Kč. Taková příležitost se často nenakytne.
J 50 nebude, poběžím na Letné. Něco naběhám pro dobrou věc a potrénuji na příští 6-ti dennou.
Prvních 5 dní nebylo zvlášť zajímavých, proto jen telegraficky.
Začal jsem hned od čtvrtka. Moc mi to nešlo, bolelo mě v krku, a prvních 6 h i břicho. I tak jsem ale zaběhnul 55 km a za daných okolností jsem byl spokojený.
Pátek: 70 km. Pro mne jedinou významnou událostí bylo foceni s p. Terezou Maxovou po dosažení 100 km. Byla dost překvapená, nečekala, že někdo tolik uběhne. Slyšel jsem v úvodu, že se ptala, jestli tam někdo uběhne maratón.
Sobota 61, celkově to bylo tedy 186.
Neděle byla vyhrazena oslavám vnukových pátých narozenin v Kladně. Bylo to moc krásne. Večer jsem pak ještě zajel na Letnou. Abych měl účast každý den, a dokončit 200 km.
Pondělí: 60 km, velmi pomalých, ale vcelku pohoda. Tedy až na posledních 10 km. To už jsem se trochu trápil. Naštěstí přišla Jitka Faronová a dotáhla mne tam.
Kromě ní mi pomohlo strašně moc lidí, není tady prostor, abych je všechny jmenoval. Omlouvám se. Jitka byla první, tak ona za všechny.
Úterý: od rána pohoda až do 301 km.
Pak přišla krize. Nějak jsem se protrápil asi pěti kolama, pak se to zlepšilo a dokončil jsem svých plánovaných 60 km. Spolu 320, spokojenost.
Středa: Zase 60, podle plánu. Na nic významného z mého běhu si nevzpomínam. Ale velmi významně bylo, že sponzoři naběhané km do středeční půlnoci zdesetinásobili ještě jednou, takže 1 km 100Kč.
Čtvrtek: 60 km, ale dosud nejtěžší den. Po dosažení 400 km bylo focení, oběd, oslava, všetko bezva. Pak přišla těžká krize. Dala se do mě zima. Zatím co ostatní běželi v tričkách, já měl bundu a rukavice a nemohl jsem se zahřát. Těch zbývajících 40 km jsem šel skoro 8 hodin. A musel jsem se hodně přesvědčovat, abych to nezabalil.
V průběhu čtvrtka jsem se dozvěděl, že nějaká skupinka běžců chce běžet přes noc. Abych byl lepší vyhlásil jsem 24 hodinovku. Od pátku 16 h do konce.
Pátek - sobota: spolu 115,72 km.
Byl jsem rozhodnutý, že v pátek půjdu na Letnou až odpoledne. Ale ráno v 7 h jsem si poprvé pustil on-line přenos. Tak se mi to zalíbilo, že jsem se rozhodnul vyklusat 10 km. Nebyl to dobrý nápad, ale udělal jsem to.
V 16 h jsem zahájil 24 h. Na celých 24 h se nikdo nepřihlásil, ale přes noc téměř pořád někdo běžel se mnou. Asi ve 2:15 jsem dosáhl 500 km. Byl jsem vcelku v pohodě až do 8 h. Pak najednou hrozná ospalost, měl jsem pocit, že upadnu. Šel jsem do zázemí na kafé, a pak jsem to znovu rozběhnul. Dlouho se nic zajímavého nedělo, udržoval jsem "konstantní pomalost". Pořád mě někdo povzbuzoval, někdo taky se mnou zaběhl kolečko, vcelku pohoda. Cíl byl zaběhnout celkem 550 km, to by bylo 100 za těch 24 h.

Asi 14 kol před 550 jsem přidal, a zaběhl dvě nejrychlejší kola za poslední dva dny. Pak ještě jedno rychlé kolo, ale věděl jsem, že je to špatně. Raději jsem odešel z tratě k vodnímu baru abych se uklidnil. Ale už pozdě. Přišla nepříjemná krize. Když jsem pak odpajdal další kolo paní Alice z pořadatelského týmu - neznám její přijmení, ale několikrát mi hodně pomohla - se zeptala, jestli něco nepotřebuji. Řekl jsem, že rakev. Hned na to přišla ke mne modrátorka a zeptala se, jak se cítím. Asi to nebylo vhodné, ale řekl jsem, že právě jsem si objednal rakev. Paní Alice pak šla kousek se mnou ještě s jedním běžcem.
Tady mi moc dobře nebylo.

Vzpoměj jsem si na písničku: "Až ráno obuju si čené papírové boty...". To mě opět nastartovalo. Rozběhl jsem se. Do 550 chybělo 11 koleček. Ty už jsem celkem v pohodě absolvoval, akorát 5 kol před koncem jsem ještě něco snědl.
Pak už pohoda, po 551 odchod do zázemí, oběd, postávání. Odpočinul jsem si a rozhodl se doběhnout ještě do 555, aby to bylo hezké číslo. Povedlo se to asi 20 min před koncem. Za 24 hodinovku 105 km.
Do konce zbývalo asi 15 min.
Sedl jsem si na zídku oproti tribuně a čekal na závěr.
Přišli na chvíli syn se snachou a vnoučaty. Moc jsem vnoučatá nezajímal, uchvátil je metronom.
Není se co divit, mne vidí často, tak veliky metronom viděli poprvé.
Záveř začal prezentací výtěžku.
Celkově akce vynesla 3 844 922 Kč!
Následovalo odměňování běžců, kteří uběhli nejvíc.
První tři v kategorii deti do 14 let, v kategorii žen a v kategorii mužů.
Přišel jsem na radu jako poslední.


Nemám příliš rád okázalosti, hlavně při běhu, ale tentokrát jsem si potlesk užíval.


48 h Kladno 2015 - 211,232

4. srpna 2015 v 20:48 | Štefan
Do Kladna jsem jel už ve čtvrtek spolu se Šaňom Bogim a jeho paní. Spal jsem u syna, abych nemusel v pátek brzy vstávat. Ráno jsem zjistil, že jsem si doma zapoměl odtlumené boty. Měl jsem jenom dost tenké závodky a minimálky. Naštestí syn má stejnou velikost, tak jsem si boty pujčil od něho. Ale rozhodl jsem se, že dokud to pujde, budu běžet v závodkách, a pak se přezuju do synových. Později se to ukázalo jako vážná chyba.
Mám velmi rád atmosféru startu. Představování, zdravení se s ostatními, očekávání, chvíli stišení.
Začal jsem velmi pomalu, 1 km dlouhé kolo za asi 7 min. Po několika kolech mne doběhli Tomaš Dietrich a Šaňo Bogi. Přidal jsem se k nim. Na mne běželi až nesmyslně rychle, kolo za 6:05. Chtěl jsem se trochu rozbýhat, proto jsem několik kol běžel s něma. Pak jsem pokračoval svým tempem. Maratón jsem měl za 5:13, trochu pomaleji, než byl plán - 5:00. Nevadilo mi to, 13 minut pro mne v závodě na 48 h moc neznamená. Běžel jsem pomalu a všechno bylo v pohodě až do 65 km. Pak jsem se na chvíli zastavil u stanu zdravotníku. Když jsem se chtěl rozběhnout nějak mne píchlo v bederní páteři vpravo a nemohl jsem skoro pohnout pravou nohou, byla jak ochrnutá. Maséři Vláďa a Libor se mne pokušeli asi půl hodinu pomoct, ale nezlepšilo se to. Zkusil jsem ujít jedno kolo. Trvalo mi to 25 min., snad kdybych se plazil, tak by to bylo rychlejší. Libor už mne šel hledat. Vláďo ještě chvíli zkoušel něco vymyslet, ale nakonec jsme se dohodli, že to zatím zkončím a nechám se zavést synovi k němu domů. Pokud by se to do rána zlepšilo, tak bych se vrátil, jinak že závod pro mne končí.
Syn pro mne přijel před půlnoci a odvezl mne k němu domů. Ve sprše jsem si záda nahřál, a bolest a tuhost trochu povolila. Nicméně bolelo to i když jsem ležal, takže jsem se pořád budil. Už jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat, když mi přišla sms ve které se mne kamarád ptal, do kdy budu běžet. To mne zvedlo z postele, oblékl jsem se a odpajdal na autobus. Bylo asi 6:30. Na stadion jsem přišel po sedmé hodině. Chůzi se můj stav zlepšil, tak jsem se vydal na trať. Napřed jsem jenom pomalu chodil, pak jsem postupně začal krátké úseky klusat. Po pár kolech už jsem běžel celou trať s výjimkou asi 100 m úseku zámkové dlažby. Tam jsem radši šel, nechtěl jsem si otřesy znovu přivodit problém. Podstatné asi bylo, že už jsem neběžel v málo odtlumených závodkách, ale v starších botech, půjčených od syna. Kolo mi s tou chůzi trvalo asi 9,5 min.


Těsně po poledni jsem konečně dosáhl 100 km. Ani mi nevadilo, že to bylo tak pozdě, hlavně že jsem mohl pokračovat. Po pár kolech jsem si udělal asi 45 min. pauzu. Po ní jsem pokračoval ve stejném tempu. Večer mi syn donesl moje boty. Byl v Praze, tak pro ně zajel. Přezul jsem se a pokračoval asi do 146 km.
Pak jsem si chtěl udělat přestávku. Bylo asi půl jedné v noci. Nechtěl jsm jít spát, ale jak jsem seděl, tak jsem usínal. Rozhodl jsem se tedy, že si 2 hod pospím. Bylo to ale jenom asi 1 h, pak mne znovu vzbudila bolest v zádech. Radši jsem tedy pokračoval v poklusu až do 100 mil v neděli ráno těsně po 4h. To už jsem opatrně začal přemýšlet nad 200 km. Dovtedy jsem jenom chtěl běžet, dokud to půjde. Samozřejmě, zaběhnout 39 km za 7:45 h normálně není problém, to se dá v klidu ujít. V mém stavu to ale vůbec nebylo jisté. Přestal jsem se tím zabývat, a pokračoval jsem tak, jak to šlo. Žádnou další přestávku už jsem si neudělal. Kolem 10:30 jsem měl 200 km. Byl jsem zcela v pohodě. Samozřejmě tělo bolelo, ale nebylo to nijak strašné. Kolem 11 h se najednou udělalo veliké vedro, jak slunce vysvitlo spoza mraků. Konec závodu byl proto vysvobozením.
Uběhl jsem 211,232 km. Myslel jsem na víc. Před závodem jsem psal jedné mojí kamarádce, že tak dobrý pocit s přípravy jsem snad ještě nikdy neměl. Ale taky jsem napsal, že to ve skutečnosti nic moc neznamená. Bohužel se to potvrdilo.
Po tom průběhu vcelku spokojenost s výsledkem.
Myslím, že jsem tentokrát počas závodu žádnou zásadní chybu neudělal kromě tho, že jsem si včas nevzal půjčené boty. Myslím, že pátěř "neunesla" ty nárazy.
Ostatní OK. Hlídal jsem si pití, pravidelně jsem jedl, každou hodinu alespoň trochu. Téměř výlučně slané, ze sladkostí jenom kousek štrůdlu a pudink. Na rozdíl od 6-ti denní a od 12 h ve Stromovce mne nebolelo před závodem, a vlastně ani počas závodu břicho.
Několik dní před 48 h jsem dost přemýšlel o tom, jestli jsem počas závodu není "na sebe příliš měkký". Kdy jsem nemusel jít odpočívat, kdy jsem se dost nevyždímal a příliš lehce rezignoval na lepší výsledek. Dodatečně těžko říct, ale určitě se to někdy stalo.
Teď jsem byl se svým přístupem docela spokojený.

Atmosféra jako vždy byla krásna, občerstvení bohaté, pořadatelé vlídní, běžci přátelští. Akorát osy to trochu kazily.

Půlmaratón v Olomouci

21. června 2015 v 20:56 | Štefan

Vodiči v Olomouci. Použil jsem fotku z FB. Omlouvám se, že jsem si nevyžádal souhlas, nevěděl jsem od koho.
Dva týdny po ½ M v Č.B., kde jsem běžel na 2:30 půlka v Olomouci na 2:10.

Trochu jsem se toho obával. Týden po nevydařené 12-ti hodinvce jsem si nebyl vůbec jistý, jestli uběhnu půlmaratón v tempu 6min./km. Pomohol mi společný trénink s RUNCZECH ve stčedu. Běžali jsme 9,5 km, z toho větší část v tempu 6min./km a méně. Bylo to pro mne docela lehké.
Stejně pak Olomoucký ½ M. Přišlo mi to lehčí, než v Č.B.
Tentokrát jsem běžel s Petrou Heřman. Bylo to stejně skvělé, jako s Jitkou Faronovou před dvěma týdny.
Od začátku jsme se snažili držat tempo 6 min/km. Celkem se nám to dařilo, i když to bylo ztěžováno prodíráním se mezi běžci. Mysleli jsme, že se to po 10 km zlepší, ale bylo to stejné až do cíle. Kapacita závodu byla skutečně naplněna na maximum. Taky nám trochu rozhazovala tempo chůze na občerstvovačkách a osvěžovačkách. Bylo ich spolu 6, co se mi zdá až moc.
Na startovní čáře jsme měli ztrátu 4:03, prvních 5 km jsme měli za 30:02, druhých 30:12, třetích za 29:21, zbytek 37:38.
Problém nastal někde před 17 km, kde mi zastavili stopky na 99 min, 59 s.. Stejně jako v Č.Budějovicích. Tenkrát jsem myslel, že jsem je nějak nechtěné zmáčknul. Teď jsem si ale uvědomil, že můj Garmin (měl jsem ho místo stopek, protože jsou na něm velké číslice) měří jenom do 100 min. Naneštěstí jsem to nezjistil hned, takže jsem přesný čas neznal. Tak jsem si na 17 km začal měřit odznovu s tím, že jsem si jenom hlídal 1km za 6 min. Bylo to v pohodě až do značky 800 m do cíle. Tam jsem myslel, že si držíme náskok kolem minuty, tak jsem zpomalil a počkal na běžce za mnou§ Pak jsem je povzbuzoval až do cíle. Když jsem uviděl časomíru v cíli, bylo na ní asi 2:10:40. Tak jsem zas trochu přidal , vyslední čas 2:11:14. Petra byla kousek přede mnou, možná to stihla pod 2:11.
Škoda té minuty a 14 s, klidně jsem to mohl dát za 2:10, jenom jsem neznal přesný čas.
Na druhé straně možná jsem několika běžcům pomohl dostat se rychleji do cíle. Ještě nikdy mi tolik běžců neděkovalo, jako tentokrát. V cíli a pak i v technickém zázemí.
Měl jsem ubytování v Přerově, proto jsem musel pospíchat na vlak a nepočkal jsem na závěr, Bylo mi to líto, ale jinak to nešlo.
Bylo to hezké, atmosfěra super, diváci u trati úžasní.

Stromovka- 12 h 2015. Bolest a horko.

14. června 2015 v 10:11 | Štefan
Ráno jsem se vzbudil na bolest v břiše. Stáva se mi to poslední 4 roky dost často. Na chvíli mne napadlo, že bych do Stromovky nemusel. Hned jsem ten nápad zavrhl. Nemohl jsem nic sníst, nacpal jsem do sebe alespoň banán. Při běhu to bolelo od začátku. Už jsem si zvykl, že když ráno běžím, tak to tak je často. Doufal jse, že to brzy rozběhám. Nepovedlo se, přestalo to asi po 6-ti hodinách. Tá bolest nebyla velká, ale dokázal jsem s ním jenom velmi pomaly klusat. Bolelo to i v oblasti třísel, nějak jsem nemohl pořádně hýbat nohama. Nicméně jsem to ignoroval, a doufal, že to přejde. K maratónu jsem se doplížil v čase 5:35 (normálně to při ultra mívam tak 4:40 - 4:50.). Pak jsem dal ještě jedno kolo a šel si na ½ h sednout.
Po návratu na trať břicho tak na 2 hodinky přestalo bolet. Stejně jsem ale nedokázal zrychlit. Zřejmě už na mne začínalo působit to teplo. Super ale bylo, že hodně lidí povzbuzovalo.
Skupinka dětí, se kterými jsem si v každém kole plácnul, hodně známych, hlavně příbuzných a přátel běžců. Odpoledne pak kamarád, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout (zanedlouho budu mít všechno, na co si vzpomenu). Několik hodin běžel v proti směru a v každém kole mne 2x povzbudil. Taky přišlo dost běžců, teď si vzpomínam na Vlastu Šroubka, Radka Brunera, Libora Ondrůška, … Hodně mne to pomohlo.
Kdyby tam nebyli, tak bych si snad našel důvod, proč neběžet a jít si radši sednout. Ono ale ve skutečnosti jsem žádný důvod neměl. Trochu jsem cítil stehna, a to bylo všechno.
Abych nepřešel do chůze - chodím hrozně pomalu - tak jsem si vždy řekl, že uběhnu celé kolo k občersvení, tam si vezmu nějaké pití, a pár metru půjdu. A znovu až k občerstvení. To na mne účinkuje. Nezabývat se tím, kolik mám uběhnuto, a kolik času zbýva. Prostě jedno kolo, a pak se uvidí. Takhle mi to vydrželo skoro až do konce. Akorát počas bouře, v tom nejprudším lijáku jsem si asi na ½ h sednul. Kdyby byla naděje na dobrý výkon, tak bych běžel, takhle jsem se mohl v klidu schovat. Asi v 18:10 jsem se vrátil na trať a uběhnul ještě 3 a ¾ kola.
Celkově 73,794 km. Hodně slabé, ale na víc jsem prostě neměl.
Nelituji, že jsem tam byl. Měl jsem to jako přípravu na 48 h v Kladně. Sám bych se tak dlouho běžet nedonutil. Zhubnul jsem skoro 4 kg, nemohl jsem skoro vůbec jíst. Až po závodě večeři, vrchovatý talíř těstovin s omáčkou, sýrem a zeleninou. To tam dělaji skvěle, vždy se na to ke konci závodu těším.
Pořadatelé byli jako vždy skvělí , v horku i dešti o nás pečovali a povbuzovali nás. A zatím, co my jsme v půl desáte v klidu šli domů, je ještě čekala spousta práce.

Vodič 1/2 M Č. Budějovice

8. června 2015 v 21:23 | Štefan
Napřed to pozitivní:
Cíl splněn: oficiál čas 2:29:36, vcelku rovnoměrně.
Ztráta na startu 2:07, 5km 00:36:46, 10km 01:10:49, 15km 01:46:07. Malinko pomalejší druhá polovina zaviněná delšími zastávkami na občerstvovačkách, kde jsme si skutečně dávali na čas, aby všichni měli v tom horku čas se napít, a případně
si vzít houbičky.

To nejpozitivnější bylo, že jsem vodil s Jitkou. Myslím si, že naše spolupráce se povedla velmi dobře. Snažili jsme se hodně povzbuzovat, a taky zdravit diváky a mávat jim. Já jsem zdravil snad všechny dobrovolníky, kterí jsem viděl, V tom vedru to skutečně neměli lehké. Na některých stanovištích byli po jednom, strávit tam často celé tři hodiny na pečícím slunci asi nebylo úplně příjemné.
Jitka celý čas rozdávala úsměvy, přesně jak na této fotografii.
Ke konci závodu i rady běžcům.
Pozitivní taky bylo, že s námi běžela celkem početná skupinka většinou hodně dobře naladených běžců, čast z nich nakonec doběhla před námi.
Negatívní pro mne bylo, že mě to stálo celkem dost úsilí. Normálně je pro mě půlmaratón na čas 2:30 jenom lehký výklus, v sobotu to tak nebylo. Ne, že by to bylo nějak zvlášť namáhavé, ale vynaložené úsilí mi připadalo neúměrně velké.
Tuto sobotu se chystám na 12-ti hodinovku do Stromovky. Chci to vzít jenom jako přípravu na 48 h 31.7.-2.8. v Kladně. Takže nějak zvlášť se nebudu snažit o solidní vzdálenost, chci jenom strávit dost dlouhý čas během, a případně chůzi. Sám v přípravě na to nemím dostatečnou morálku.
A další sobotu bych měl být vodič na ½ M v olomouci. Snad to vyjde.

Šestidenní v Balatonfuredu 4-7 D

20. května 2015 v 20:04 | Štefan



Den 4
Po obědě jsem se hodně trápil.
Do 300 km mi chybělo 20 km. Chtěl jsem je dosáhnout a pak si dát oddych a večeři. Cítil jsem, že to není dobrý nápad. Slunce pálilo, na obloze ani mráček, i vítr ustal. Bylo by lepší si odpočinout a vyběhnout kolem 17 h. Ale nějak jsem to nebyl schopný tak udělat. Za každou cenu jsem už chtěl těch 300 mít. Nakonec se to povedlo těsně před půl pátou. Měl jsem dost. Navíc jsem si myslel, že mi to trvalo přes 4 hod., co nybylo příliš povzbující. Kontrolou na výsledkové tabuli jsem naštěstí zjistil, že to bylo o hodinu méně. Musel jsem si jít odpočinout a vyběhl jsem až po večeři. Zase jesm klusal asi do 23 h, pak jsem si dal pauzu, kolem půl třetí jsem vstal. Zhruba půl hodiny mi trvalo, než jsem se dostal na trať. Hlavný problém byl v obouvání, pravé noze se do boty moc nechtělo. Pak jsem se ještě musel trochu rozhýbat a najíst. Běžel jsem do snídaně, pak pauza a běh do oběda. Na konci čtvrté 24 hodinovky jsem měl 364,5 km. To už jsem věřil, že pokud dokážu po pauzách obout botu, tak těch 500 překonám. Naštěstí, když jsem po pauze chvíli běžel, tak se otok zmenšil, bota jenom slabounko tlačila.
Den 5
Už jsem měl stereotyp. Po obědě pauza, pak běh do večeře, kratší pauza, a znovu běh přibližně do 23 h. V 20:53 jsem měl 400 km.




Na druhý den před polednem pak 436 km.
Den 6.
V podstatě stejný jako předešlý den. Rozdíl byl v tom, že jsem chtěl ještě před spaním mít 500 km. Ale před půlnocí mi byla hrozná zima, asi z únavy. Měl jsem na sobě 3 vrstvy, ale nezahřál jsem se. Chtěl jsem si vzít rukavice, ale nemohl jsem je nají (byly přesně tam, kde maly být, jenom tam jsem se nepodíval).
Po půlnoci jsem to vzdal. Měl jsem 486 km. Dal jsem pauzu. Bál jsem se, že když se vyzuju, tak pravou botu už neobuju. Tak jsem zůstal obutý, a jenom jsem seděl v křesle. Na 500 km jsem pak doběhl ve 4:09. Dal jsem si další přestávku, až do snídaně. Asi v 6:15 jsem znovu vyběhl. Cítil jsem se dobře, a tak jsem se rozhodl, že přišel čas závodit. Na tabuli jsem zjistil, že jeden Fin a jeden Španěl jsou ve stejném kole jako já. Tak jsem se rozběhl, přestal jsem chodit ty krátké úseky, běžel jsem v kuse, zastavoval jsem jenom při občerstvení, když jsem uběhl nejmíň 3 kola. Myslel jsem i na 540 km. Že by to bylo hezké, průměr 90 km/den. Ale moc jsem tomu nevěřil, tak jsem ani na to moc nemyslel. To už skoro nikdo neběhal, většina už jenom chodila, někteří vždy kousek popoběhli a pak zase šli. Mým dvěma soupeřům jsem se brzy vydálil a před 11 h mi chyběli do 540 km 3 kola. To už jsem zvolnil, už to zase moc nešlo. Ale pocitově to byla pro mne nejhezčí část závodu, skoro eufórie. Hodně jsem se zmáčknul, dal jsem skoro 38 km za 4,5 h, co bylo po 6 a 3/4 dnech slušné.
Najedl jsem se a doklusal zbývajíci 3 kola. Bylo po půl dvanácté, účastníci už začínali pomalu slavit. Dostali jsme láhve se startovním číslem. Ty jsme měli položit na místo, kde doběhneme v momentě ukončení závodu. Pro doměření.
Zaběhl jsem ještě jedno kolo. Na konci jsem doběhl Šaňa a spolu jsme došli k jeho chatce. Tam jsme položili lahve a sedli jsme si. Konec závodu byl asi za tři minuty. Zazněl signál a byl konec.
Uběhl jsem 541,276 km. Vcelku spokojenost, ale mohlo to být lepší. Nevím, jestli jsem měl na 600, ale tak o 30 - 40 km jsem mohl dát víc. Chtělo to míň spekulovat druhý den. Ale nevěděl jsem, co bude pak. K lepšímu výkonu by jistě taky pomohlo, kdybych měl doprovod. My čtyři jsme ho neměli. Je to dalších 350 Eur navíc + doprava. To už jsem si nemohl dovolit, i tak mne to stálo přibližně 13 500. Ale rozhodně toho nelituji, byla to moc hezká dovolená.
Po obědě a sprše jsem seděl u vody a čekal na vyhlášení výsledků. Bylo tam moc hezky.
Vyhlášení bylo dost okázalé, a taky dost dlouhé. Přišla starostka města a její zástupce, zástupci maďarské ultraběžecké asociace, zástupci sponzorů. Neobešlo se to bez projevů, v Maďarštině s tlumočením do Angličtiny. Trvalo to dost dlouho, ale nevadilo mi to.
Vítěz Joe Fejes zaběhl 976 km, víc než 100 mil na den.
Mezi ženami vyhrala Silke Gielen výkonem 744 km. Znám ji z Kladna, je velmi příjemná a sympatická, poslední dopoledne jsme si několik kol spolu povídali.
Po skončení byla ještě společná večeře a ráno odjezd. Mne zvezl do Bratislavy Jarda Prückner, za co jsem mu moc vděčný. Povedlo se mi vyměnit jízdenku Student agency, takže jsem už ve 14:10 vyjel z Bratilslavy a krátko po 19 h byl doma.
Moc se mi to celé líbilo, a pokud o rok bude zdraví (a peníze) chci jít do toho znovu.

Šestidenní v Balatonfuredu 0-3 D

16. května 2015 v 15:22 | Štefan
Napřed stručná rekapitulace:

Emu World Trophy - 6 D, Balatonfured, 6.5. - 12.5.2015

Uběhl jsem 541,070 Km. Spokojenst, ale žádné velkí nadšení. To byto číslo muselo začínat šestkou. Skvělá atmosféra, velkolepá organizace, výborné ubytování a strava (až na jedno jídlo) a skvělí parťáci v chatce.

Den 0
Těsně po 11 h jsme vyjeli se Šaňom(Alexander Bogi) a jeho paní z Dunajské Stredy směr Balatonfured. Po cestě bez komplikací jsme se v pohodě zaregistrovali a ubytovali. Ubytování komfortní, chatka 30 m od okruhu, 2 dvoulůžkové pokoje, koupelka, WC, jídelna s kuchyňskou linkou, obyvák, terasa. Byl jsem v naší chatce první, pak postupně Petr Prokop Tůma, Jarda Prückner a Rosťa Wagner. Já byl na pokoji s "drobečkem" Petrem (130 kg). Od začátku byla legrace, Petr navrhoval, aby se vyrovnali handicapy a dostali jsme závaží na dorovnání jeho váhy. Já bych dostal asi 70 kg.

Na zahájení jsme převzali chipy a startovní čísla a dostalo se nám poučení. Společná večeře na terase restaurace. Posedeli jsme, povykládali a odešli na pokoje.

Den 1.
Společná snídaně a pak příprava na závod. V mém případě to bylo poflakování. S Petrem a Rosťou jsme si prošli trať, 900 m dlouhý okruh s dvěma měřícími koberci, jedno zatáčkou 180º na protilehlém konci a pěti zatáčkami 90º (dobře si to vybavuji, celkově jsem to absolvoval 601x).
Před dvanáctou jsme ještě podstoupili skoušku čípu a ve 12 start.

Nebyl jsem na tom úplně dobře, od začátku mne limitovala bolest v spodní části břicha. Jsem na to poslední měsíce zvyklý. Není to nic hrozné, nicméně to otravuje. Obvykle to ustane asi po 1 h běhu, výjimečně po 2 h. Tentokrát to ale neustalo ani do večeře v 18:30. Navzdory tomu jsem se snažil pravidelně alespoň trochu jíst, vesměs slané drobnosti, na sladké jsem neměl chuť. Pravidelně jsem pil, každí 2. - 3. kolo, převažně vodu a čaj, někdy také kolu.
Nějak jsem se proklusal k večeři. To už se zvedl silný vítr, na nejdelší rovince k druhému koberci mne téměř zastavoval. Vzal jsem si večeři a odešel do chatky. Přesně v ten okamžik začala krátká bouře. To bylo jedinýkrát, co nám pršelo. Já jsem asi 2 h odpočíval, dokonce jsem i trochu usnul. Když jsem se vrátil na trať už nepršelo. Vedle trati začal žabí koncert. Něco takového jsem v životě neslyšel, přímo hukot. Běhal jsem asi do 23 h, pak jsem si šel pospat, v pláně jsem měl do 4 h. Ale bolest břicha mne vzbudila už v půl tretí. Chvíli jsem s tím bojoval, a doufal jsem, že ještě na chvíli usnu. Pak jsem to ale vzdal a kolem třetí jsem vyběhnul. Vydržel jsem do snídaně asi v 6h. Znovu jsem si dal krátkou pauzu. Pak jsem klusal až do 12 h. Za prvních 24 h jsem měl 112,5 km. S tím jsem byl spokojený, pořád jsem myslel na to, že se musím šetřit. Nevěděl jsem, co bude po dvou dnech. Zatím jsem absolvoval šest 48 hodinovek, měl jsem obavy z třetího a čtvrtého dne, které měli být kritické.

Den 2
Z tohoto dne si příliš nepamatuji, jenom to, že to byl můj nejslabší. Břicho bolelo, takže jsem hodně odpočíval a šetřil síly. Spal jsem málo a běžel ještě pomaleji než první den. Výsledkem bylo 80 km za 24 h a 192,5 za 48. To zmařilo mé naděje na překonání 600 km.
Kolem poledne (nevím to přesně) přišel kamarád Tomáš z Prahy. Zústal do poledne dalšího dne. Udělal taky pár fotek. Jsem mu moc vděčný za povzbuzování, ohromně mi to pomohlo

Den 3.
Nějak se mi udělalo líp. Břicho téměř nebolelo, a nakonec úplně přestalo. Ve 13:25 jsem měl 200 km. Bylo docela horko, slunce pálilo, na obloze ani mráček.
Rozhodl jsem se, že budu i chodit. Předtím jsem vždy, když jsem měl přejít do chůze, radši chvíli odpočíval. Ukázalo se však, že to pak nedoženu. Rozdělil jsem si trať na 2 úseky - od občerstvení po zatáčku za druhou časomírou, a od konce zatáčky před poslední zatáčku před startovací branou těsně před občerstvením. V každom kole jsem pak první úsek klusal, pak jsem prošel zatáčku, klusal druhý úsek a prošel zbytek. To mi velmi pomáhalo až do konce závodu. Kdykoli jsem chtěl přejít do chůze řekl jsem si, že vydržím do konce úseku.
Po třetí 24 hodinovce jsem měl 280 km, 88 km za 24 h. O něco lepší, než druhý den. To mi už začaly výrazně otékat narty a kotníky, hlavně pravý. Musel jsem vyměnit boty: méně odtlumené závodky za těžší, odtlumené. Hlavně byly větší, jiné jsem už nedokázal obout.
Jinak ale vše v pohodě. Překvapivě mne vůbec nebolely nohy, jenom přední stehenní svaly, když jsem si sedal.

Trápení(?) v přípravě

1. května 2015 v 19:48 | Štefan

V přípravě na 6-ti denní jsem se nějak "zadrhnul".

Za duben 476 km. Poslední týden 5, minulý týden jenom 77 km. Trochu smutné potom, co jsem od začátku března do 19.4. držel denní průměr těsně nad 20 km.

Minulý týden jsem chtěl ještě máknout, ale tělo bylo proti. Od pondělí jsem se nadránem kolem třetí hodiny budil bolestí břicha, pak už jsem nespal. Bylo to něco jiného, než mírná bolest na pravé straně, už pár let mívám. Toto nešlo ani rozběhat. Do čtvrtku jsem zkoušel běhat. Byloto trochu trápení. V sobotu jsem si pak uvědomil, že ta bolest je od páteře. Tak jsem byl 3x na bazénu (vířivka a pára). V pondělí v Aquapalace v Čestlicích, luxus. Tam jsem dostal poukázku od jedné mojí krásné a úžasné kamarádky. Taky mi dala kontakt na akupunkturu. Byl jsem. Nevím, nakolik to pomohlo. Byly mi doporučené body na rukách, které je potřeba masírovat. Vyhledal jsem na internetu i další body. Zdá se, že to pomáhá, spávám mnohem líp.

V pátek jsem šel do Casri na vyšetření nohou. Dopadlo to dobře, malinko mi podepřeli příčnou klenbu. Jenom tak, aby mi nespadla.

Cestou do Casri mne začala bolet pravá pata. Žádný důvod, jenom tak. Netuším proč, ve čtvrtek jsem jenom lehce bezbolestně vyklusal 20 km. Vše bylo v pohodě.
Do startu zbýva necelých 6 dní. Teď už jediné, co musím řešit je, abych si nic důležité nezapoměl
Domnívám se, že vím, že:
  • nevím, do čeho jdu. Zatím nejdelší závod, který jsem absolvoval, byl 48 h - 6x. Pranjal M., který má zkušenosti i s 10-ti denním závodem (kromě 3100 M) mi říkal, že nejhorší byl pro něj 3. a 4. den
  • nenaběhal jsem tolik, kolik by bylo třeba. Navíc jsem neměl
  • udělal jsem, co jsem vládal. Asi to šlo efektívněji, ale teď už na tom nezáleží
  • bude to asi dost bolet
  • nejlepší pro mě by bylo počas závodu příliš nemyslet na počet naběhaných km a vůbec nepočítat, kolik bych mohl uběhnout. Ale to není pro mě jednoduché.
Těším se na to, i když přiznávám, že taky mám z toho obavy.

V pondělí jedu do Bratislavy. Přespím u sestry a úterý dopoledne pojedu se Šaňom Bógim a jeho paní z Dunajské stredy do Balatonfuredu. Ve středu v poledne start.




Nová výzva a běhání bez vložek.

15. března 2015 v 18:07 | Štefan
Novou výzvou pro mne je květnový 6-ti denní závod v Maďarsku. Přihlásil jsem se po Vánocích, a odvtedy střídavě se na to těším, a střídavě lituji, že jsem se přihlásil. Hlavně v lednu, kdy jsem nemohl pořádně běhat, jsem se často chtěl odhlásit. Vrátili by mne 75% startovního (startovné pro mne je 450 Eur), a měl bych klid. Vždy jsem si ale řekl, že tam prostě půjdu, a když nebudu moc běhat, tak alespoň uvidím vynikající utraběžce v akci. Někteří jsou fakt dobří. Asi největší hvězda je Japonec Masayuki Otaki s osobními rekordy: 24h - 271,75 km, 48h - 426,448 km. A jsou tam další skvělí Japonci, ale i Němci, Italové, ...
Pro mne je výhoda, že tam bude Šaňo Bogi. Pokud ho neznáte, je to běžec, který 3x uběhl Spartathatlon, několikrát Ultrabalatón a 6-ti denní závod. Vlastně od něho jsem se o tomto závodě už před několika lety dozvěděl. Šaňo umí perfektně maďarsky, stejně jako jeho paní, která tam taky pojede. Nabídl mi, abych tam jel s nimi. Rád to využiju.
Teď už jsem se konečně trochu rozběhl, za půl měsíce mám naběháno 303 km, do konce chci mít přes 600. V dubnu z objemu uberu, ale zaradím skutečně dlouhé běhy. Letos mám zatím nejdelší 50 km.

Ortopedické vložky jsem odložil v květnu minulého roku. Vděčím za to Dornově metodě. Na posledním PIM jsem dělal vodiče na 4:30. Už asi měsíc před tím jsem začal mít problémy s levým ramenem. Od konce dubna jsem nemohl ruku zvednout, několik nocí před PIM-em jsem se nevyspal, budil jsem se bolestí. Až jsem se bál, jak roli vodiče zvládnu. Naštěstí se mi to povedlo velmi dobře.
Na maratónském expu mi známý ze Sri Chinmoy maratón teamu poradil, ať zkusím Dornovou metodu. Obvykle takovýmto věcem příliš nedůvěruji, ale lidem z tohoto týmu věřím hodně.
Zkusil jsem, a výsledek byl neuvěritelný. Fyzioterapeut mne vyšetřil, a řekl že mám jednu nohu kratší. Pak jsem asi 10 min cvičil, přičemž on mi jemně tlačil na páteř. Nohy se srovnaly, rameno přestalo bolet, a od té doby už nebolí. Předepsal mi nějaké cviky, cvičím, a jsem v pohodě. Zjistil jsem ale, že mi už nevyhovují vložky do bot. Je to celkem logické, změnil se mi postoj. Tak jsem je vybral a běhám už 10 měsíců bez nich. A co je asi nejužasnější, přestaly mne bolet kolena. Nechápal jsem. Artróza se určitě nezlepšila, jenom nebolí. Terapeut mi řekl, že námaha se přenesla z kolen do kýčlý. Nejlépe se to projevilo na 48 hodinovce v Kladně. V roce 2013 mne kolena bolely hrozně. Vloni téměř vůbec. Trochu se ještě pořád bojím běhání bez vložek, mám příčně ploché nohy 2. stupně. Proto jsem si hned po vyndání vložek pořídil minimálky, a běhám i v nich. Taky už neběhám v příliš odtlumených botech, ale v Adidas Adizero adios. Tak dobrý pocit z bot jsem ještě nikdy neměl. Lehounké a pevné, přesně co potřebuji.
Tak snad už vložky nebudu potřebovat. Není to jisté, v poslední době mne dost bolí levé chodidlo, těsně za prsty, hlavně ráno a po běhu. Nevím, co s tím. K ortopedovi se mi nechce. Před pár lety mi sportovní lékař a ortoped dal vložky, nošením kterých se mi podstatně zhoršila stabilita. Předtím jsem ji měl perfektní, potvrdilo to i vyšetření v Casri. Po půl roce nošení vložek jsem už nedokázal stát na pravé noze a při běhu jsem měl pocit, že přepadám přes pravou patu. Tak jsem si "upekl" vložky sám, z tepelně tvarovatelných. Ty mi sloužily podstatně líp, i stabilita se postupně zlepšila. Zatím tedy nevím, co s tím, jestli vůbec mám něco dělat. Počkám.

Kam dál