Štefanův běžníček na Blog.cz

"Chtěl bych jak divoký kůň běžet, běžet, nečekat na návrat, s koňskýma handlíři vyrazit dveře, to bych rád...". Tak to zpívá Jaromír Nohavica v jedné své písni.

V Hoštce sice nebyly divoké koně, ale běhali krásně. Bylo jich tam přes 60.Koně jsou krásné, je radost se ně dívat. A jako by si to uvědomovaly, předváděly se a nechaly se obdivovat.

Přijely jsme s Petrem Ozoganem na osadu Ježkův mlýn už v pátek asi v 17:30. Vypadalo to tam hezky, trochu to připomínalo scénu z westernu.

Ubytovali nás a v 19 h byla technická porada, především pro jezdce. Pro nás bylo jenom důležité, že poběžíme opačným směrem jako jezdci, že se běží vpravo, i po silnici. A že máme být ohleduplní ke koňům, protože se nás můžou leknout. Dále nám popsali trať, 20 km okruh.

Ráno jsme vstávali před pátou, start na 80 km byl v šest.

Okruh začínal asi 1 km dlouhým úsekem oráčiny. Bořilo se to, a prvním kole se lepila hlína na boty. Původně jsem chtěl držet průměr 9 km/hod. Když jsem byl asi v polovině toho pole, tak jsem záměr přehodnotil. A taky jsem vypnul hodinky. Usoudil jsem, že nemá cenu hlídat si průměrné tempo.

Na konci pole se přebíhalo přes silnici. Byla tam hlídka, zastavovala auta, abychom mohli přeběhnout. Ze silnice se ihned odbočilo na krátky úsek asfaltové cesty. I tam byla hlídka, kvůli jezdcům, kteří příjížděli z protisměru. Vůbec, na všech přechodech a možných odbočkách byly hlídky, bylo to zorganizováno perfektně. Taky trať byla dokonale vyznačená vápnem a fáborky. Ani jednou jsem neměl pochybnost, kam mám běžet. První občerstvovačka byla na 9 km. Na stejné místo jsme se vraceli po asi 3 km oblouku převažně lesem v měkém písku. Dále asi 500 m po silnici a pak přes pole a les hodně měkým pískem. Bylo to pro mne dost těžké, nedalo se pořádně odrazit. V prvních dvou kolech to ještě nějak šlo, ale ve třetím to bylo moc těžké a ve čtvrtém jsem to už šel. Za patnástým kilometrem byla ještě jedna občerstvovačka, pak asi 3,5 km úsek opět měkým pískem. Následoval asi 300 m dlouhý seběh silnicí a odbočka na stezku (kupodivu s měkým pískem) k cíli.

V prvním kole se mi běželo celkem dobře. Asi v tretine jsem potkal prvního jezdce, který startoval spolu s námi. Ten kůň tedy běžel dvakrát rychleji, než já. To byl jeden ze tří, kteří běželi 100 km. Zvyšné dva jsem potkal vzápětí. Do konce prvního kola jsem je potkal ještě jednou. Druhé kolo jsem absolvoval v podstatě stejně. Po něm jsem si dal přestávku na převlečení, začínalo být teplo. Ve třetí kole jsem už potkával hodně jezdců. Někteří obdivuhodně koně zvládali, nemusel jsem vůbec měnit směr. Nechápal jsem to, nestačil jsem ani postrehnout, jak přinutili koně změnit směr, nebo přejit z cvalu do klusu. U některých jsem musel uhnout až úplně na pravý okraj, nebo i zastavit. A dvě jezdkyně koně nějak nezvládali, jeli přímo na mně, musel jsem uskočit ze stezky.

Měl jsem od začátku problém. Bolelo mne trochu břicho (nebo žlučník, nevím), ne moc, ale nemohl jsem nic jíst (za celou dobu dvě malé sušenky a dvě kolečka banánu). Pití mne způsobovalo silnější bolest, tak jsem vždy vypil nejvíc tak deci vody. Projevilo se to asi 5 km před koncem třetího kola, kdy "mi došlo". Najednou se mi nechtělo běžet, přešel jsem do chůze. Přitom mi kromě slabé bolesti břicha nic nebylo. Ale zřejmě se mi nedostávalo energie a únava se maskovala do nechuti běžet. Asi po 5-ti minutách jsem se donutil znovu začít klusat. Ale šlo to hodně ztuha, navíc v tom písku jsem měl pocit, že se téměř nehýbu z místa. Zkoušel jsem si pozpěvovat, někdy mi to pomáha. Ale v první píseň, co mne napadla, se zpíva "Připadám si jako kůň, který byl odvázán,připadám si jako kůň, jenž opustil ho pán, jako kůň, co dostal obroku, jako kůň, a je mi do skoku". A to mi tedy nebylo. Nějak jsem se dobelhal do cíle, vzal jsem si krátkou pauzu, napil se žlučníkového čaje (nepomohl), a vydal se do posledního kola. Oráčinou jsem se už jenom pomalu vlekl. Pak jsem asi 5km klusal, když najednou se v protisměru objevilo auto a v něm ďábel-pokušitel převtělený do pořadatele Tomáše. Zeptal se mne, jestli nechci zkončit, že mne odveze. Chvíli jsme se bavili. Řekl jsem mu, že pokud nevadí, že mi to bude ještě dost dlouho trvat, tak chci pokračovat. Řekl, že nevadí, a tak jsem pokračoval. Ale předtím se z pokušitele stal anděl, dal mi napít. To bylo super, na občerstvovačku to bylo ještě asi 3 km. Za občerstvovačkou jsem se nějak vzchopil, a ten 3 km úsek jsem zaběhl. Dali mi napít coly, a tá mi pomohla. Já ji normálně nepiju, ale už na několika závodech mi pomohla zklidnit žaludek. Měl jsem za sebou 72 km. Doufal jsem, že do hodiny budu v cíli. Ale doufal jsem marně. K polní cestě jsem ještě doběhl, ale na měkém podkladu jsem už nebyl schopen běžel. Tak jsem se tam potácel až po 15. km. Za ním byl kousek asfaltové cesty k občerstvovačce. Doklusal jsem tam, ale byl jsem vyřízený. Nejradši bych si lehnul a umřel. Ale řekli mi, že rakev nemají. Prostě nebyly na běžce připraveni. Tak jsem pokračoval. Ještě kousek jsem běžel po zpevněné cestě, ale pak jsem se až k seběhu po silnici jenom potácel. Ten kousek jsem pak ještě přeběhl a dokulhal do areálu. Do cíle jsem pak "běžel".

V cíli mne vítali skutečné ovace, ale cítil jsem se trapně. Čas byl strašný, asi 11a půl hod., nevím přesně. Nejraději bych byl, kdyby si mne nikdo nevšimnul.

Když jsem tam dorazil, už probíhálo vyhlašování. Napřed jezdců a pak běžců na 20, 40, 60 a 80 km. Vítěz na 80 km měl čas něco přes 7:30. Na té trati to bylo myslím hodně dobré.

Já jsem nakonec dostal cenu pro nejstaršího účastníka závodu. Ale byla to spíš cena útěchy.

Než jsem se převlekl bylo 18:45, přesne kdy mi jel mi vlak. Tak jsem potřeboval někde 2 hodiny počkat. Pořadatelé mne zavezli do motorestu. Najednou se mi břicho zklidnilo, tak jsem se mohl dosyta nacpat a napít.

V pohodě jsem pak dojel domů kolem 23 h.

Když to dodatečně hodnotím, tak jsem v podstatě spokojený. Den to byl hezký, škoda že jsem si ho nemohl víc užít. Můj výkon odpovídal momentálním možnostem. Bez jídla a pořádneho pití 80 km slušně neuběhnu. Jako příprava to ale nebylo zas tak špatné. V cíli mne bolely jenom ramena, na druhý den jsem vyklusal 12 km, nohy nebolely vůbec. Až v pondělí začaly bolet lýtka, vyklusal jsem11 km. V úterý pak 15, ale ještě to není zcela OK.

Akci "Behaj s nami, … dokonca až 24 hodín" pořádal Maratónský klub Dunajská streda u příležitosti šedesátín slovenského ultramaratonca, dvojnásobného pokořitele Sparthatlonu (a mého kamaráda) Alexandra Bogiho. Kromě ultra na 24 h byl ještě vyměřený maratón, hlavně pro "sběrače ". Ti taky dorazili na čele s nejslavnějším sběračem a prezidentem "Slovenského zväzu zberačov maraónov" Šaňom Simonom (ten jich už má zabehnutých hodně přes 600). Kromě toho pak běželo hodně běžců tolik, na kolik mělo (čas, síly, náladu).

Já jsem do Areálu volného času v Dunajskej Strede, kde se akce pořádala, dorazil asi v 11h, start byl ve 12. Na 24 h nás přišlo 5. Myslel jsem, že to bude závod, ale byl to běh. Znamenalo to, že si každý počítal uběhnutou vzdálenost sám. Já jsem to dělal tak, že jsem si značil vždy po 5-ti kolech. Běhalo se na 1 km okruhu, absolutní rovina. Teplota byla celkem příjemná, kolem osmi stupňů, ale foukal dost nepříjemný, studený vítr.

Od počátku mne trochu pobolívalo břicho, jako ostatně už celý týden. Můj žlučník zase dal o sobě vědět, nepomohla ani přísná dieta. Proto jsem začal ještě pomaleji, než obvykle. Asi po hodině jsem běžel pár koleček s Jozefem Rajchlem, bratislavským ultramaratoncem, známým především svým během na olympiádu 2008 s Bratislavy, přes Atény do Pekingu. Dověděl jsem se něco o tomto běhu. Nejzajímavějším pro mne bylo, že od čínských hranic až do Pekingu (myslím, že to bylo přes 700 km) běžel sám, protože jeho doprovod nepustili přes hranice. A taky, že pro únavu zaspal otvírací ceremoniál, a pak se pohádal se slovenským prezidentem. To bych teda do něj neřekl, určitě není komfliktní typ - tedy Jožo. Letos se chystá proběhnout Austrálii.

Až na slabou bolest břicha jsem běžel celkem v pohodě, i když hodně pomaly. Snažil jsem se každou hodinu trochu jíst. Měl jsem velkou misku rýže a nějake müsli tyčinky. Nečekal jsem, že organizátori zajistí nějaké občerstvění, kromě nějakých sušenek a banánu, neplatilo se startovné. Ale byl jsem mile překvapený, měli toho opravdu dost, kromě jiného párky a "kapustové fliačky" (těstovina s kysaným zelím). Ty mi taky "spravili" žaludek někdy kolem 23 hodiny. Pak se mi běželo skutečně dobře. Po půlnoci jsem hodně koleček běžel se Šaňom Bogim. Dověděl jsem se něco víc o Sparthatlonu, a taky o šestidenním závodě v Maďarsku. Loni se ho zúčastnil a uběhl úctyhodných 690 km. Letos chce startovat znovu. A taky na Spathatlonu. Akci "Behaj s nami..." spoluorganizoval nejen jako oslavu svých narozenin, ale hlavně pro propagaci dálkových běhů v Dunajské strede. Byl trochu zklamán, že se 24 h nezúčastnil žádný místní běžec. Ale účast byla i tak dobrá, kromě už jmenovaných běžel 24 h i Ján Fazekas, který loni startoval na Sparthatlonu. Říkal mi v šatně, že dokonce na jedném úseku předběhl i Dana Orálka. Pak ale na nějakém kontrólním bodu si sednul, a dál už nepokračoval. "Vypla mu hlava". Měl do kontroly víc než půl hodiny. Když seděl, tak si myslel, že sedí víc než hodinu. Vzdal. Pak zjistil, že seděl asi 10 min. Je to výborný ultramaratónec, viděl jsem ho kdysi v Nitre bojovat o prvenství v běhu na 6 h s Jardou Kašém. Těsně podlehl, ale zaběhl několik km přes 70 - myslím, že to bylo 73.

Kolem páte hodiny se hodně ochladilo, navlékl jsem na sebe všechno, co jsem měl - 4 vrstvy. Taky vítr byl dost protivný, nicméně mi to pořád šlo celkem dobře. Protože byla zima, nemohl jsem chodit, musel jsem pořád klusat. Všechno bylo v pohodě asi do 7:30. Pak najednou prudká bolest v břichu na pravé straně, bodání a pálení. Asi se "probral" žlučník. Měl jsem sice sebou žlučníkový čaj a celou dobu jsem ho po trochách popíjel, ale nestačilo to. Šel jsem si na půlhodinu lehnout, aby se to trochu zklidnilo. Pak jsem se vrátil na okruh. Pokud jsem šel, bylo to OK. Pak jsem ale zkusil běžet a vrátilo se to. Už to hodně bolelo i při pomalé chůzi. Rozhodl jsem se neriskovat a skončil jsem. Kdyby to byl závod, možná bych to ještě zkusil.

Nečekal jsem ani na závěr, bylo to ještě přes 3 hodiny. Nebylo mi dobře, tak bych asi k dobré náladě nepřispěl. Šaňuv přítel mne odvezl na autobusovou stanici. Měl jsem štěstí, asi za 5 min. mi jel autobus do Bratislavy, kde jsem byl u sestry. Nebyl jsem ani nijak zvlášť unavený, i bolest v autobuse ustoupila. Překvapivě mne vůbec nebolely nohy. Ani na druhý den, jenom v úterý jsem trochu cítil stehna. Normálně bych si to ani nevšiml, ale teď jsem se sledoval.

Jsem rád, že jsem se zúčastnil. Potkal jsem se s kamarády, a i když jsem nedokončil, považuji to za dobrou přípravu. Za necelých 20 h jsem uběhl (nebo spíš naklusal) 125 km.

Dostal jsem hezký pamětný list na kterém je i obrázek sochy spartského krále Leonidase, ke které se běží Spathatlon. Tady je:

Mercury maratón mám rád. Startoval jsem letos počtvrté, a čas opět pod 4h - 3:58:22. Při předchozích startech to byl vždy nejlepší čas v daném roce. Letos bych byl rád, kdyby se pravidlo nepotvrdilo, a ještě se o něco zlepšil.

Po zdravotních problémech v posledních osmi měsících jsem se startu dost obával. Když mi ráno dlouho nejel noční autobus tak jsem si říkal, že ani by mi nevadilo, kdyby mi ujel vlak. Stihnul jsem ho, a teď už jsem tomu rád. I kdyby byl čas o hodně horší byla by to dobrá příprava.

Před závodem jsem si nedával žádne cíle, ke spokojenosti by mi stačilo zaběhnout pod 4:30. A věřil jsem, že v nejhorším to stihnu do pětihodinového limitu.

O závodu z mého pohledu vlastně ani není co napsat. Začal jsem v tempu na výsledný čas pod 4h (3:45/kolo) s tím, že pokud to nepůjde snad včas zpomalím. Ale celkem snadno jsem držel tempo v rozmězí 3:40 - 3:45 s výjimkou kol, ve kterých jsem občerstvoval. Ale tím jsem se moc nezdržel, pil jsem jenom vodu, vždy přibližně po půl hodine. Kromě toho jsem snědl jeden carbosneck. Nic víc.

Půlku jsem měl asi za 1:58. Nevím to přesně, nevzal jsem si schválně stopky. Pro mne jsou tam i zbytečné, stačí mi vždy jenom zkontrolovat čas posledního kola. V tom mi Mercury velmi vyhovuje, na světelních tabulích jsem stíhal zaregistrovat čas i počet kol do konce. Tempo jsem udržel až do 58 kola. Pak jsem už byl přesvědčený, že pod 4 h budu, i když poběžím kola kolem 4 min. Zkusil jsem trochu zrychlit, ale začal mě bolet levý kotník. Tak jsem trochu zpomalil, asi na 4 min/kolo, nechtěl jsem v závěru riskovat.

Celý závod jsem absolvoval v pohodě, bez krize. Asi to šlo zaběhnout lépe, ani mne po závodu nebolely nohy. Tak jsem to zřejmě odflákl. Akorát v cíli po chvíli chůze se mi začala motat hlava, musel jsem si sednout.

Organizátoři zvládli závod velmi dobře, žádné problémy jsem nezaregistroval. A za lidovou cenu 250 Kč občerstvění, oběd, hezká medaile, světelné tabule... Prostě super.

Líbila se mi i atmosfěra, potkal jsem hodně známych a zpoznal další běžce.

Dosažený čas po zdravotních komplikacích je pro mne velkým povzbuzením.

Tentokrát na podporu občanského združení Joker. Dost jsem váhal, jestli se zúčastnit. Zdravotní problémy, které mě provázejí od pádu 1.května ne, a ne ustoupit.V neděli večer už jsem byl téměř rozhodnutý, že nepojedu. Zavolal jsem v pondělí Milošovi, abych mu to řekl, Ale jak jsem začal o dvaadvacetihodinovce mluvit tak mi oznámil, že ve středu vyjíždí z Prahy ve 13 hodin, a že mne bere sebou. Tak bylo rouhodnuto. Ještě bylo potřeba vyřídit dovolenou. Když jsem o to žádal managera, nebyl příliš nadšen. Zeptal se, jestli je to nutné. Řekl jsem, že ne, že se jenom chci zúčastnit charitatívní akce. K mému překvapení řekl, že charita má přednost, a že můžu jet.

Miloše jsem potkal v Albertu v Karlíně těsně před odchodem. Stejně jako já neměl připravené jídlo, tak jsme něco nakoupili na poslední chvíli. U Miloše před vchodem už čekala Hanka Chorvathová.

Vyjeli jsme z pražského smogu do krajiny pokryté ledem. Před Františkovými Lázněmi se najednou vyjasnilo. Modrá obloha, sluníčko, krásný listopadový den.

Odstartovali jsme o něco později, nestihli jsme se načas převlíknout. Zvolil jsem velmi pomalé tempo. Měl jsem vážné obavy, že po 3 - 4 hodinách budu muset skončit. Když jsem to řekl několika přátelům, tak všichni říkali, že tak mluvím pokaždé, a pak běžím až do konce.

Tak nevím, asi si vždy dělám alibi. Tentokrát ale určitě nešlo o vyrábění alibi. Mojí přípravou už delší dobu bylo běhání po doktorech. Někdy mi to i bylo trapné. Mám letos, když započítám MUM uběhnutých 10 maratonů a 5 ultra, a stěžuji si na nemoci. Chodil jsem tam hlavně kvůli obavě, že závratě, kterýma někdy trpím, můžou být důsledkem toho pádu na hlavu. Výsledky, kromě krční páteře, byly negativní. Uklidnilo mne hlavně, když mi na roentgenu zjistili, že v hlavě nic nemám.

Od začátku mne trochu pobolíval levý kotník, chvílemi se ozývala i kolena, letošní standard. Asi po třech hodinách se ke mne přidala Dana Chrbolková. Musel jsem sice ještě trochu zpomalit, ale nevadilo mi to, spíš jsem se tomu těšil. Danka mi řekla, že dosud má nejvíc "na jeden zátah" uběhnuto 14 km, a že to chce překonat. Když jsem ji řekl, že to překoná 2x, a pak ještě bude pokračovat, jen se nevěřícně zasmála. Pomalu jsme klusali, vykládali si, smáli se u toho, až najednou měla za sebou téměř 21 km. To už myslím věřila, že těch 28 padne. Nebyla na ní patrna žádna větší ůnava, chyběli ji necelé 4 kola. Mne chyběl stejný počet do 40 kol (46 km). Domluvili jsme se, že to ještě doběhneme. Pak ona skončí a bude pokračovat ve čtvrtek, a já si udělám pauzu na bramboračku. V klidu jsme to doklusali a odešli do místnosti, kde bylo občerstvení. A teplo. Na bolesti jsem zapoměl, moc mi společný běh prospěl. Po asi půl hodinové pauze jsem se s Danou rozloučil a klusal dál. Pak po dvou kolech jsem ji znovu potkal na trati. Říkala, že ji to nedalo, že musela zaokrouhlit na 30.

V noci byl okruh téměř opuštěný, běželi asi jenom ti, co startovali jako jednotlivci. A asi i členové štafety farní charity, kteří se střídali při zapisování kol. U stolku s občerstvením, kam se předtím sotva dalo prodrat, teď většinou nebyl nikdo (kromě zapisovatelů). Kolem půl páte jsme se u stánku potkali s Milošem a běželi jsme asi víc než hodinu spolu. Když Milošovi chybělo do 100 km asi 5 kol začal zrychlovat. Zrychloval jsem taky, ale cítil jsem, že je to na mne rychlé. Po třech kolech jsem se tedy rozhodl, že zpomalím. To bylo v pořádku, horší bylo, že jsem se zastavil. Okamžitě jsem ztuhnul, nohy začali hodně bolet, ledva jsem nimi pletl. Potácel jsem se po trati a mrznul. To kolo jsem šel snad 20 minut, hrozně mi bylo zima a nebyl jsem schopný se rozběhnout.

Dobelhal jsem kolo a šel se ohřát. Rozmrazoval jsem se možná i 30 minut. Snědl jsem polévku, vypil kafé a pobral se znovu na trať. To jsem měl za sebou kolem 80 km, bylo asi 6 hodin a dost mne bolely kolena a kotník. Tak jsem si řekl, že doklušu 100 km a pak budu už jenom chodit. Asi v 10:20 jsem dovršil 100 km (87 kol). To už byla na trati znovu i Danka, chtěla dát ještě zbývající kilometry do 50 (nakonec měla myslím 52). Cítil jsem se dobře, tak jsem se rozhodl zabojovat o 100 kol.

Běželo se mi celkem dobře. Trochu byl problém s počítáním, trať byla plná, zapisovačky nestíhali hledat jména v několika papírech. Já jsem byl navíc na dvou, jeden byl jenom na 75 kol. Proto jsem si radší zapsání hlídal, i když to mohlo být pro zapisovačky nepříjemné. Ale protože jsem si myslel, že 100 kol dám velmi těsně, nechtěl jsem to kvůli nezapsanému kolu nedát. Někdy jsem ztratil čekáním i víc než minutu, ale pořád to bylo lepší než ztráta kola. Po jedné hodině jsem dovršil 100 kol. Ještě jedno jsem pak napůl došel, a napůl doklusal. Bylo 13:28. Mohl jsem stihnout před závěrečným společným kolem ještě jedno, ale už jsem jaksi ztratil motivaci a šel na občerstvení. Pak jsme ještě absolvovali společné kolo a dostal jsem medaili, kterou vyrobili klienti Jokru. Různých medailí (převažně za ůčast) už mám plnou krabici od bot. Tato je ale příliš vzácná na to, abych ji pohodil mezi ně.

Když jsem dával svůj příspěvek, pokladnička byla tak plná, že jsem to tam jen ztěží natlačil. V sobotu jsem si pak přečetl, že se na místě vybralo téměř 19 000 Kč. S přispěním běžců, kteří nemohli do Fr.lázní přijet by to mělo být přes 21 tis. Věřím, že pomohou dobré věci.

Bylo mi opět dobře ve Františkových Lázních. Potkal jsem hodně přátel z let minulých a získal nové. Za všechny vzpomenu Danušku N. Podala po roce zase skvělý výkon. Nevím přesně kolik, něco kolem 75, o víc než 20 km zlepšený OR. I když výkony nebyly prvoradé přeci jen jsme se snažili vylepšit loňské. Protože i tom je život. Jak zpíva Pavel Dobeš: "...překonat, co překonáno není...". Mne se to nepovedlo, 117 km, o 18 méně než vloni za čas o hodinu delší. Ale jsem spokojený, před závodem jsem nevěřil, že vydržím téměř celý čas na okruhu.

Po dvou týdnech v Šárce znovu. Tentokrát úspěšně. Méně km, ale o to víc odhozených starých pneumatik, rozbitých izolátorů, hnijících hadrů, lahví - plástových i skleněných, a mnoho dalšího harampádí.

Zbylo to tam po hodných lidech, kteří to obětavě dotáhli do rokle a odlehčili tak Pražským službám.

Akci opět skvěle zorganizoval Michael. Zabezpečil vše, od kontajneru, rukavic, pytlů na odpad a čaje až po fúrik (definice z Wiki - nástroj optimalizovaný na prepravu sypkých materiálov, pracujúci na princípe páky - česky: kolečka) . S ním jsem jezdil já, pohyb v rokli mimo chodník se mému kotníku příliš nezamlouval. Za necelé tři hodiny byl plán splněn a kontajner plný.

Bylo tam moc hezky. Vyšlo i počasí. Ráno bylo trochu zima, ale pohyb v náročném terénu nás zahřál. Sešlo se nás tam napoprvé jenom asi 10, věřím, že příště to bude masovejší. Stejně jako byl masovejší letošní podzimní běh, než loňský. Vyčistili jsme jenom malý kousek rokle, kontajnerů by se tam dalo naplnit hodně.

Tak zase na jaře...

Pravý Pražský maratón je jen jeden.Ve Stromovce. Na mé domácí trati. Tam už jsem naběhal za necelých 7 let hodně přes 10 tis. Km. Ale maratónu jsem se tam zúčastnil jenom 3x. Letos jsem se hodně těšil na další účast. Tělo ale bylo proti. Od svého pádu na hlavu - 1.května letošního roku - se pořád zabývám nějakým svým zdravotním problémem. Nevím, jestli se mi pádem v hlavě vyjasnilo, jak na tom ve skutečnosti jsem, nebo ten pád způsobil, že se se mne stal hypochondr. Připadám si jako hlavní hrdina románu "Tři muži ve člunu" (Jerome Klapka Jerome - vřele doporučuji přečíst). Ten hned v úvodu zašel kvůli lehkému nastydnutí do Londýnske Královské knihovny, aby si o své nemoci něco přečetl. Začal číst lékařskou encyklopedii od "A",. Hned u první stránky zjistil, že má všechny závažné příznaky této nemoci. Tak to bylo postupně u všech ostatních nemoci s výjimkou náchylnosti k samovolným potratům. Přišlo mu to i trochu líto. Pak si ale řekl, že když už má všechny ostatní nemoci, tak tu jednu mít nemusí.

Jsem na tom podobně. Netrénuji, jenom chodím na závody. A mezi závody po vyšetřeních.

Po blamáži na Ostravském maratónu (5h:06) jsem doufal v rehabilitaci. Snažil jsem se připravit co nejlépe, dokonce jsem po dlouhé době zařadil i úseky. Byly tak rychlé, že už snad náhodní pozorovatelé poznali, že se pokouším o běh.

Poslední týden před závodem přišli komplikace. Nevolnost a slabé závratě. Až tak, že jsem ve čtvrtek musel odejít dřív z práce. Bylo mi jasné, že startovat nebudu, ale půjdu fandit. Změním svou roli z běžce-hobíka na "povzbuzovače". Nic tragické, takovou životní roli (tedy ne jenom v běhu) si už delší čas přeju.

Ráno v den startu jsem se cítil docela dobře. Tak jsem se rozhodnul, že budu poklusávat proti směru závodu, a povzbuzovat. Na místo startu jsem doběhl asi 10 min. před ...

Potkal jsem samozřejmě spoustu známych. Většinou ve startovním poli, ale i fandících. Potěšilo mne vidět na startu (Super)Dana, nevěděl jsem, jestli bude startovat.

Když mi běžci zmizeli s dohledu rozběhl jsem se pomalu opačným směrem. Za chvíli jsem už potkal Dana s Mirečkem, a překvapivě velkou skupinou dalších běžců. Hodně si jich trouflo na začátku držet krok s favority. Kousek za touto skupinkou pak už přibíhali další a další. Startovalo jich téměř 350. Všichni dobře naladění, usměvaví. Také bylo proč. Začátek závodu, hodně sil. Počasí velmi dobré, sice trochu zima, ale bezvětrí. Když jsem ráno vybíhal bylo 5 st. Hned jsem si vzpoměl na Mirka Kostlivého. Nemá rád teplo při závodech, tal teď mu snad počasí "sedne".

Klusal jsem proti běžcům, tleskal a snažil se povzbuzovat. Hodně lidí zdravilo, spousta i jménem. U mnohých jsem ani nevěděl, jak se jmenují (ostuda). Přemýšlel jsem jak dlouho jim ta pohoda vydrží a byl zvědavý, jak se narůstající kilometry budou podepisovat na jejich náladě. Dalo se čekat, že s přibývajícím časem se budou pořád víc a víc věnovat sami sobě. Zatím ale byly natěšeni. Asi po hodině a půl mi už bylo hodně zima na ruce. Zapoměl jsem si rukavice. To bylo dobře na tleskání, ale potřeboval jsem se zahřát. Odskočil jsem si tedy na kafé. Když jsem se vrátil skupinky už byly většinou roztrhané, lépe jsem rozeznával své známe. Bylo jich skuttečně hodně. Nechci je všechny jmenovat, protože bych určitě na některé zapoměl. Za všechny vzpomenu alespoň Martinku (Mapo). Jako vždy skvěle bojovala a až do konce mi připadala svěže. Dodatečně jsem si přečetl, že i byla ze svým výkonem spokojená. Spokojených nakonec bylo hodně. Zřejmě i Dan, který si vylepšil OR přibližně o 40 s - zaběhl pod 2:27.

Velká pohoda vydržela většině běžců až do cíle. Překvapivě jen minimální počet jse potýkal s nějakou velkou, viditelnou krizí. "Chodců" bylo minimum.

Vydržel jsem poklusávat asi do 14 h. Naklusal jsem přes 26 km, další kilometry jsem nachodil. Když jsem pak asi po 4 a půl hodině odbíhal ze Stromovky bylo už na trati skutečně jenom pár běžců. Hezký závod to byl. I má nová role se mi docela líbila. Ale zatím bych přeci jenom byl raději mezi startujícími.

Po celou dobu, co jsem byl ve stromovce mne žádná nevolnost nepostihla. Dokonce ani večer, co je v těchto dnech skutečně výjimka. Asi opravdu je každá moje nemoc způsobená nedostatkem běhu.

Tak to zítra (29.10.) zkusím na http://web.me.com/michaeldobias/SUTR54/Home.html .

Po nevydařeném startu na "Výšlap na Devínsku Kobylu" - místo 24 h jenom 10 - jsem se 3 dni před startem rozhodl zúčastnit jubilejního padesátého ročníku Ostravského maratonu. Vnitřně jsem s tím rozhodnutím nebyl úplně spokojen, po Kladenském maratónu a týden na to "Výšlapu" jsem zřejmě nebyl dostatečně zregenerovaný. Kromě toho mi dělají zuby. Ve středu jsem zanechal 4 v ordinaci. Když jsem se paní doktorce zmínil, že chci v sobotu běžet, netvářila se příliš souhlasně. Nicméně, ve čtvrtek jsem se cítil celkem v pohodě, tak jsem to risknul.

Do Ostravy jsem cestoval už v pátek, měl jsem dovolenou. Překvapení mně čekalo v tělocvičně Čapkárna. Registrace nebyla. Po delším hledání jsem našel paní z vrátnice, která mi řekla, že nejsou čipy, a proto bude registrace až před startem. Toto byla pro mne trochu chyba na kráse jinak hezky zorganizovaného závodu.

Registrace proběhla bez čekání, byl jsem tam už před osmou. Potkal jsem se s Jirkou Březinou a společně jsme se šli převlíknout. Na místo nás odvezl mikrobus, to bylo od organizátorů milé. Zpátky na start jsem doklusal, bylo to jenom něco přes 1 km.

Ráno bylo dost chladno, ale do startu se oteplilo. Počasí bylo pro mne ideální. Trať maratónu je téměř dokonalá rovina, jediný kratinký výběh je u Sykorova mostu, jinak jenom téměř neznatelná stoupání a klesání. Běží se sedm okruhů, tak asi 75 % parkem, kousek silnicí na konci parku a pak kousek přes město k cíli na Masarykově náměstí. Podle mne trať ještě lehčí než Kladenský maratón.

Před startem jsem se pozdravil s mnoha kamarády. Atmosféra byla skvělá, pořadatelé pojali závod docela velkolepě.

Na startu jsem se trochu zdržel, byl jsem téměř úplně vzadu. Spolu s půlmaratónci nás bylo na startu přes 200, chvíli trvalo, než jsem se mohl rozběhnout. Začal jsem pomalu, do druhého kola jsem přebíhal po 35-ti minutách. Pak jsem malinko zrychlil, na desátém km jsem měl čas něco málo přes 57 minut. Rozběhnuté těsně pod 4h. Běžel jsem ve skupině se dvěma běžci, vcelku pohoda. Na patnácte km to už bylo pomalejší, asi 1:27 a na půlmaratónu už 2:01. To už mi bylo jasné, že to pod 4 nebude, netroufal jsem si zrychlit. Ale byl jsem v pohodě, chtěl jsem běžet jenom na pocit a užít si to. I tak jsem předpokládal, že to bude čas kolem 4:10. Bezvadně to šlo až do pátého kola. Tam jsem asi v polovině dostal průjem a musel jsem si odskočit. Alan Lesik (slovenský výtvarník) kdysi říkal, že člověk pozná, co je v životě důležité, když ho rozbolí zub. Já říkám, že když člověk dostane ve městě průjem, tak největším štěstím pro něj je najít kadibudku. Problémy pokračovaly i po pauze, bolelo mne břicho, něco se mi dělo ve střevech. Vyžádalo si to ještě další pauzy. V šestém kole už jsem nedokázal běžet, sotva jsem vlekl nohy. Na konci kola mne pak napadlo, že to vzdám, abych neměl nikde zapsán tak hrozný čas. To už jsem podle tempa v tom kole předpokládal, že to bude kolem 5:30. Psychika je mocná, podvědomě jsem si hledal výmluvu, abych nemusel pokračovat. Ale nevzdal jsem to, říkal jsem si, že budu trénovat pokoru a trpělivost. Nemám rád trpělivost. Podle mne pochází od slova trpět. Když už jsem pokračoval, tak jsem se rozhodnul, že zabojuji, abych dosáhl čas pod 5:15 (před závodem bych neuvěřil, že i o takový čas budu muset bojovat). Začal jsem trochu klusat a chvíli to šlo. Pak jsem si řekl, že budu vždy 200 dvojkroků klusat a 50 půjdu. Dařilo se to asi do 38 km, pak už jsem opět jenom šel. Když jsem se dovlekl na čtyřicátý km, doběhl mne jeden mladší běžec. Zeptal se mne, jestli jsem v posledním kole. Řekl jsem, že jo, a on řekl, že už to mám s ním doběhnout. Zkusil jsem to, a najednou to šlo. Dokonce jsem měl pocit, že běžím. Ten běžec ale se mnou nevydržel, už asi po 100 metrech přešel do chůze. Nechtěl běžet, tak jsem pokračoval sám. Nějak jsem doklusal do cíle. Nepodíval jsem se na časomíru, ani nezmáčknul stopky. Podle času 1 km před cílem to mohlo být kolem 5:06. Můj daleko nejhorší čas na maratón, s výjimkou Jesenického. Ale ten je hodně náročný, s tím to nejde srovnávat.

Hodnocení je jednoduché: neměl jsem tam startovat. Ale s tím bych taky nebyl spokojený.

Asi teď budu odpočívat a tak za týden se opatrně začnu chystat na Stromovku.

Výšlap na Devínsku Kobylu - 16. - 17.9., 12/24 h, Btaislava, Devínská nová ves. Délka kola 6 km, 3 km do kopce, 3 zpátky po stejné trati, 340 m převýšení na kolo (něco málo přes 11%). Prvních asi 900 m asfalt, polovina mírné, pak docela strmé stoupání. Následuje lesní stezka, místy s kameny a kořeny, pořád do kopce, místy docela prudce. Povrch nijak extrémně náročný, třeba na MUMu byly náročnější úseky.

Organizátor: Turistická informačná kancelária Devínská nová ves v čele s Jozefom Rajchlom, známy ultramaratóncom, zejména od jeho běhu z Bratislavy do Pekingu na OH.

Startovné: 1 (jedno!) Euro.

Neměl jsem tuto akci v plánu, přihlásil jsem se na poslední chvíli. Chtěl jsem na začátku října startovat na akci 100 mil krajem Malých Karpat a na Kobyle jsem si chtěl hlavně zkusit, jak jsem schopný běžet v terénu v noci. Nejsem. A vlastně jsem to věděl předem. Byla to jenom zkouška, jestli se nestane zázrak. Nestal.

Druhým významným důvodem pro účast bylo, že jsem Bratislavčan a v Bratislavě mám sestru, kterou jsem měl příležitost navštívit.

V 19:05 h byl závod odstartován. Téměř všichni jsme společně proběhli asfaltovou část tratě. Druhá polovina tohoto úseku byla dost strmá. Hned jsem se rozhodnul, že to budu chodit. Lesní úsek jsme absolvovali ve skupině, chůzi jsme střídali s mírným poklusem. Ty 3 km nám zabrali asi 40 minut. To byla pro mne nečekaná komplikace. Nevzal jsem si totiž baterku ani čelovku s tím, že první kolo, nebo alespoň jeho lesní část zvládnu ještě za světla. Na zpáteční cestě už v lese moc vidět nebylo. Já jsem v terénu nedokázal klusat, většina běžců mi utekla. Jenom dva byly daleko za mnou, potkal jsem je, když jsem sestupoval. Rychle se setmělo, měl jsem problém rozeznat chodník, pořád jsem zakopával o kameny a kořeny. Nebo jsem šlápnul na kámen a zvrtnul si kotník.

Uvažoval jsem o tom, že počkám na nějakého běžce a požádám ho, aby mi donesl z cíle čelovku.

Pak mi přišla sms-ka. Bylo štěstí, že jsem měl sebou telefon. Uvědomil jsem si, že si ním můžu svítit. Při běhu používám malý telefon LG, ten moc nesvítí. Ale alespoň jsem viděl, kde je chodník, a tak jsem pokračoval. Najednou jsem se dostal na nějaký divný úsek, klesání bylo velmi mírne, pak byl kousek do kopce. Napadlo mne, že jsem odbočil, ale nebyl jsem si jistý. Když jsem šli nahoru tak tam byl krátké klesání, v té tmě jsem nevěděl, jestli to nebyl ten úsek. Tak jsem pokračoval. Následovala krátká rovinka a zase klesání. Bylo ale velmi mírné. Už jsem věděl, že jdu špatně. Vlevo od sebe jsem v údolí viděl světla. To byl konec Devínské nové vsi, tam byla taky cesta, která vedla ke startu. Rozhodl jsem se, že sejdu dolu a doběhnu po silnici. Asi po pěti minutách se však chodník stočil doprava, světla jsem už neviděl. Naděje, že dojdu na silnici byla malá, přes les jsem si jít netroufl. Tak jsem se rozhodnul vrátit. Šel jsem, nebo spíš jsem se potácel velmi pomalu. Asi po dvaceti minutách jsem zahlédl v dáli světýlko. Čelovka. Tak jsem šel tím směrem. Světýlko zmizelo, ale po chvíli se objevilo další. A směrovalo ke mně. Tak jsem potkal běžce. Zeptal jsem se ho, jak je daleko cíl. Řekl, že jsem asi v polovině kopce. To nebylo příliš povzbudivé, ale alespoň jsem byl na trati. Pomalu jsem se posunoval dolu, stěží jsem rozeznával, kde je chodník. Proto jsem taky nenašel hodně nenápadnou odbočku. Dostal jsem se na louku, přes kterou jsme určitě neběželi, ale cesta vedla k rodinným domkům. Tak jsem tam doběhl, zeptal se na cestu k cíli a doběhl tam uličkami staré části Devínské nové vsi. První kolo mi trvalo asi 2h 50 min. Do druhého kola jsem vyběhl spolu s Lenkou z pořadatelského teamu. Chvíli jsem na ní čekal, ale byl jsem rád, že půjdu s někým, kdo zná trať. Jinak, trať byla velmi dobře vyznačená fábory z červeno-bíle pásky, ale při slabém světle mobilu v prvním kole jsem je neviděl. Vyklusali jsme asi do poloviny kopce, pak jsem zakopl a upadnul. Naštěstí jsem se v pádu nějak dokázal otočit na bok, takže jsem nepadnul na obličej. Ale nepříjemně na prsty levé ruky. Bolest to byla doslova ukrutná, téměř jsem utrpěl šok. Chvilku jsem nedokázal bolestí ani jít. Ale mohl jsem trochu hýbat prsty, takže nebylo nic zlomené. Pak už jsme bez nehody vyšli nahoru a sešli dolu. V dalším kole se mi opět povedlo trochu zabloudit. Naštěstí jsem se vzpamatoval asi po 100 m a vrátil na trať. Sestupoval jsem ale velmi pomalu, pořád jsem zakopával, nebo si zvrtával kotníky. Když jsem pak v pátém kole znovu upadnul, začal jsem přemýšlet o tom, že to zabalím. Cestou vzhůru jsem si říkal, že dokončím 12 h.. Ale dolu mi šlo to pořád hůř, jenom jsem se potácel, nemělo cenu v tom pokračovat. Pořád mi hrozil pád, směrem dolů to mohlo být hodně nepříjemné. Tak jsem se rozhodl skončit ihned. V cíli jsem musel počkat, až začnou jezdit autobusy. Když jsem se přezul, napadlo mne, že bych to ještě mohl zkusit. Naštěstí mi ale Lenka donesla diplom, tak už jsem to definitivně vzdal. Ale příliš jsem to nelitoval. Pro útěchu jsem si říkal, že alespoň budu v Praze už v sobotu. A taky, že můžu být rád, že jsem to bez zranění přežil. I když prsty na levé ruce byly oteklé a poslední článek prostředníku černý.

V sedm hodin jsem odjel k sestre. Měli jsme několik hodin abychom si po delší době popovídaly. Odpoledne jsem odjel a byl v Praze dřív, než "Výšlap" skončil.

Hodnocení je jednoduché: prostě na takovou akci nemám, kotníky mám příliš tuhě. Snažim se je denně různými cviky uvolňovat, ale moc to nepomáhá. Tak to mám jako v jedné coutry písni: ...teď nevím, co mi zbejvá, břečet, nebo se smát...

Samozřejmě se akce 100 mkmk nezúčastním. Už mi letos zbýva jenom běhat po asfaltu. Ale to já rád. Znovu tady prohlašuji: Miluji asfalt!

Teď by to chtělo nějaký maratón. Uvažuju nad Ostravou, ale je to už teď v sobotu, a zatím nemám vyřízenou dovolenou. Nechce se mi v sobotu jet z Prahy ve 4:17, tak je má účast značně nejistá.

Letos to mam s přípravou na ultra nějaké divné. V zimě jsem málo naběhal, od začátku května zdravotní problemy. Napřed pád na hlavu s lehkým otřesem mozku (to má jednu výhodu - když mi někdo řekne, že sjem padlý na hlavu nemusím se urazit ). Pak před 12 h ve Stromovce žlučník. Stromvku jsem přežil celkem bezbolestně, ale v dalším týdnu už žlučník zlobil hodně. Držel jsem dietu, bral nějaké léky, zdálo se být už vše OK. Bez větších problemu jsem absolvoval MUM a těšil se na 48 h v Kladně. Týden před se mi těsně nad pavým okem objevil opar. Že je to opar jsem se dovědel až ve středu, když jsem byl u lékařky kvůli žlučníku. Oteklo mi víčko tak, že jsem na oko neviděl. Na štěstí do čtrtku večera otok téměř zmizel, ale bylo to dost bolestivé. Malinko jsem váhal, jestli mám startovat, ale risknul jsem to.

V pátek před polednem už jsem byl v pohodě. Registroval jsem se už v 10 h, pak jsem se pozdravil s ostatními běžci: Martinou, Mirkem Kostlivým, PranabemVladovičem, Djurem Dobrijevičem, Petrem Solničkou, Jirkem Hoffmanem.Vystartovali jsme za téměř ideálního počasí. Bylo pod mrakem, ne příliš teplo. Běželo se mi moc dobře, tempo asi 6:40/km. S přestávkami na očerstveni a WC za 6 h těsně nad 50 km - přesně podle plánu. Pak kratinká pauza a znovu přibližně stejné tempo. Do 6-ti hodin jsem pravidelně po troše jedl, zdálo být se vše OK až asi do sedmé hodiny. To jsem snědl trochu ovesné kaše (vyzkoušel jsem to ve Stromovce při 12 h) a začaly problémy. Rozbolel mne žlučník, špatně se mi nadechovalo. Po osmi hodinách jsem měl asi 63 km, ale už jsem nemohl běžet. Nejen, že to bolelo, ale bál jsem se nějakého záchvatu. Ještě jsem asi hodinu pomalu chodil, ale nešlo to. Měl jsem 67 km po víc než devíti hodinách. Rozhodl jsem se, že si půjdu lehnout s tím, že snad se ten žlučník nějak uklidní. Na trať jsem se vrátil asi za 2,5 h, to už pršelo. Pomalu jsem klusal, bolest nebyla nijak výrazná, ale nemohl jsem jíst. Jediné, co mi nevadilo, byl meloun. To ale není moc kalorické, takže síly ubývaly a po troškách jsem něco jíst musel. Naštěstí mi pořadatelé obstarali žlučníkový čaj. Jenom jsem se zmínil v pátek asi v 19 h Vláďovi (masérovi z SCMT), že jsem ho zapomněl doma a asi ve 21 už jsem ho měl uvařený. Kromě toho mi pořadatelé dali pláštěnku, bundu už jsem měl zcela promáčenou. Jinak jsem déšť ani moc nevnímal, zcela mě zaměstnával můj žlučník. Bolel stále, pokud jsem něco snědl, tak silněji. Dělal jsem si dost často kratší pauzy, byl jsem už rozhodnutý, že to jenom nějak doklušu a dochodím. Asi za 16 h 10 min. jsem měl 100 km a udělal jsem si delší pauzu. Po ní jsem poklusával asi do 21:30, ale pro bolest to už dál nešlo. Chtěl jsem si půl hodiny sednout, ale jak jsem byl mokrý, tak jsem celý promrzl. Rozhodnul jsem se, že si dám horkou sprchu a půjdu si pospat. Naděje na slušný výkon už stejně nebyla, jenom se motat po trati nemělo smysl. Probral jsem těsně před půlnocí se silnou touhou to ukončit a spát do rána. Šel jsem si odskočit, že pak asi budu spát dál. Ve dveřích tělocvičny jsem ale potkal syna a to mne zcela probralo. Navíc mi ještě půjčil mikinu, po dlouhé době jsem měl na sobě něco suché. Obešel se mnou jedno kolečko, moc mi pomohl. Dokonce mi ještě nabídl svoje Mizuna. To jsem ale nechtěl, stejně by za pár minut byly promočeny.

Pomalu jsem poklusával a chodil, snažil jsem se trochu jíst, i když to pak bolelo. Postupně se to zlepšovalo. Chvílemi jsem si sněkým popovídal, nejčastěji s Gábinou a Davidem. Taky jsem všichni tři z Klubu letmých houbařů, tak se patří alespoň chvíli "běžet" společně. Gabina už většinou taky chodila, trápily ji puchýře, jenom si hlídala druhé místo - skvělý výsledek po necelých dvou letech běhání. Taky jsem si chvilinku povídal se Zuzkou Docziovou, to mi hodně pomohlo. Vlastně od vtedy jsem znovu začal běhat.

Asi v 5:50 ráno bolest docela odezněla. To už jsem byl znovu na tabuli na sedmém místě, měl jsem myslím 173 km, na šestého jsem ztrácel asi 6 km, na Mirka Kostlivého, který už dávno skončil 47 km. To už se mi zdálo, ve stavu jakém jsem byl, nemožné doběhnout. Pomalu jsem začal zrychlovat a šlo to docela dobře. Přibližně stometrový úsek zámkové dlažby jsem chodil, abych si šetřil nárty. Asi po hodině jsem se posunul na 6. místo a pomalu jsem náskok na sedmého zvyšoval. Kolem deváté hodiny jsem dovršil 200 km a začal nesměle pomýšlet na překonání 220 km. Doběhl mne Petr Solnička, který předtím dost dlouho jenom chodil a říkal, že zkusí 300 km. Chybělo mu v té chvíli 19. Tak jsem si řekl, že zkusím přes 221 km, abych překonal svůj loňský výkon. Šlo to dobře, akorát jsem si netroufal jíst nic kromě polévky, čistých těstovin a melounu. Naléval jsem se žlučníkovým čajem a bolest jsem téměř necítil. Většinu běžců jsem předbíhal, z těch na 48 všechny, kromě Cornelie, Petra a Pranaba, dokonce i Dipali. Začal jsem ještě chodit asi 70 m úsek od bufetu, který je mírně do kopečka. Od občerstvení po zatáčku za počítači koleček jsem vždy hodně zrychlil. Je potřeba něco udělat i pro diváky. Počítači pořád mohutně, nadšeně povzbuzovaly, tam to běželo samo.

20 mim před koncem jsem dosáhl 220 km a posunul se na 5. Místo, To už jsem si řekl, že stačí 222. Ale nezpomaloval jsem, už nebylo proč se šetřit. Do posledního kola jsem vbíhal 5 min. před koncem a uběhl jsem ještě 714 m. Takže výsledek 222,714 km, slabé, ale ještě o 1 km lepší jako loni. Musím přiznat, že navíc jsem prostě neměl.

Po skončení jsem měl hrozný hlad, poslední 3 hodiny jsem už nic nejedl. Poblahopřál jsem si s ostatními běžci, nacpal se těstovinami, počkal na vyhlášení (u kterého jsem usínal) a počkal na syna.

A je to opět za námi. Přežil jsem, následky nejsou vážné. Normálně při ultra nezhubnu, teď jsem zhubnul o 6 kg.

Na závěr musím vyslovit uznání pořadatelům. Byly jako vždy skvělí. V tom dešti to i oni měli těžké, ale zvládli to v pohodě a s úsměvem.

Pozdě, ale přeci jenom něco napíší.

Původně jsem MUM neměl v plánu. V důsledku květnových zdravotních problému jsem musel zrušit svoji účast na Ultrabalatonu, a tak svoji přípravu směruji ke Kladnu 48 h. Hledal jsem, co bych ještě před tím mohl absolvovat. Přemýšlel jsem o kombinaci Záhorácký maratón v Senici a o týden později poutní maratón v Chebu. Ale zdálo se mi to příliš mnoho cestování kvůli malému počtu km. Taky bych ten týden mezi moc nenaběhal. Další možností bylo zkusit nějaké dva dlouhé weekendové běhy. A úplně ideální by byla nějaká 24 h na konci června. Ale nic jsem nenašel, takže nakonec jako náhradní řešení zvítězil MUM. Řekl jsem si 7x43 km za 7 dní, průměrné převýšení kolem 1300m, to by mohla být dobrá objemová příprava.

Ale definitivně jsem se rozhodl až necelý týden před startem. Napsal jsem Ivovi Šikulovi, řediteli závodu. V skrytu duše jsem snad i doufal, že už se nebude možné přihlásit. Věděl jsem, že to bude hodně v terénu, a tam já běhat neumím. Ivo napsal "Přijeď!", a tak už nebylo vyhnutí. Měl jsem z toho dost obavy, letos mám málo naběháno a něco podobné jsem ještě nezkusil.

Teď to mám za sebou a vůbec nelituji. Moc, moc se mi to líbilo.

Hlavně bezvadná partie spoluběžců, jejich doprovodů a organizátorů. Ti se o nás skvěle postaraly. Pro ně to bylo asi stejně náročné jako pro běžce, pracovali od rána do noci.

Ve všech etapách bylo něco, co jsem vlastně ještě na závodech pořádně nezažil. Silnice, polní cesty, louky, les. Terén s kameny a kořeny, bahno, přebíhání potoků. Náročné výběhy a ještě náročnější seběhy, které se pro mne měnily v sestupy a často i "slezy". A jahody, borůvky, ribíz, třešně.

Prostě, krásná dovolená.

Škoda, že jsem nezvládl šestou etapu. Zabloudil jsem spolu s Ivou, dostali jsme se do těžkého terénu, kde jsme nakonec jenom lezli po čtyřech a skončili v kopřivách. Zavolal jsem Ivovi, který nám poradil, jak se vrátit na trať. Ivě se to podařilo, já jsem to už nezvládl. Zvrtnul jsem si kotník a sklouzl jsem několik desítek metrů po svahu. Naštěstí jsem se při tom nezranil, ale vyšplhat zpátky jsem se už nedokázal. Tak jsem sestoupil do Koroužného. Tam jsem se zeptal na cestu, koupil pití a běžel po silnici k lesní cestě po které jsem doběhl k trase a na druhou občerstvovačku. Tam už jsem měl na Ivu ztrátu asi ½ h. Horší bylo, že mne bolel kotník a běžel jsem už hodně pomalu. Na tretí občerstvovačce jsem už ztrácel ¾ h. Pokračoval jsem dál, ale po pár km jsem zjistil, že už to nepůjde a litoval, že jsem to na předchozí občerstvovačce nazabalil. Nějak jsem dopajdal na 4. OS v Nedvědicích. To už bylo asi půl osmé a přede mnou ještě asi 17 km. Při mé "rychlosti" by mi to mohlo trvat tak 2,5 h a do terénu za 6. OS bych se dostal už za tmy. Tak jsem se rozhodl, že nebudu riskovat a zkusím pošetřit bolavý kotník na poslední etapu.

Tu jsem pak poměrně v pohodě absolvoval, i když hodně pomalu. Právě tato etapa se mi líbila nejvíc.

Celkově jsem uběhl na MUM i s bouděním asi 292 km. Slušná objemová příprava, jsem spokojený.

Časy etap: Boskovická 5:32:12, Vranovská 5:35:14, Olešnická 5:32:39, Tišnovská 5:48:30,

Bystřická 5:11:03 - nedokončená, Cimrmanova 5:32:15.

Teď mne trochu trápi ten levý kotník. Zkoušel jsem v neděli vyklusat, ale nešlo to. Celý týden jsem neběhal, teď to jdu znovu zkusit.

Stromovka, 28.5., 19:08. Právě jsem uběhl 89,747 km za 12 h. Za normálních okolností propadák. Ale teď, po ne moc dlouhých, ale intenzívních zdravotních problémech jsem byl téměř nadšený. Samozřejmě ne z výkonu, ten byl hodně slabý, ale z toho, že jsem 12 h vydržel na okruhu.

Od 24 h v Sarvári jsem toho moc nenaběhal. Dva týdny jen regenerační běhy. Od narozenin (29.4. - 60) se mi začala smůla lepit na paty. Zřejmě čas na odchod na odpočinek. Místo běhu chodit krmit labutě.

Začalo to tím, že den po narozkách do mne při běhu vrazil kajak. Je to sice dost zvláštní, ale dnes už je možné všechno. Není to ale žádná záhada. Běžel jsem v sobotu ráno po cyklostezce od Trojského kanálu ke Stromovce. Asi se chystali nějaké závody, jezdilo tam nezvykle moc aut. Dobíhal jsem nějaký mladý pár. Za sebou jsem slyšel hukot. Podle zvuku jsem to považoval za náklaďák. Uhnul jsem úplně na kraj. Mladík před mnou byl viditelně naštvaný, že musí pořád uhýbat autům. Tak zašel doprostřed stezky a roztáhnul ruce, aby zabránil předjetí. To zase zřejmě popudilo řidiče za mnou. Dojel těsně ke mne a zmáčknul klaksón. Strašný zvuk, téměř jsem zkolaboval. Mladík uhnul, předjel mne malý autobus a já jsem se chtěl znovu zaradit na stezku. V tom šoku jsem si nevšiml, že autobus táhne přívěs s kajaky. Tak se jeden z nich potkal s mým loktem. Nevím, co se stalo kajaku, já jsem to odnesl malou odřeninou.

Mělo být ale hůř. V neděli po velmi pohodovém běhu, necelých 10 km moje levá část obličeje pocítila tvrdost silnice u nádraží Holešovice. Nevím, jak se to stalo, nezakopl jsem, silnice zcela hladká, unavený jsem nebyl. Výsledkem byla večer chirurgická pohotovost, jeden steh u levého oka, lehký otřes mozku a 5 dní PN. Mělo být víc, ale v pátek jsem se cítil líp, tak jsem to ukončil. Taky sehrálo roli, že jsem chtěl jít povzbuzovat na PIM maratón. Zkoušel jsem trochu běhat, ale pohyboval jsem se dost nejistě, při rozbíhání se mi motala hlava.

Další týden jsem pomalinku začínal klusat. Když se to asi po 10-ti dnech zdálo lepší, tak mne skolila žaludeční viróza. Dva dni jsem nebyl schopný nic sníst. Pokud jsem se pokusil něco sníst, hned mne to opustilo, vrchem nebo spodem.

Konečně předposlední květnový weekend jsem mohl trochu běhat. Za dva dni jsem naběhal 46 km. Taky jsem si ujasnil, že Ultrabalaton letos běžet nemůžu. Rozhodl jsem se začít připravovat na 48 h v Kladně (29.7. - 31. 7.) a udělat malý vytrvalostní test. Tak jsem se přihlásil na 12h s tím, že když to nepůjde, tak to zabalím. Klidně i po dvou hodinách, případně to dochodím. Říkal jsem si, že poklud to alespoň dochodím, tak to bude dobrá příprava. Nakonec to skoro tak dopadlo, jenom chodecká vložka byla mezi šestou a devátou hodinou.

Tentokrát jsem si na závod připravil vlastní jídlo. Jako součást přípravy jsem to chtěl vyzkoušet. Týden před jsem několikrát zkoušel maltodextrín se sójovým proteínovým práškem, ale pokaždé mi potom bylo špatně. Tak jsem si uvařil silný zeleninový vývar a z něho pak řídkou bramborovou kaši a kaši z ovesných vloček. Moc se to osvědčilo, chutnalo to skvěle a po celou dobu jsem neměl žaludečné problémy.

V sobotu jsem vyrazil z domu před šestou. U nádraží Holešovice jsem se přidal ke dvom mladým slečnám, které evidentně měli stejný cíl, jako já. V tramvaji jsme potkali Martinu (Mapo) a v bezva náladě jsme dorazili k registraci. Všechno proběhlo hladce, atmosféra byla báječná už na startu.

Pár minut po sedmé jsme vyrazili na trať. Měl jsem z toho začátku obavy, ještě týden před závodem se mi při běhu první km motala hlava. Teď to začalo v pohodě. Asi 1/2 hodinu jsem běžel sám, pak jsem se přidal k Petru Solničkovi.

Petr je výborný ultramaratonec, vždy se můžu něco od něho dozvědět. V pohodě jsme oba doběhli po maratón. On ho měl o kolo dřív, já jsem se předtím, než jsem se k němu přidal, zdržel na WC. Čas na maraton jsem měl asi 4:43, to bylo přesně to, co jsem chtěl. Ale vyžádalo si to příliš moc úsilí, normálně tak běhávám téměř bez námahy. Málo naběhaných km za posledních 5 týdnů se začalo projevovat. Po maratonu jsem snědl půlku nachystané bramborové kaše. Tentokrát jsem začal jíst už po 1 a1/2 hod, nejprve kousky banánu. Stravování mi šlo skvěle, to bylo to nejlepší, co se mi povedlo.

Někde jsem si přečetl, že při takovémto závodě by se mělo sníst jídlo v kalorické hodnotě asi 200 - 300 Kcal za hodinu. Měl jsem to vypočítané, snažil jsem se to dodržovat, po třech hodinách jsem něco snědl každou 1/2 hod.

Po svačince jsem pokračoval v trochu mírnějším tempu, ale jak jsem se blížil k metě 50 km bylo to stále těžší. Začaly se střídat mne dobře známe pocity: chvíli jsem měl pocit, že ze všeho by bylo nejlepší si lehnout, vzápětí pak pocit, že klidně můžu zrychlit. V půlce závodu příliš brzy. Po 6-ti hodinách jsem měl něco přes 52 km. To by celkem ušlo, kdybych byl v pohodě. Ale nebyl jsem. Navíc mne začali tlačit boty na nartech, asi mi otekly nohy. Rozhodnul jsem se přezout. Možná by bylo stačilo povolit tkaničky, ale cítil jsem, že potřebuji nějakou změnu. Přezouvání hodně bolelo. Trvalo mi dlouho. Možná jsem se neměl u toho posadit. Ale stalo se. Když jsem se pokusil sehnout abych si rozvázal tkaničky dostal jsem křeče. Nevím jako dlouho jsem se přezouval, zdálo se mi to jako věčnost. Nakonec jsem to nějak zvládnul. Ztratil jsem asi 1/2 h. Rozbíhání bylo těžké. Asi 2 h jsem se střidavě potácel a klusal. A přemýšlel jsem o tom, že zas to nebude 100 km, ani 97 jako loni, ani 90, možná ani 85 ... Ani jsem neregistroval, kolik km mám za sebou. Až asi 3,5 h před koncem jsem se zmířil s tím, že to žádný výkon nebude. A taky jsem si uvědomil, že i když to dochodím, stejně to bude možné považovat za slušnú přípravu. Jak jsem se přestal zabývat, kolik tak můžu uběhnout udělalo se mi líp. Přidal se ke mne Mirek Hasal na kole, to mi moc pomohlo. Pak ještě přiběhl Jarda, kterého znám ze Stromovky, příjmění nevím. Ten se mnou vydržel až do konce, neustále povzbuzoval. I díky němu jsem to vydržel do konce. Pomalu jsem přešel do klusu a postupně trochu zrychloval. Asi 3h 15 min. před koncem jsem se zeptal, kolik mám uběhnuto. Dozvěděl jsem se, že 65 km. Nijak mne to nerozhodilo, myslel jsem jen na to, jak doběhnout další kolo. Předsavzal jsem si, že vždy vydržím po občerstvovačku. Pravidelně jsem jedl. Asi 1 a 1/2 hod před koncem jsem slyšel z výstaviště písničku Karla Gotta "Oči má sněhem zaváté". Tak jsem se přidal. Pak jsem si chvílemi zpíval docela nahlas a moc mi to pomáhalo. Nejvíc píseň z textem: "...připadám si jako kůň, který byl odvázan..., jako kůň, jenž opustil ho pán, jako kůň co dostal obroku, jako kůň - a je mi do skoku.

Závěr byl tradičně moc hezký. Poslední 3 km jsem bez ohledu na bolest běžel ze všech sil, nebylo se nač šetřit. Vím, že posledních 1,380 km jsem ubehl za 6:56, t.j. asi 5 min/km.

A bylo to. Nacpal jsem se výbornými těstovinami a vzal pohár za umístnění. Skončil jsem v kategorii nad 60 let druhý. Možná i proto, že jsme byli v kategorii jenom dva.

Celé to bylo báječné. Potkal jsem kamarádky a kamarady, prohodili jsme spolu pár slov, vzájemně jsme se povzbuzovali. Bylo téměř ideální počasí. Škoda, že jsem nebyl líp připravený. Jako už je u Sri Chinmoy maratón teamu standardem, opět skvělá organizace, bohaté občerstvení, úpřimné povzbuzování od všech organizátorú. Jednička s hvězdičkou.

A teď vzhůru na Kladno.

Po nevydařené zimní přípravě jsem velmi uvítal možnost absolvovat 16. - 17. dubna závod na 24 h. Jsem přihlášený na Ultrabalaton a říkal jsem si, že když už nemám naběhaný dostatečný objem tak budu mít alespoň jeden dlouhý běh. I když to měla to být hlavně příprava stanovil jsem si cíl uběhnout alespoň 170 km.

V pátek krátce po poledni jsme vyrazili z Letňan. S Martinem Hunčovským jeho autem spolu s Petrem Solničkou a jeho dcerou Zdeňkou, která mu dělala doprovod. V pohodě jsme dojeli do Hustopečí za Brnem. V penzionu jsme si dali pozdní oběd a pokračovali směr Maďarsko. Za necelé 3 hodiny jsme dojeli do Sarvaru. Po krátkem bloudění jsme našli náš penzion a před dvacátou hodinou jsme byli ubytovaní.

V sobotu ráno jsme po snídani odjeli na místo činu. V 9 h už jsme byli zaregistrovaní a mohli se v klidu připravovat na závod, který začínal v 10 h. Kromě běhu na 24 h se konal taky závod jednotlivců a štafet na 12 h. Běží se na 1030 m okruhu v centru kolem hradu, start a cíl je před radnicí, ideální rovina. Na měření se používá chipová technologie, kousek za startem byl stan se světelnou tabulí, kde se dalo přečíst uběhnutá vzdálenost, celkový čas, čas posledního kola, celkové pořadí a pořadí v kategorii - luxus. V sobotu bylo pod mrakem, téměř ideální počasí, trochu nepřijemný byl studený vítr. Pro mne to bylo na kraťasy a bundu. Celkově ale moc dobré podmínky na dobrý výkon. Na startu spousty lidí, běžců i rodinných příslušníků a přátel. Atmosféra baječná jako před každým ultra. Našli jsme si stan pro zřízení zázemí, přinesli ještě jednu lavici, rozložili jsme si občerstvení. Bylo mi divné, že jen málo domácích běžců (byli jsme jenom 4 cizinci, my tři a jeden Ital) si připravuje vlastní občerstvení. Tušil jsem, že to budou mít někde jinde. Při závodu jsem to pochopil. Měli kolem tratě zaparkována auta a u nich kempinkové židličky a stolečky s občersvením.

Závod začal s maličkým zpožděním asi 5 minut po desáte. Téměř všichni jsme začali pomalu, rozvážně. Jenom štafetáři to napálili a za chvíli nám zmizeli z dohledu.

První 3 kola jsem běžel oproti plánu rychleji, kolem 6:03, pak jsem to držel kolem 6:50 až do 41 kola, co odpovída 42,300 km. Tam jsem měl čas 4:41:14, takže maratón jsem měl těsně pod 4:41.

Plán byl 4:40 - 4:45, takže zatím OK. Běžel jsem v pohodě, pravidelně jsem pil a trochu jedl. Zdravili jsme se s ostatními běžci, většinou mne předbíhali, hlavně štafetáři a běžci na 12 h. Oni povzbuzovali typickým "hajra" (něco jako do toho), jeden dokonce křičel jedem! Já jsem povzbuzoval pokrikem go, nebo "hop, hop, hop, " jako u lyžařských závodů, co vyvolávalo značnou veselost. Doprovody ostatních běžcců nás taky povzbuzovali, pohoda, každý ještě měl dost sil, prostě idylka. Zdenička pomáhala nejen Petrovi, ale i nám, hlavně když se objevilo teplé jídlo. Nejsem zvyklý na doprovod, je to příjemné.

Do šesti hodin jsem držel přibližně tempo, uběhl jsem něco málo pod 52 km, stále vše OK. To už jsem ale začal zpomalovat. Po osmi hodinách jsem měl 66 kol (68 km). To bylo oproti plánu o 2 km méně. Ale pořád OK.

Pak jsem ale udělal strašlivou chybu. Když se mi Petr stěžoval, že mu to nejde (byl asi 20 kol přede mnou), a že to už bere jenom jako přípravu, tak jsem mu řekl, že já taky. Že chci hlavně zkusit, za kolik zaběhnu 162 km. Uvědomil jsem si to rouhání za malou chvíli, ale už to bylo řečeno. Nedostatek pokory se u dlouhých běhů nevyplácí. A když považuji za samozřejmě, že za 24 h uběhnu víc než 162 km, tak to u mne rozhodně pokorné není.

Po deváté hodině už jsem plynule zpomaloval a čas na kolo šplhal k 9 min. Začaly se dostavovat pocity, které znám ze závěru ultrazávodů. Chvíli jsem měl pocit, že musím přejít do chůze (tem můj poklus už byl asi pomalejší než svižná chůze) a za chvíli zas, že bych mohl zrychlit. K tomu už nechuť pokračovat v závodě, způsobená přílišnou únavou vzhledem k uběhnuté době. Cítil jsem, že s tím musím něco udělat. Zabojovat se mi ještě nechtělo, bylo to příliš brzo. Jsem zvyklý začít bojovat nejdříve po třetí čtvrtině závodu. Do té doby chci v podstatě jenom šetřit síly.

Jít odpočívat se mi taky ještě nechtělo, potřeboval jsem si to nechat na později. V tomto stavu jsem poklusával asi do desáte hodiny. Začínal jsem být podrážděný, vadilo mi když mne míjeli štafetáři příliš těsně, vadil mi hluk, vadili mi lidi, přecházejíci trať, i když byly hodně daleko, vadil jsem sám sobě. Nutně jsem potřeboval něco změnit. Naštěstí mi pak Zdenička řekla, že je možné si dát masáž. To se mi zdálo jako vhodná změna.

Krátko před jedenástou hodinou jsem tedy našel maséra a podstoupil masáž. Bolelo to dost a ještě horší to bylo když jsem se postavil. Nohy nebolely, ale kýčle, třísla a vlastně ani nevím co všechno, téměř jsem nemohl jít. Ale to znám, věděl jsem, že po pár sto metrech to rozchodím a rozklusám.

Postupně se to taky stalo a znovu jsem se rozběhl. Kolo s masáží mi trvalo asi 22 minut, ale pomohlo mi to. Zase jsem trochu zrychlil. Mezi tím už skončili "dvanástkáři", trať se uvolnila, většinou jsem běžel sám. Postupně se začalo citelně ochlazovat. Protože už jsem se nebyl schopný zahřát během, rozhodl jsem se dát po 95-tém kole pauzu na jídlo a převlečení. Na jídlo měli (kromě jiného, jídla bylo dostatek) nějakou těstovinu s tvarohem, asi nějaké nudle. To mi moc chutnalo, snědl jsem plný talíř. Pak jsem trochu promasíroval nohy, namazal palec na levé noze indulonou - měl jsem pocit, že se mi tvoří puchýř - převlékl triko, natáhnul dlouhé elasťáky a znovu se vydal na trať. Kolo s pauzou mi trvalo 58 minut, takže jsem ztratil asi 50 min, spolu s předchozí pauzou asi 1 h 13 min. Ale bylo to asi nutné a prospělo mi to.

Těsně před uplynutím 14 h jsem měl 100 km, kdybych měl ještě dost sil, tak by to ještě pořád bylo OK. Ale měl jsem pocit, že sil mi už moc nezbývá a přede mnou bylo ještě 10 hodin.

Tak jsem nějak poklusával, postupně jsem se smiřoval s tím, že to nebude ani 150 (teď nechápu proč, času bylo dost), postával jsem u výsledkové tabule, u občerstvení,… Asi po hodině jsem se rozhodnul, že nebudu počas kola přecházet do chůze, že vždy uběhnu celé kolo a v cíli u občerstvení kousek půjdu. Tak jsem se plácal do 20 hodiny běhu. Měl jsem za sebou 130 kol (134 km) a najednou jsem si uvědomil, že 150 km můžu v pohodě dát. Tak mne tato myšlenka povzbudila, že jsem přidal a hodinu a 2 min. před koncem jsem měl 150 kol (154,5 km). Jak jsem doběhl 150 kolo najednou na mne padla únava a tak jsem si říkal, že to už jenom dochodím. Další kolo mi trvalo přes 12 minut. To jsem si ale řekl, že už se není na co šetřit a že chci alespoň 155 kol.

Doběhl jsem je asi 10 min před koncem a přešel do chůze. Doběhl mne Petr a říkal, že by bylo dobré nasadit závěrečný finiš. Nechtělo se mi, řekl jsem mu, že už nemůžu. Ale hned nato jsem si uvědomil, že pro mne byl finiš vždy nejhezčí částí ultra. Tak jsem se rozběhl ze všech sil a výsledkem bylo mé nejrychlejší kolo - 5:56. Do konce zbývaly necele 4 minuty, tak jsem ještě zrychlil a do konce zaběhl dalších 740 m - průměr 5:30/km. To jsou ty krásné závěry ultra.

V cíli přišla úleva, gratulace s ostatními běžci, převlečení, jídlo. Znovu ty skvělé těstoviny s tvarohem.

Pak čekání na vyhlášení, pořadatelé psali diplomy. Seděl jsem vedle stanu, sluníčko hodně pálilo. Jak asi bude pálit v létě na Balatonu, který je ještě o 70 km jižněji?

Pořadatele přinesli stupně vítězů. Na ultra ne příliš vhodné, trochu vysoké. Vyhrál jsem kategorii a tak jsem přemýšlel, jak vyšplhám nahoru. Z druhého stupínku byl na první docela malý schod, ale druhý byl vysoko od země. Třetí byl nízko, ale zas bylo vysoko na první.

Kolem 12 h začalo vyhlašování výsledků. Vzali to odpovědně, poháry předával starosta Sarvaru. Trvalo to dlouho, ale my nikam nepospíchali, ubytovat jsme se měli až ve dvě. Asi po hodině jsem celkem lehce vyšplhal na stupeň, dostal pohár a diplom a měl jsem po závodě. Počkali jsme na závěr, rozloučili se s pořadateli a šli se ubytovat.

Ráno jsme v klidu posnídali, něco nakoupili ve Spáru a vyjeli. Znovu jsme poobědvali v Hustopečích a před 17 h byli v Praze.

Celkově jsem uběhl 161,554 km. To je vzhledem k Ultrabalatonu velmi slabé. Ještě horší bylo, že únava přišla příliš brzy.

Těsně po půlnoci jsem byl rozhodnutý, že se Ultrabalatonu nezůčastním. Teď odkládám rozhodnutí na začátek června, i když jsem už na 99 % rozhodnutý startovat. Horší je, už asi moc velké objemy nenaběhám. 8.5. běžím jako vodič PIM - pravděpodobně na 4:30. Koncem května pak asi 12 h ve Stromovce. A pak už jenom delší regenerační běhy do 15.6. A pak gaučing. Moc toho nestihnu. Důležitá bude psychická příprava. Musím si to srovnat v hlavě. Kolem toho rybníka nebude stačit zabojovat v poslední čtvrtině, určitě přijdou těžké chvíle dřív.

Všechno podstatné už napsal Miloš Škorpil, nebo se objevilo v komentářích k jeho článku Františkolázeňská-21....

Já chci jenom vyjádřit svůj obdiv a poděkování všem organizátorům této krásné akce. Bylo to moc fajn.

Taky se zmíním o některých, pro mne úžasných výkonech. Obvykle se tomu vyhýbám, protože nemůžu napsat o všech a moje "hodnocení" je samozřejmě subjektívní. Ale teď se o třech zmíním:

Já jsem se svým výkonem docela spokojený. Měl jsem v plánu 130 km, a nejít spát. Cíl nebyl příliš vysoký s ohledem na problém s kolenem. Taktika taky nebyla zaměřená na dosáhnutí největšího počtu km, to bych si dal tak dvouhodinovou pauzu. Chtěl jsem si - s ohledem na závod, který bych chtěl absolvovat příští rok - vyzkoušet běh přes noc bez spánku. Musím předem napsat, že jsem byl lépe připravený jako loni - měl jsem o hodně víc jidla a taky jsem ho - až na samotný závěr, ale k tomu se dostanu - statečně konzumoval.

Začal jsem ještě pomaleji než obvykle. Překvapivě mne za celou dobu nic nebolelo. Nebo, lépe řečeno, nic nebolelo nenormálně. Kdo běhá dlouhé tratě ví, o čem píši. Po pár hodinách vždy (alespoň mne) něco začne bolet. Pokud to bolí tak jaksi "normálně", s únavy, tak je vše OK. To se mi často nestává. Obvykle při dlouhém běhu přijde i nějaký vážnější problém, který je potřeba vyřešit, nebo to nějak protrpět. Tentokrát nic takového nepřišlo, až mi to bylo divné.

Dlouho jsem držel rovnoměrné tempo. Pravidelně jsem pil a cpal se přinesenými zásobami. Mimo jiné jsem měl v kelímku od jogurtu rýži ze sójou. Na té jsem si zvlášť pochutnal. Ale když jsem ji jedl představil jsem si, jak by chutnala doma teplá, ve velkém talíři, se zeleninovým salátem. A na pár vteřin jsem si nebyl úplně jistý, jestli jsem na správném místě.

Kolem jedné hodiny jsem se byl převléknout, bohužel jsem se zdržel asi 50 min. oproti plánované půlhodině. Přeci se jen jeden problém vyskytl. Okraj pravé boty mi do krve odřel patu. Musel jsem se přezout a ranku zalepit. Když už jsem se vyzul, tak jsem se rozhodnul, že si nohy trochu namasíruju, ale zapoměl jsem si emulzi na stanovišti počítačů koleček. Nechal bych to tak, ale náhodou si tam jedna naše běžecká kamarádka potřebovala pro něco zajít. Tak jsem ji poprosil, aby mi ji donesla. Zdržení mne netrápilo, znovu jsem vyběhnul, akorát jsem trochu ztuhnul, tak jsem začal dost opatrně. V tom čase jsem registroval na trati jenom Šárku a Martinu. Po chvíli pak přišel Honza (12) s kamarádkou a začali mne "kroužkovat" (pravidelně předbíhat). Po druhé hodine se k nim přidal Miloš. V tu dobu někdy Šárka ukončila 100 km a šla si trochu zdřímnout. Já jsem měl jenom asi 70 km, ale byl jsem ve velké pohodě, běželo se mi skvěle. Někteří běžci, ale hlavně počítači koleček, si stěžovali na zimu. Mne bylo spíš teplo.

Pro případ krize nebo veliké ospalosti jsem měl sebou MP3. Normálně ji nepoužívám, teď jsem si ji pro jistotu vzal. Když jsem se převlíkal vyměnil jsem v ní baterii a po skončení běhu jsem ji spolu se sluchátky zapoměl na místě startu. To bylo vše, co jsem s tím dělal, krize ani ospalost nepřišla. S přibývajícím časem se můj poklus zpomaloval a moje zastávky u občerstvení byly častější a delší. Měl jsem v zásobe ještě bramborovou kaši, těšil jsem se, že si jí dám, když budu mít 100 km. Tam jsem dospěl až kolem půl osmé, to už jsem na 130 nevěřil. Kaši jsem si bohužel nechal u občerstvení a byla ledová. Místo abych si jí vzal do místnosti na převlíkání snědl jsem ji za chůze. Ale protože jsem si musel sundat rukavice promrzly mi ruce, takže jsem nakonec přeci jen šel dovnitř si je zahřát. Celkově pauza trvala asi 1/2 h. Když jsem znovu vyběhl (asi 8:15) cítil jsem se moc dobře. Tak jsem si říkal, že už se není proč šetřit. Nevěděl jsem, jak dlouho mi pohoda vydrží. Rozhodl jsem se zabojovat alespoň o 120. Ale překvapivě jsem je měl už před půl jedenáctou, tak jsem si řekl, že 130 a chvíli na to že 133. Ještě trochu jsem zrychlil, běžel jsem asi 6 min/km. Před posledním kolem mne Miloš a Zdeněk chtěli zastavit, že poslední kolo projdeme společně. To jsem měl 133 a chtěl jsem 135. Protože skupinka byla ještě jenom u divadla řekl jsem, že je doběhnu. Rozběhl jsem se se ze všech sil ( a měl jsem jich ke podivu ještě dost). Myslím, že jsem se dostal pod 5 min./km. Doběhl jsem skupinku kousek za startem a poslední kolo jsme pomalu prošli. Akorát asi 100 m před cílem se Miloš rozběhnul, prý aby jsme do cíle doběhli. Taky jsem se rozběhnul, ale jak jsem ztuhnul už to bolelo hodně. Se svým závěrem jsem velmi spokojený. Zmáčknul jsem se, víc než 3 h držel celkem dobré tempo. Už jsem ani nejedl a poslední hodinu ani nepil. Výsledek: 135,7km - spokojenost a při zahájení zimní přípravy opatrný optimizmus..

Celkově to byl skvělý zážitek. Znovu jsem měl možnost potkat se s lidmi z chebské farnosti, které jsem poznal loni na 20-ti hodinovce nebo letos na Poutním maratonu. A taky spoznat nové. Už teď se těším na 22 h, pokud vydrží zdraví chci být u toho.

Žalostný úvod, průměrný střed a na mne velmi dobrý závěr, tak bych asi charakterizoval můj výkon.

Můj hlavní letošní cíl - TMMTR - jsem nemohl splnit, protože pořadatelé byly nuceni kvůli kalamitě a zákazu vstupu do lesů závod zrušit. Jako náhradu jsem zvolil 48 h Kladno.

Nebyl jsem spokojený se svou přípravou. Od dubna do konce června jsem toho moc nenaběhal, neměl jsem moc času. Ale nestěžuji si, získal jsem novou práci, tak chci první měsíce tomu věnovat víc než normální pracovní dobu. Takže po dubnových 708 km jsem v květnu naběhal jenom 287. Ale byla v tom 12-ti hodinovka v Praze. Sice slabý výsledek - jenom 96,777 km - ale alespoň to lze pokládat za delší běh. V červnu pak jenom 346. Za červenec do závodu v Kladně 425, to by stačilo, ale chyběl tam alespoň jeden skutečně dlouhý běh, něco kolem 15 h. 

To byl ale jen jeden z důvodů moje nedostatečné přípravy. Druhý, asi ještě vážnější byl, že jsem poslední týden před závodem málo spal, nejen, že jsem měl málo času ale i spal jsem špatně. 

Na startu jsem byl unavený a ospalý. Asi by bylo rozumnější, kdybych se byl do soboty pořádně vyspal a běžel jenom 24 h.

Samotný začátek závodu byl pro mne v pořádku, v tempu kolem 6:35 na km, přesně podle plánu. Někdy kolem třetí hodiny jsem pár koleček běžel s Mirkem Kostlivým, tempo kolem 6:10, povídali jsme si, klídek, pohoda. Pak jsem pro jistotu zpomalil, stále ještě vše OK. Ale po asi 4,5 hodinách mne začala hodně bolet a pak trnout pravá noha, takže za nějakou dobu jsem ji měl zcela necitlivou, zakopával jsem, nemohl jsem vůbec běžet. Šel jsem na masáž, rozmasírovaly mi to, ale pomohlo to jenom na necelý okruh, pak to bylo stejné. Rozhodnul jsem se, že si na chvíli lehnu. Ale když jsem došel k telocvičně zjistil jsem, že příčina problému je jednoduchá: bota mne tlačila do kotníku na vnější straně.  Přezul jsem se a postupně to rozběhal. Pro změnu jsem začal mít problémy se žaludkem, nemohl  jsem jíst. Kromě toho se začal projevovat nedostatek spánku, únava mne zmáhala. To už jsem si říkal, že nemělo smysl nastoupit k závodu, když jsem se nedokázal lépe připravit. Taky jsem přemýšlel, že v budoucnu už na podobný závod nenastoupím, maximálně 12 h a na nějaké nesoutěžné běhy.

Ve 21 h jsem to zabalil a do 23 h odpočíval. Pak jsem znovu trochu popoběhl, ale problémy se žaludkem přetrvávaly. Nebylo to moc bolestivé, ale nedokázal jsem do sebe nic dostat kromě vody. O půlnoci jsem měl žalostných 68 km. Ale kupodivu mne to nijak netrápilo, snažil jsem se myslet na příjemné věci. Už bylo jasné, že výkon to bude slabý, ale neřešil jsem to. To byl oproti loňsku veliký pokrok. Postupně jsem se rozbíhal, asi to bylo stejně pomalé, ale uvolněnější. Udělal jsem si několik přestávek asi po 15 minutách, pořád jsem nemohl jíst, tak jsem se snažil šetřit síly. I když nevím, jak můžu šetřit to, co nemám. V poledne jsem měl asi 127 km, nevím přesně. Šel jsem spát. Znovu jsem vyběhnul asi ve 14:30 a  zjistil, že žaludek se trochu spravil. I když jsem pořád cítil mírnou bolest, mohl jsem konečně něco sníst. Vzpoměl jsem si na Miloše Škorpila jak doporučoval, že před jídlem je dobré na chvíli přejit do chůze. Ještě víc jsem to zdokonalil, a větší jídlo jsem jedl jenom v sedě.  Snad to pomohlo, cítil jsem se líp. Taky velikým oživením byl závod na 24 h, hvězdné obsazení slibovalo krásný zážitek. Že se moje očekávání splnilo, se lze dočíst na mnoha místech, nejlépe snad na Na Kladně padaly rekordy.

Večer začal koncert a mne konečně přestal bolet žaludek. Protože koncert měl trvat do půlnoci, rozhodl jsem se, že půjdu spát až po něm. Pro mne to nebylo optimální, radši bych šel dřív, abych mohl déle běžet v noci, kdy bylo příjemně chladno. Ale to bych stejně neusnul. Pak jsem si nějak popletl čas. Myslel jsem si, že je 23:15, tak jsem se rozhodnul, že se najím, do půlnoci pak trochu pochodím a půjdu spát. To už jsem měl pořádný hlad. Dal jsem si bramborovou kaši se sójovým párkem. Tak mi to zachutnalo, že jsem to ještě zopakoval. Krasný pocit, zvednul jsem se a pomalu šel. Přišel však šok: nebylo 23:40, ale 22:40. Byl jsem tak najezený, že na běh jsem neměl ani pomyšlení. Tak jsem asi do 23:50 pomalu chodil. Spal jsem do 3 hod, a asi ve 3:30 jsem začal pomalu běžet. Napřed to šlo hodně ztuha, ale to znám, ono se to poddá. V tom čase jsem měl asi 168 km, najednou se mi zdálo překonání loňských 209 km reálných. Postupně jsem se rozbíhal, šlo to pořád líp. Asi v půl šesté jsem si s úžasem uvědomil, že mne nic nebolí. To je stav po 41 h dost neobvyklý. Tak jsem trochu přidal. Hodně jsem jedl, vždy v sedě. Rozbíhání po těchto pauzách bylo bolestivé, ale klid v žaludku za to stál.  Na 200 km jsem se dostal něco po 9 h. Odklusal jsem ještě 2 kola a dal jsem si pauzu na jídlo. Když jsem se pak pomalu rozběhl najednou se mi začaly podlamovat nohy. To jsem snad ještě nezažil, hlavní cíl byl neupadnout. Odpajdal jsem ještě do 206 km a zvolil jsem odpočinek, na překonáni 209 km bylo času dost. Nechal jsem se pozvat od Evžena Ge na kofolu do bufetu vedle okruhu. Poseděl jsem asi půl hodiny, a pak jsem se chtěl pomalu rozběhnout. Ale najednou to šlo docela rychle. Únava ustoupila. Těsně před cílem na 207 km jsem se vsadil s Vláďou (masérem, který mi moc pomohl), že uběhnu 217. To bylo těsně po půl jedenácte. Běželo se mi skvěle, některé kola byly i za 6 min. Přitom jsem v každém kole pil, co znamenalo přejít do chůze. Nakonec se povedlo 221,332 km. Vzhledem na dobrý závěr -  asi 13,4 km za 1h 25 - jsem nebyl nakonec ani příliš sklamaný.

Chci poděkovat všem za podporu, specielně Jitce Wolhrabové, Dagmarce Zemanové a Evženovi Ge a samozřejmě celému pořadatelskému týmu z SCMT. Seznam by byl dlouhý, snad ještě napíši další článeček s poděkováním a mým pohledem na některé úžasné výkony. Z okruhu to pravděpodobně vypadá jinak jako z tribuny.

O charitatívním běhu "Kilometry pro Paraple" jsem veděl už od začátku března, ale nepamatoval jsem si  datum začátku. Proto když jsem si v úterý 7.4. v 8 h ráno přečetl, že start je ve 12h 7.4. dost mne to zaskočilo.

Nicméně se mi povedlo upravit si své pracovné povinnosti tak, že jsem v poledne mohl vyběhnout taky.Měl jsem z toho dost strach. Tři dni před startem jsem měl dost těžké:

sobota: 30 km, v tom závod "2 míle s úsměvem" (14:26)

neděle: kopečky v Brdech s Jitkou Wohlrabovou, asi 21 km

pondělí: 50 km. 

Kdybych věděl, že v úterý poběžím tak bych v pondělí odpočíval.

Průběh etap podrobněji popisuje Miloš na stránkách Běžecké školy

Proto jen stručně:

1. den - v podstatě jenom výklus 31 km ze Staroměstského náměstí do Berouna. Snad jediné, co mne zaskočilo byl výběh sousoším Olbrama Zoubka z Újezdu přímo vzhůru na Petřín. Navrhl jsem to já, ale měl to být vtip. Jenomže Miloš neprojevil žádný smysl pro humor a hned se toho chytil.Nějak jsem to pšežil a ostatní už byla pohoda. Byl krásny den, dost teplo. S "doprovodním vozidlem" jela Dagmarka Zemanová.  Vždy zhruba po pěti km zastavila a počkala na nás, abychom se mohli napít.

2. den - 61 km z Berouna do Plzně. Měl jsem před tou trasou dost respekt, ale překvapivě jsem měl dost sil, nic mne moc nebolelo, byl krásný den, běželo se mi hezky. Snažil jsem se od Miloše něco naučit. Týkalo se to držení těla. Já jsem běhával hodně nakloněný dopředu. Asi před rokem jsem na tom začal pracovat, trochu se to asi zlepšilo. Ale když jsem se díval na naše stíny tak jsem vicěl, že oproti Milošovi se stále dost nakláním. Zásada Tibetštích běžců  - Lung-gom-pa  - je, že nos má být na úrovni pupku. Miloš mi říkal, že to souvisí s prouděním energie v těle.  Tak to tak budu zkoušet, když poběžím dlouhé běhy sám bude na to skvělá příležitost.

Do Plzně jsme doběhli oproti plánu malinko později, z drželi jsme se na polévce v Hospodě pod lípou v nějaké vesnici hned za Ejpovicemi. Ku podivu jsem nebyl nějak zvlášť unavený, ani mne vůbec nebolely nohy. To začalo až příští ráno.

3. den - 68 km z Plzně do Karlových Varů. Měl jsem skutečně velkou radost, že se k nám přidal  Zdeněk Dančo. Ono se k nám přidávalo více běžců, ale jenom na část etapy, Zdeněk na celou. Nemůžu je tady všechny vyjmenovat, ale ze všemi bez rozdílu to byl hezký zážitek. Posledních 12 lm bylo pro mne dost těžkých, nenapil jsem se a měl jsem velikou žízeň. Dagmarka neměla kde zastavit, byla tam úzka silnice, z jedné strany skála a z druhé potok. Zastavila až na začátku K. Varů. Kromě toho mne na seběhu hodně bolely stehna i lýtka, nárazy při došlapech jim nedělali dobře.  Po doběhu už jsem byl dost unavený, i nohy už daly o sobě vědět.

4. den - 40 km z K. Varů do Klašterce nad Ohří. Miloš uběhl o 5 víc, já jsem předposlední úsek absolvoval autem s Dagmarkou.

Tebto den byl pro mne těžký. Už od začátku mne dost bolely nohy - předpokládám, že to bylo zplsobeno během v předchozích dnech :D.  Místní běžci - manželé Monika a Petr nás převedli přes kopce. Bylo to určitě mnohem hežčí než nudná silnice, ale taky o něco delší a pro mne o hodně těžší.  Do  kopce to ještě šlo, ale seběh kamanistým chodníkem do Vojkovic mne hodně bolel. Od Vojkovic jsem už Milošovi nestačil, i když hodně zpomalil, Proto jsme se dohodli, že on poběží svým tempem, já svým, a Dagmarka na mne vždy počká.  Jeden úsek to ještě fungovalo, ale pak už to bylo špatné.  Běžel sjem po červené turistické značke a asi v polovině  bylo prudké stoupání terénem k nějakému parkovišti. Věděl jsem, že Dagmarka je za řekou a nemá se na to parkoviště jak dostat, ale stejně, kdiyž tam byla silnička, tak jsem začal doufat, že by tam mohla být. To byl samozřejmě nesmysl, ale únava (nebo spíš bolest nohou)  už mohutně pracovala. když jsem pak auto neviděl zcela mne došla morálka a asi km do kopce jsem šel. Pak jsem se nějak vzchopil a asi 1,5 km k nádraží v Boči jsem doklusal.  Vběhl jsem na most, ten se ale houpal a mne se zamotala hlava tak, že jsem se musel chytit zábradlí a znovu přejít do chůze. Za mostem pak asi 300 m už byla Dagmarka. Rozhodl jsem se skončit. Po převozu na další "občesrstvovačku", když jsem se dozvěděl, že už bude poslední úsek do Klášterce, dlouhý jen 4 km, jsem se rozhodl ještě to zkusit. To jsem udělal dobře, v pohodě jsem to doklusal, jenom asi 7 min. za Milošem. Nohy mne už bolely o hodně víc, než předešlý den, nicméně schody jsem ještě zdolával dost dobře.

V noci jsem se ale bolestí budil, něco zduřeného jsem měl pod levým kolenem, bolela od toho celá noha. Tak jsem se rozhodl, že další etapu už nepoběžím.

Ráno při oblékání mne napadlo, že to ještě zkusím. Když jsem ale měl problém s natažením ponožky na levou nohu, protože jsem ji nemohl ohnout, definitivně jsem to vzdal.

Celé to byl moc hezký zážitek, něco takového jsem absolvoval poprvé.  V příjemné společnosti Dagmarky a Miloše jsem se cítil moc dobře. Běžet s Milošem je vždy zážitek, ale takhle dlouho je to zážitek mimořádný. Stejně skvělé bylo poznat další běžce, jejich přítomnost byla velkým oživením. Je pro mne ostudou, že si nevtpomenu na jména manželů, kteří nám poskytli nocleh v Plzni, vzpomínám si jenom na jména jejich milých holčiček Kačenky a Vendulky.

Končím. Mohl bych psát ještě dlouho, ale práce, která se počas mého běhu sama neudělala, volá.

Na tento závod jsem se začal připravovat koncem prosince. V lednu se mi v těžkých podmínkách povedlo naběhat přes 500 km, ale často to bylo na kluzkém povrchu v "tempu" blízkém 7 min/km.

Mne se zdál jako perfektí příprava podzemní Mercury maratón v Českých Budějovicích 23. ledna. Po nemoci se mi ho ve zcela rovnoměrném tempu povedlo zaběhnout za 3:54:24, spokojenost. V půlce února jsem po oteplení znovu silně nastydnul, příprava byla znovu narušená. Pak jsem se snažil běhat o něco rychleji než v přípravě na delší ultra, běhy do 30 km pod 6 min/km (dokonce včetně nějakých úseků), delší v tempu 6 min. Celkově příprava nebyla rozhodně ideální

Do Brna jsem jel s Gabinou a Davidem. Při přestupování na trolejbus jsme ještě potkali Jardu Bohdala.

U registrace jsme byli těsně po deváte, téměř ideálně. Oproti ránu v Praze byla v Brně docela velká zima a dost fučelo, s nepříjemnými nárazy větru. Ale atmosféra v šatně byla skvělá, všichni se zřejmě hodně těšili na závod.

Na začátku závodu jsem běžel vyloženě na pocit, na konci prvního kola mne Pavli upozornila, že běžím o dost rychleji než jsem plánoval. Plán byl začít kolem 5 min na kolo a po zhruba půl hodině zrychlit na 4:50. S kalkulovaným zpomalením ke konci závodu by to mohlo dát 57 - 58 km. S tím bych byl taky před závodem hodně spokojený. První kolo (délka 807m) jsem měl za 4:32, chtěl jsem trochu zpomalit, ale druhé kolo bylo za 4:33. To bylo asi způsobeno mírným klesáním za časomírou. I když jsem pocitovo zpomalil (žádný "strojek" na měření rychlosti nepoužívám, hrudní pás nosím jenom vyjimečně při tréninku), výsledek byl stejný. Tak jsem znovu trochu ubral a zase to bylo moc pomalé - asi 3 kola těsně pod 5 min. To nakonec způsobilo, že za první hodinu jsem měl jenom asi 9,5 km.

Přidal jsem a další kola jsem běžel kolem 4:45. Běželo se mi moc dobře, i když protivítr v kopečku za občerstvením byl chvílemi hodně protivný. Někdy v polovině druhé hodiny mne předbíhal Petr Dostálek se Šárkou Macháčkovou. Běželi o dost rychleji než já, ale rozhodnul jsem se to risknout a přidat se na několik kol k ním. Asi proto, že to byla "jenom" 6-ti hodinovka. Říkal jsem si, že i kdybych to hodně přehnal, tak do konce to nějak doklušu. Běžěl jsem nakonec s nimi víc než hodinu. Výsledkem bylo víc než 20 km po druhé hodině a něco přes 31 km po třetí hodině.

Pak se Petr se Šárkou chvíli zdrželi u občerstvení a já se přidal k Petru Spáčilovi, který běžel ještě rychleji, několik kol jsme měli za 4:10. Vydržel jsem s ním do konce 4-té hodiny. To jsem měl 42 km, takže maratón byl asi tak 2 minuty přes 4 hod. Rozhodl jsem se zabojovat o 60 km. Trochu jsem zpomalil a běžel v podstatě na pocit, jenom jsem si hlídal, abych měl jednotlivé kola pod 4:50. Měl jsem trochu obavy, že mi dojdou síly, protože jsem prakticky neměl občerstvení. Připravil jsem si sice 4 carbosnecky (půlku jednoho jsem snědl těsně před závodem), ale měl jsem je položené na polystyrénovém tácku, který prudký vítr odfoukl. Našla se jenom ta půlka tuby. Takže za celý závod jsem snědl jenom půlku carbosnecku, kousek banánu, asi dva kousky čokolády a dvě piškoty. Alespoň jsem se nemusel zdržovat občerstvováním.

Po pěti hodinách jsem měl něco přes 51 km, to už jsem pevně věřil, že šedesátka padne. Ještě pár kol jsem běžel v tempu kolem 4:45. Asi v čase 5:25 jsem měl víc než 56 km a začal jsem si jenom hlídat výsledek. Posledních 5 kol jsem kopeček chodil (teď ze židle nechápu proč), a nakonec to bylo 60,765 Km - osobní rekord.

Počas závodu jsem něměl žádnou krizi ani větší bolesti, ty začali až těsně před doběhem. Asi to bylo způsobeno tím, že jsem se 2 min. před koncem pokusil zafinišovat. A o mne se zase pokusily křeče. Úspěšně. Na tom už nezáleželo, horší byl ten hrozný hlad. Ale zjevil se anděl spásy v podobě dvou pekáčů ribízových koláčů, na konci kterých byly ruky nějaké paní nebo slečny. Tu jsem moc neviděl, akorát jsem slyšel jak říka, že se s tím natrápila, a teď to nikdo nechce. Tak mi ji přišlo líto a snědl (nebo spíš sežral) jsem v prvním kole 3 a ve druhém 2 koláče . Moc jsem té dobré víle vděčný, měl jsem pocit, že mi zachránila život. Ani nevím, jestli jsem ji poděkoval, něco jsem pravděpodobně s plnými ústy zahuhňal, pud sebezáchovy byl silný. Tak jí děkuji na tomto místě. Pokud někdo víte, kdo to byl, tak jí to prosím vyřiďte.

Závod se mi moc líbil, Petr Kaňovský spolu se svými pomocníky odvedl perfektní práci. Hodně se mi líbil komentátor, stejně jako hlášení výsledků po hodinách, které obstarával Tomáš Rusek. Hodně mne zaujalo vyprávění o Jardovi Kocourkovi a Tomášovi Ruskovi, žijících legendách našeho ultra. Taky mne moc zaujalo Tomášovo vyprávění o jeho závodech a tréninzích. Hlavně pak o přípravě na závody na 100 km ve stylu: doběhnout na dlouhý závod, odběhnout ho a po krátkem odpočinku běžet zpátky. Musím se přiznat, že i když jsem si o Tomášových výkonech něco přečetl už před dvěma roky, tak jeho skvělý čas 6:48 na 100 km jsem si nepamatoval. To už je skutečně světový výkon.

Skvělý výkon odvedl v sobotu taky Dan Orálek, výsledkem byl nový český rekord 86,716 km. V různých gratulacích se trochu zapomína na Jardu Bodala, taky vynikající výkon 74,670 a druhé místo. Krásně běžel Milan Mišák , věřil jsem, že dá nad 70. Nakonec to bylo "jen" 69,226 a třetí místo. Super!

Kromě Dana si udělali osobní rekordy i další běžci, já vím o Martině Němečkové, Filipovi Kleplovi, Svátˇovi Sedláčkovi, Pavlíně Procházkové. V těch né pravě nejlehčích podmínkách hezké výkony.

A Tomášovo vyprávění mne tak motivovalo, že jsem za tři dny po závodě naklusal dalších 60 km.

Rok 2009 mi nevyšel zcela tak, jak jsem plánoval. Nejlépe se mi povedl závod na

48 h v Brně (262,537 km), taky celkem 12 h v květnu ve Stromovce (101,121 km), ale zbytek byl slabší. Nepovedlo se mi hlavně splnit můj nejdůležitější cíl - 100 mil TMMTR.

V přípravě jsem měl cíl uběhnout o něco vyšší objem než v roce 2008, ale hlavně zvýšit intenzitu. To se povedlo jenom částečně (4185 km za rok 2009 oproti 4225 km za rok 2008). Intenzitu jsem ale trochu zvýšil, zaradil jsem nějaké úseky, dokonce párkrát i na dráze. Hlavně jsem ale absolvoval těžší závody: kromě TMMTR a 48 h v Brně taky Jesenický horský maraton a 48 h v Kladně.

Ještě stručná rekapitulace některých závodů:

48 h Brno - 262,537 km - veliká spokojenost

Self-Transcendence 12 h Nitra - 83,304, propadák. Asi od páte hodiny velká bolest achilovek, pak už to bylo jenom trápení

Self-Transcendence 12 h Stromovka - 101,121 km, spokojenost, i když jsem měl na víc.

TransMoravský masochistický teréní běh na 100 mil - neúspěch, bzl jsem stažen z trati v Račicích po 65 km a 2,5 hod bloudění, asi 15 km navíc.

Self-Transcendence 48 h Kladno - 209 Km slabé od začátku mne bolel žaludek. I s tímto slabým výkonem jsem vyhrál kategorri nad 50 let.

Kromě toho jsem ještě běžel 6 maratónu - užil jsem si hlavně roli vodiče na PIM,- 25 km v Žebráku a několik kratších závodů. Pokud jsem měl možnost zúčastňoval jsem se běhu 2 míle s úsměvem, který se koná každou první sobotu v měsíci ve Stromovce (dnes jsem byl taky).

V listopadu jsem se pak zúčastnil 20-ti hodinového charitatívního běhu ve Františkových Lázních - uběhl jsem asi 107 km, nebyl jsem dobře připravený a nebyl to závod.

Celkově ale s rokem 2009 spokojenost.

Letošní zima moc možností pro kvalitnější přípravu nenabízí. Proto jsem se hodně těšil na

Mercury maratónv Českých Budějovicích. Pro ty, kdo to neznají: běží se v druhé podzemní garáži tohoto obchodního centra, 63 kol dlouhých 666 m ve tvaru písmene E + 195 m náběh do prvního kola. Je tam časomíra spojená s dvěma plátny, na kterých se zobrazuje počet uběhnutých kol a čas, takže se dá bezvadně hlídat tempo.

V prosinci a lednu jsem měl v plánu naběhat větší objemy, kolem 500 km/měs. Kromě toho v lednu a pak hlavně v únoru trénink tempové vytrvalosti jako přípravu na Lískoveckou 6-ti hodinovku. Bohužel v prosinci jsem se léčil z následků chodecké Pražské stovky, zánět a otok na levé holeni ne ane se zahojit. (Nevím, proč jsem na ten pochod lezl, chodím nerad a často bloudím). Koncem prosince a v lednu jsem se konečně rozběhal a pak přišla sněhová nádilka. Ani to mne nezastavilo, do 18. jsem měl skoro 300 km, 500 vypadalo reálně. Ale v neděli 17. jsem při dvouhodinovém běhu v Krčském lese hodně promokl, padal téžký mokrý sníh. Při běhu jsem si to neuvědomoval, ale pak jsem jel domů metrem a řádně jsem promrzl. Následovalo silné nachlazení, do soboty jsem neběhal. Do Budějovic jsem jel s tím, že možná půjdu jenom povzbuzovat. Mám tam syna, takže jsem jel už v pátek. V sobotu ráno mne ještě trochu bolelo v krku, ale risknul jsem to i s vědomím, že možná nedokončím.

Po registraci jsem potkal Sváťu Sedláčka (running_observer). Protože zbývala jště hodina do startu šli jsme na kafé. Objednal jsem si preso s mlíkem, Sváťo jako zkušený maratónec bez mlíka. Jenomže když nám ho po dost dlouhé době přinesli, nepoznali jsme které je které. Tak jsme to riskli a ochutnali. Samozřejmě Sváťo měl to s mlíkem. Protože mne pobolívalo v krku nemohli jsme si je vyměnit. Sváťo si pak zaběhl osobák. Mlíko v kafé dělá divy.

Ale k samotnému závodu. Ani vlastně nemám moc co napsat. Začal jsem v tempu 5:40 na km, to odpovída přibližně výslednému času 4 h. Asi po půl hodině jsem trochu zrychlil, asi na 3:35 na kolo.

Zpočátku jsem byl hodně vzadu, ale od půlky závodu jsem postupně začal předbíhat závodníky, kteří to přepálili. 20 km jsem měl asi za 1:50, takže půlku přibližně za 1:56 (nevšiml jsem si značku, asi tam nebyla, tak to nevím přesně). Stále mne trochu pobolívalo v krku tak jsem běžel dost opatrně, s dost značnou rezervou. To bylo asi dobře, udržel jsem přibližně stejné tempo až do cíle. Žádná krize nepřišla, až asi po 55 kolech jsem si uvědomil, že už mám za sebou 32. km.

V posledním kole jsem si dovolil "zasprintovat", čas kola 3:30,1 byl můj třetí nejrychlejší. Výsledný čas 3:54:24, druhá půlka asi o 2 min. pomalejší, než první. Bez specielní přípravy a po týdenní pauze kvůli nachlazení pro mne super. Vlastně po víc než roce opět pod 4h. Protože byly ve výsledovce zveřejněny časy kol, trochu jsem si pohrál se statistikou a vypočítal

aritmetický průměr - 3:41 a

standartní odchylku: 8,85444015867364267517517401024960422122 sec.

z časů kol - tá přesnost mne fascinuje, jak krásně jde z čísel z malou přesností udělat úctyhodné číslo . (Jinak, vždy jsem měl rád matematiku, ale na Štědrý den mne postihla náhlá matematická tragedie - dozvěděl jsem se, že 1 není prvočíslo. A ještě ke všemu, komukoliv to řeknu, každý se diví, že jsem to nevěděl.)

Zatím co v závodě mne nohy vůbec nebolely, tak pár minut po závode mimořádně. Pak ještě večer mne brali křeče, vůbec jsem nemohl chodit. Obvykle tak 3 - 4 h po závodě už bývám v pohodě, teď to trvalo hodně dlouho. Ještě v neděli ráno jsem to nemohl rozchodit, odpoledne jsem jenom velice těžce vyklusal 5 km. Pak ale bolest ustoupila a dnes jsem v pohodě uběhl 20 km.

Před závodem jsem si uvědomil, že je to můj 30. maratón. Jsem rád, že pro mne dopadl tak, jak dopadl.

Poslední listopadový weekend byl pro mne poslední tři roky ve znamení Porubského dvojmaratonu. Letos se ale nekonal, tak jsem zvolil "náhradní řešení". Dálkový pochod Pražská stovka. Nejdřív jsem chtěl absolvovat jenom 30 km z Berouna do Černošic. V pátek v poledne jsem ale rozhodnutí změnil. Vzpoměl jsem si na Pražskou stovku 2006 (jediný pochod, kterého jsem se zatím zúčastnil - 108 km za 23 h a asi 40 min.) a uvědomil jsem si, že na běh vzhledem k terénu pravděpodobně moc příležitost mít nebudu. Tak jsem zavolal mé ultrakamarádce Martince (Mapo) a zeptal se, kdo známy půjde. Chtěl jsem vědět, jestli se budu moci k někomu přidat a alespoň část trasy absolvovat s ním. Když jsem se dověděl, že půjde Mount tak už jsem neváhal.

V pátek v 19:15 jsme se sešli na hl.nádraží: Mapo, Mount, jeho brácha Jirka a já. Rychlíkem do Zdic a pak vláčkem do Holoubkova. Z nědraží po modrě asi 1 km do restaurace Bělohlávek, kde byla registrace a start. Registrace proběhla celkem hladce a ve 22 h jsme vyrazili. Napřed asi 6 km po silnici, bylo jasno, téměř jsme si nepotřebovali svítit. Pak jsme odbočili do lesa a na Bíle skále (7.1 km) byla první kontrola. Udělali jsme si fixkou značku a pokračovali přes Brno a Radeč k hradu, kde byla K2 (11,2) km. Od startu až po druhou kontrolu jsme stoupali, ale šlo to celkem hladce. Na dost prudkém sestupu s K2 jsem ale přehlédnul odbočku do leva. I když tam bylo hodně lidí, takže jsem před tím viděl hodně světel, najednou jsem byl sám. Ale měl jsem pocit, že nebylo kde odbočit, tak jsem pokračoval asi 10 min. Teprve pak jsem si připustil, že jsem zabloudil. Bylo divné, že jsem neviděl žádné světla, z Holoubkova vystartovalo přes 90 lidí a na K2 jich většina byla za mnou. Ale bylo to tím, že jsem překonal malý kopeček, takže jsem na trať neviděl. Narazil jsem na lesní cestu a začal jsem se po ní vracet s tím, že pokud nikoho nepotkám tak dojdu na nějakou silnici. Pak už bych doběhnul do nějaké vesnice, nebo města, kde by bylo vlakové nádraží a jel bych domů. Asi po pěti minutách jsem ale zahlédnul "světlušky" a po chvíli jsem se setkal s partií Pražáků se psy. Tak jsem se k nim přidal a šel s nima přes Čertovou skálu (K3 - docela jsme si zašplhali) až na 30km, kde byla na Opyšu K4. Tam se zdrželi, tak jsem šel dál s Adamem z Modřan. Říkal, že bydlí 900 m od cíle. Pokračovali jsme spolu k Točníku. Při výstupu někde zaostal, tak jsem pokračoval sám. Nahoru to bylo sice dost těžké, ale docela mi to šlo. Výstupy mi příliš nevadí, zato na sestupech někdy skoro trpím. Moje artróza klesání nesnáši, chce pořád vzhůru. Z hradu Točník pak bylo potřeba absolvovat asi 2,5 km na K5, která byla "Na zámeckém vrchu". To bylo ale pro mne kruté. Bylo to vrcholu, žádné stoupání, nebo klesání, ale těžký terén. Na kluzkých kamenech ukrytých pod spadaným listím jsem si při každém druhém kroku zvrtnul pravou nohu. Pravý kotník mám slabší a moje běžecké Mizuna ridery 11 na tento povrch nebyly asi zcela ideální. Konečně jsem se asi po hodine kolem páte hodiny dobelhal ke kontrole. Pak následoval ještě kousek po vrcholu a prudký sestup. Tam to bylo ještě pořád dobré, našel jsem ještě žlutou značku, byl jsem na trase. Z K5 jsem se potřeboval dostat do Hředle, bylo to asi 1,5 km. Při sestupu jsem neviděl žádnou značku, nicméně jsem viděl světla ve vesnici, tak jsem byl v klidu. Narazil jsem na lesní cestu. Nebyla tam značka. Protože vesnice byla dolu, dal jsem se po cestě taky dolu. Že to byla chyba jsem si přiznal asi po 30-ti minutách, tak daleko jsem si při sestupu nemohl zajít. Tak jsem se otočil a šel zpátky. Kousek za místem, kde jsem asi před hodinou narazil na silnici jsem znovu potkal partii se psy. Přidal jsem se opět k nim a šel s nima až na Vraní skálu (K6). Výstup ke kontrolu byl namáhavý a téměř nebezpečný, ale výhled zato stál. Spolu jsme došli do Staré vsi (K7 - 48,2 km) . Tam jsem se přidal k Davidovi s Martinem. Další kontrola byla u rozhledny na Dědu. Asi 1 km před ní jsme se s Davidem rozhodli klusat, co Martina značně znechutilo, takže si sednul na kraj cesty a kouřil. My jsme vyběhli k rozhledně, udělali si na kontrole značku a vyšplhali na rozhlednu. Dost dlouho jsme čekali, snad 15 min., a Martin nikde. Pak jse znovu objevili pejskaři a asi 10 min. za nimi Martin. Ještě jsme se zdrželi než Martin vylezl na rozhlednu. Do Berouna jsem šel z Janou z pejskařské party. Tam jsem ji "svedl na zcestí". Konec trasy noční devětapadesátky byl na nádraží. Já jsem automaticky šel na autobusové, správně bylo na vlakové. Tak jsme si kousek (asi 1 km) zašli. Ale utěšovali jsme se, že jsme alespoň viděli berounské mlýny.

Na K9 jsem byl v 11:45, to bylo špatné, chtěl jsem tam být do deseti. To byly ty ztráty blouděním a čekáním na rozhledně. Už jsem začal pochybovat, že dojdu až do Modřan. Taky jsem tam znovu potkal Adama, který mi oznámil, že končí. Moje přesvědčování ho neobměkčilo, tak jsem se rozhodnul, že budu pokračovat sám, bud do Černošic, nebo jenom do Karlštejna, pokud tam nebudu do 15-ti hodin, abych alespoň část trasy šel ještě za světla. Dostali jsme polívku, dal jsem si kafé, poseděl, hledal jsem někoho, s kým budu pokračovat. Našel jsem Láďu, už staršího turistu, který byl ochotný jít se mnou. Počkal jsem, než dopije pivo. Když ale místo k východu zamířil znovu k pípě rozhodnul jsem se jít raději sám. Z nádraží jsem vyrazil asi v 13:30, po silnici a téměř celou část v teréně k Svatému Janu pod skálou jsem běžel. Na K10 - vyhlídka u Kříže nad Svatým Janem (65 km) - jsem se přidal k Milošovi. To je zkušený turista, padesátník, pracuje na Správě Krkonošského národního parku. Šel dost pomalu, ale povídali jsme si a bylo to příjemné. Na Bobovické vodopády (69,4 km) jsme dorazili těsně před půl čtvrtou. To už mi bylo jasně, že v Karlštejně končím, potmě do terénu jsem si netroufal. Miloš se u vodopádů zdržel a já jsem poslední 4 km do Karlštejna odklusal. Na stoupání k hradu to bylo dost těžké, nicméně jsem vydržel. V restauraci Pod hradem jsem byl před 16 hodinou. Dostal jsem razítko a šel na nádraží. Vlak mi jel asi za 15 min, v 17 h jsem byl v Praze.

Odhadem jsem i s blouděním urazil 80 km, z toho jsem něco přes 10 běžel. Do deníčku jsem si zapsal uběhnutých 40 km, myslím, že to je odpovídající. Asi to není zcela fair, ale chtěl jsem mít zase jednou přes 500 km za měsíc. V neděli jsem zaběhnul 28 km, dnes 12, spolu je to 502 km za měsíc. Aby mne netížilo svědomí, zaběhnu snad, pokud to stihnu, ještě pár km odpoledne.

Následky nebyly téměř žádné, pravý kotník v pořádku. Akorát shnin split na levé noze, v neděli večer to docela bolelo, teď už je to celkem v pohodě. Ale tento týden si dám trochu oddech, v sobotu bych rád běžel 2 míle s úsměvem.

Když jsem se 26.10. dověděl o "Františko-lázeňské 20ti hodinovce - Běhu bez hranic - kilometrech pro Paraple" nezaváhal jsem ani na okamžik. Poslední delší běh jsem absolvoval (vzhledem k výkonu si netroufnu napsat, že běžel) v srpnu - 48 h Self transcendence Kladno. Už se mi stýskalo po atmosféře dlouhých běhu, a hlavně po kamarádech.

Myšlenka - společně oslavit během 20-té výročí dne, kdy k nám přišla (parafrázuji heslo Velké francouzské revoluce): "Svoboda, volnost, rovnost, pohoda" - mne nadchla.

Taky mne ovládl pocit vděčnosti. Vděčnosti za příležitost přestat alespoň na chvíli myslet jenom na sebe a vzpomenout si na ty, kteří neměli tolik štěstí jako já, a potřebuji naši pomoc.

Už loni v srpnu před 24 h v Kladně jsem v článku "Ještě dvakrát se nevyspím ..." napsal, že se na dlouhé běhy těším, jako malé dítě na Vánoce. Zůstalo mi to doteď. Čas čekání konečně skončil v pondělí 16.11., kdy mne Petr Syblík slavnostně uvítal na palubě svého Fordu. Tam jsem se seznámil s Vítkem, Milošovým synem, který s náma jel pomáhat s organizací akce. Zastavili jsme se ještě v Žebráku, kde přistoupila Pavlínka Procházková, moje kmenová běžecká kamarádka z Tragéd teamu. Cesta rychle uběhla a asi v 16:15 jsme se mohli v hotelu Francis přivítat s Milošem a Zdeňkem Dančem. Zdeněk nám připravil skvělé zázemí, hotelový pokoj, luxus.

V 18 h jsme vyběhli pomalým tempem a všichni společně kvůli seznámení s tratí absolvovali první kolo. Pak už bylo na každém z nás, jak se s tratí a svým cílem vypořádá. Já jsem začal tempem ještě pomalejším, než je mé obvyklé šnečí. Příčinou bylo levé koleno, přesněji artróza v něm, která se mi snažila zkazit radost z krásneho prostředí lázeňského parku a pohybu v něm. Chtěl jsem nějak zaměstnat svou mysel, abych zapoměl na bolest, tak jsem se rozhodnul, že každou hodinu budu vzpomínat na jeden rok z těch 20-ti posledních, počínaje listopadem 1989. Pak jsem si uvědomil, že mám 5 minut na každý měsíc. Ale bolest se nějak nedala oklamat. Poslední dobu se má artróza nějak více projevuje. Obvykle to ale ustane asi po 40-ti minutách běhu. Teď se hodiny vlekly a bolest protrvávala. Naštěstí jsem měl dost příležitostí prohodit pár slov se spoluběžci a spoluchodci, takže jsem chvílemi koleno dokázal ignorovat. Povrch tratě byl tvrdý, asi ze tří čtvrtin zámková dlažba. Jak čas ubíhal, stále víc jsem ji obíhal po asfaltové silnici, až ke konci jsem už po ní běžel jenom od aquaparku k hotelu Belvedér, tam se jí nešlo vyhnout.

Asi po 6-ti hodinách bolest ustala a konečně se mi běželo dobře. Počasí bylo velmi příjemné, bylo teplo, občasné spršky mi vůbec nevadily. Bohužel, vydrželo mi to jen asi tři hodiny. Najednou se mírné stoupání k divadlu stávalo stále strmějším, až kolem 3h 15 min. ráno se z něj stal krpál, který jsem nedokázal vyběhnout a musel jsem přejít do chůze. Tak jsem se rozhodnul, že si dám na 2 hod. pauzu. Odešel jsem na pokoj a asi hodinu a půl jsem tam dřímal. Když jsem vstal, nohy bolely převelice. Ale to už znám, prostě se jim už nechtělo, "namlsaly se" vodorovné polohy. Věděl jsem, že to rozklušu, a že to bude lepší než před odpočinkem. Taky to tak bylo, po chvíli se mi už běželo celkem dobře. Po šesté hodině jsem asi dvě kola běžel s Jirkou s městské policie, příjemně jsme podebatily. Před dvaceti a více lety bych se každému, kdo měl cokoli společné s policií, zdaleka vyhnul. Někdy kolem osmé hodiny se na trati objevil Petr Matoušek. Přišel vyklusat svůj první maratón, který zaběhnul spoločně se svým brachou předešlé noci. Běžel s kočárkem, ve kterém byl jeho zlatý, usměvavý, 10-ti měsičný syn Vojtíšek. A vedle kočárku běžela Vojtova maminka, rodinka hezky pohromadě.

Nevím kdy přesně, myslím že kolem 12 h doběhl do cíle svého prvního maratónu Petr Hruška. Po třech týdnech tréninku obdivuhodný, téměř nepochopitelný výkon.

Kolem jedné hodiny jsem už nevládal béžet, tak jsem se šel převlíknout a zbytek času jenom dochodil.

Na závěr přišel i zástupce Paraple, který převzal vybraných 9 000 Kč. Ještě nějaké fotografie s partou z chebské Charity a byl konec. Uteklo to nějak rychle. Věřím, že za rok si to zopakujeme.

Můj výkon byl velmi slabý, asi 107 km. Nebyl jsem připravený. Ale naštěstí byl výkon při této akci druhoradý.

Nezbýva, než poděkovat:

Díky Miloši. Díky Zdeňku, Petře S., Pavlínko a Petře H. Díky Vítku, že jsi nám to tak hezky spočítal. Díky všem zůčastněným, jmenovitě ještě Petru Matouškovi, Jirkovi a jeho kolegoviz městské policie Fr.L., ...

A všem, kteří přispěli ke zdaru tohoto hezkého podujetí.

Bylo mi tam s němi moc dobře. Aby ne, v takové krásné společnosti!