Dnešní den s úsměvem

Teribear 2018

20. září 2018 v 17:06 | Štefan
Počtvrté jsem se zúčastnil charitatívní akce Teribear hýbe Prahou. Letošní se mi lébila nejvíc. Soupeření ustoupilo přáteství a vzájomné podpoře. Minimálně na prvních čtyřech místech u mužů a na 2. a 3. místě u žen.
Letos jsem neměl žádné větší očekávání, co se týče mého výsledku. Chtěl jsem se pokusit o 500 km, i když moc jsem tomu nevěřil. Od začátku roku jsem měl zdravotní problémy. Závody na 12 a 48 hod se mi nepovedli. Mám málo naběháno, až v srpnu jsem se dostal přes 500 km (551).
Nakonec to bylo 609 a druhé místo.
První den se běželo jenom 7 hod. Rozhodl jsem se, že budu běžet přes noc. Nebylo mi dobře, bolelo mne břicho. Přesto jsem pomaly klusal, a někdy i krátce šel až do osmé hodiny ranní. Výsledek byl ale žalostný, jenom 78 km. Odešel jsem domů se trochu prospat. Ale nemohl jsem usnout, po hodině převalování jsem vstal, vzal si nějaké jídlo a odjel na Vítkov. Dorazil jsem tam kolem 12:30 a do večera jsme dal ještě 42 km. To už bylo celkem v pohodě. Trať byla plná, někdy se těžko předbíhalo chodce. Měl jsem štěstí, že jsem se seznámil s Dušanem Koutníkem, který letos poběži Spartathlon.
V sobotu jsem přišel ráno kolem deváté. Zase jsem pomaly klusal, trať byla ještě poměrně volná, hlavní nápor přišel odpoledne. Po několika hodinách mne začala pobolívat levá achilovka, tak jsem ji vždy po několika kolech protahoval, a bolest ustoupila. Po osmi hodinách jsem si na chvílku sedl a snědl oběd. Pak jsem klusal, trochu chodil a postával asi do 22:30, co za sobotu dalo 75 km. Byl jsem hodně spokojený.
Neděli si moc nepamatuji. Vím jen, že to bylo hodně podobné sobotě. A výsledek 60 km.
Už jsem v těch 500 km věřil, do konce zbývalo 5 a 2/3 dne.
V pondělí jsem to rozběhl příliš optimisticky, 9 km/hod. To byla na takovéto akci dost hloupé. V předchozích dnech jsem v podstatě neběhal, jenom jsem se nakláněl dopředu a neodrážel jsem se, jenom jsem dvíhal nohy. Z kopce jsem se takto posouval téměř zadarmo, s minimem vynaložené energie. Odpoledne přišla první velká krize - důsledek ranního blbnutí. Nešlo to, dost jsem chodil a postával u stánku. Kolem půl páte se trať naplnila. Zdálo se mi, že je to neproniknutelný dav. Dokonce jsem předbíhal 4 kočarky vedle sebe. Cítil jsem se hodně unavený, tak mi vadilo všechno. I sám sebe jsem zavazel. A vadilo mi, že mi to vadí. Teď vím, že jsem si měl na dvě hodiny sednout, odpočinout, počkat, až se trať uvolní. Namísto toho jsem se potácel a vztekal. Nakonec jsem to ale dorval na 69 km.
Úterý začalo krizí. Bolely mne hodně vnější hrany chodidel. Od zastávky autobusu po šatnu to bylo téměř 2 km, myslel jsem, že tam ani nedopajdám. Než jsem tam došel nějak jsem to rozchodil, takže jsem se kolem desáte rozběhl. Ale celé dopoledne a část odpoledne střídala menší krizi větší krize. Už jsem většinou chodil. Naštěstí přišel syn Martin s vnučkou Vandičkou. Běželi střídavě několik koleček se mnou.
Moc mi pomohli. Najednou to zase šlo. Syn v to opdpoledne naběhal 21 km a vnučka (desetiletá) 9! Dotáhl jsem to na 61,5 km, ale trvalo mi to do 22 hod.
Ze středy si nepamatuji nic kromě toho, že to bylo lepší, než v úterý.
Někdy kolem poledne mne Honza Čížek přesvědčoval, že musím mít čepici. I když já ani v největších vedrech čepici nenosím, zeptal jsem se ve stánku Škody, jestli nemají nějakou reklamní. Neměli, ale dali mi klobouk.
Tak jsem v něm odpoledne běhal. Naběhal jsem 64,5 km a skončil před devátou večer. To bylo optimistické, začal jsem myslet na 600.
Ve středu to dočasně zabalil Jirka Juřica. Měl problémy už ud úterý, nemohl jíst ani pít. Po prvních dnech vedl, v úterý ho předběhl Honza Čížek, já byl tretí. S Honzou jsme se hodně povzbuzovali, stejně jako s Honzou Hančem, který byl tou dobou čtvrtý a s Mirou Jackovičem, který byl v tu dobu pátý. Bylo to fajn, s každým z nich jsem chvíli běžel, nebo šel. Miro měl velké bolesti, ale bojoval statečně a nakonec skončil čtvrtý.
Čtvrtek stejný, jako předešlé dni. Akorát odpledne opět přišel syn s vnučkou a taky s vnukem Jáchymkem. Syn znovu naběhal 21 km, vnoučatá nevím. Ale bylo to pro mne bezvadné zpestření.

Podvečer přestala fungovat světělná tabule a nefungovala ještě v půl deváte. Tak jsem se rozhodl jít domů, abych si trochu víc odpočinul, než po jiné dny. Doma jsem zjistil, že jsem dal 60 km, a už jsem byl na druhém místě, Jirka se na trati neobjevil.
Pátek byl těžký. Nejhorší bylo vylézt na start, chodidla dost bolely. Ale potkal jsem "Spartathloňáky" - Terezku Gecovou a Pavla Marka. Na Terezku jsem se hodně těšil. Říkala, že přijde ve čtvrtek, Ale nedočkal jsem se jí, já odešel před osmou, ona přišla chvíli potom. Tak jsem ji potkal alespoň v pátek. Bylo to přjemné, ona je zlatíčko.

Naše vzájemné podpory s Honzou Čížkem, který už tehdy měl na prvním místě značný náskok, si všimla i paní s Nadace a udělala nám společnou fotku. Zveřejnila ji na Facebooku a napsala k tomu hezký komentář.
Nakonec jsem to v pátek nějak odklusal. Asi od 18 hod nefungovala světelná tabule, trochu mi to vadilo. Když za hodinu začala fungovat, chyběli mi na ni 2 kola. Nechtěl jsem to řešit, řekl jsem si, že mám kol dost. Podle tabule mi do 60 km chyběli 4 kola. Ale už to nešlo. Chtěl jsem to v půl deváte zabalit. Trochu chyběla motivace, na třetího Honzu jsem měl veliký náskok, na prvního velkou ztrátu, do 600 mi chybělo 30 km. A únava byla značná.
Naštěstí mi pomohli Milan Javořický a Boris Doza s přítelkyni Aničkou. S nimi jsem ty kola v pohodě doklusal. Cestou domů jsem se pak dozvěděl, že i dalším běžcům chyběli nějaké kola, a že se to v noci dočte. Nevím jak to technicky funguje, zřejmě se někde bokem ty kola počítali. Skutečně večer už jsem měl ty kola připočteny, v pátek 63 a spolu 573 km.
V sobotu jsem přišel už po sedmé hodině. Flákal jsem to, postával se, bavil se se známimi, těch 27 km, co mi zbývalo do 600 jsem měl až kolem půl jedné. V sobotu tam byl zase syn s vnučkou a její kamarádkou, tak jsem se jim trochu věnoval.
Vrátil se i Jirka Juřica a dal ještě pár km. Skončil pátý.
Pak jsem dal ještě 9 km, aby bylo výsledné číslo hezké.
A pak už jenom vyhlášení výsledků. Kamarád Josef mne dovezl až před barák. Bylo to s těma taškama dárků příjemné. Skutečná únava se dostavila až v neděli. A bolest nohou až v pondělí podvečer.
Celá akce se mi moc líbila. Spousta kamarádu a povzbujzujích a krásná atmosféra. Pokud budu zdravý půjdu rád i příští rok. I když jsem po skončení říkal, že za rok už budu jenom někoho"koučovat". Uvidíme. Těším se na to.
 

Kladno 48 h 2018

24. července 2018 v 19:55 | Štefan

Neměl jsem letos, jako ostatně několik posledních let, žádné ambice. Nicméně jsem věřil, že dám víc než 200 km.
Začal jsem jako vždy velmi pomaly, asi 100 metrový úsek zámkové dlažby jsem od začátku chodil.
Měl jsem naplánováno vydržet bez spánku do 11:30 v sobotu. Abych nebyl na trati v době startu a prvních hodin 24 hodinovky. Taky bych tam nebyl nějakou dobu v největším horku. Pak jít na 3 hodiny spát.
Pomalu jsem klusal, všechno bylo OK, maratón jsem měl za 6:14.
Po osme mne přišla povzbudit moje milá snacha. Vydržela tam asi 2 hodiny. Bylo to moc příjemné.
Pak ale začaly problémy. Kolem 21:30 h se mi najednou z ničeho nic podlomila levá noha, někde u kotníku. Téměř jsem upadnul. V několika dalších kolech se mi to stalo znova. Věděl jsem, že bych s tím měl něco dělat, ale nechtělo se mi. Přešel jsem do pomalé chůze, asi 12 min/kolo. Stejně se to pořád opakovalo, tak jsem šel do zdravotníckého stanu. Byl tam Vláďa s Ondrou, ale nevěděli moc, co s tím. Vláďa řekl, že je tam výborný rakouský masér Christián, ale spí a přijde asi o půlnoci. Tak jsem řekl, že zatím budu chodit. Aby se mi levá noha nepodlamovala, snažil jsem se došlapovat na její vnitřní hranu. To je dost složité, musel jsem se trochu naklánět doprava.
Po půlnoci mi Christian zatejpoval chodidlo, od achilovky k prstům. To jsem měl 70 km.

Trochu pomohlo, ale jenom na jedno kolo. Pak už se mi noha nepodlamovala, ale obě chodidla při chůzi hodně bolela. Nejvíc levá pata zespodu a malíková hrana na pravé noze.Tak jsem pomalu kulhal. Bylo hodně depřimujíci, když jsem si po půlnoci uvědomil, že chci takhle jít ještě 10 hod, a můžu urazit maximálně 40 km. Říkal jsem si, že je to. takový trénink pokory. Po pár kolech se mi povedlo přestat myslet na to, kolik mám toho před sebou a soustředil jsem se jenom nato, abych našel způsob pokládání nohou, při kterém to nejmíň bolí. Abych trochu zapoměl na problém, chtěl jsem si zpívat nějaký pochod. Ale napadal mne jenom "Pochod rudých námorníků", "Směr Praha" (přes spáleniště, přes krvavé řeky - píseň, která se zpívala často na vojně) a pak ruská dětská píseň: "My jedem, jedem jedem, v dalokije kraja, chorošije sosedy, krasivije druzia, nám veselo živjot se, mi pesenku pajom..." :) Tuhle píseň jsme zpívali při pochodu na vojenském soustředení na výšce, když se nás pokoušeli donutit za pochodu zpívat. Přes vesnici to bylo celkem zajímavé.
Tak jsem se (tupě) sunul do 11:28. Někdy před polednem mě přijeli povzbudit snacha se synem. Udělal jsem si taky 2 pauzy asi po půl hodině. Pak jsem šel spát. Měl jsem 110 km, nebyl jsem nijak zvlášť unavený. Nebýt problému s nahama bylo by to v pohodě.

Spal jsem asi 2,5 hodiny, a ve čtvrť na čtyři jsem se vrátil na trať. Ale už to nešlo vůbec. Udělal jsem 5 kol, trvalo mi to přibližně 1 h 20 min. To už vážně nedávalo smysl. Rozhodl jsem se to zachladit. Vláďa mi přinesl velkou plástovou bednu, do ní jsem dal nohy a obložil pytlíky s ledem. Vydržel jsem to s přestávkami asi půl hodiny. Pak jsem nejakou dobu nohy "rozmrazoval". Celé to zabralo asi 50 min. Zkusil jsem jedno kolo. První kroky dobré, potom stejně jak předtím - 1 km za 20 min. Rozhodl jsem se, že dám dlouhou pauzu. Tak jsem seděl skoro do osmi večer a snažil se povzbuzovat. Když jsem se postavil, nebylo to o nic lepši. Rozhodl jsem se, že už jenom počkám do konce. Jednak kvůli bolesti, jednak jsem se bál, abych si klenby zcela neodrovnal. Šel jsem spát. Vstal jsem až po páté. Zkusil jsem to znovu. První kolo 19 min. Bolest byla o trochu menší. Postupně se mi podařilo zrychlit na 13 min/km. Tak jsem si řekl, že to zkusím dochodit.

Asi v 7 hod jsem si konečně uvědomil, že problém je padající klenba. Mohlo mne to napadnout dřív. I proto, že mne vnější okraje bot tlačili do kotníků. Přemýšlel jsem, co s tím. Napadlo mne to zespoda podepřít na vložce. Šel jsem opět za Vláďou do zdravotníckého stanu. Udělali jsme z nastříháné gázy kuličky, oblepily izolepou a Vláďa mi je přilepil zespoda na vložky. Zpočátku to hodně tlačilo, ale postupně se to "usadilo" a mohl jsem chodit o trochu rychleji.
S výsledkem jsem byl už dlouho smířený. Nezáleželo na tom, kolik km budu mít, hlavné bylo to nějak dokončit. Pár krát jsem chvíli s někým šel a povídal si. Bylo to dokonce celkem příjemné. Nejdéle jsem šel s Vlastou Dvořáčkem. Povídal mi o jeho závodě v Iránu, hodně zajímavé.
Asi 2,5 hodiny před koncem jsem si všimnul jednu běžkyni, jak velice rychle šla a přitom mohutně zabírala rukama. Tak jsem to zkusil taky. A ono to šlo. Rozběhl jsem se drobnými kroky a zabíral rukama, jako chodci při atletických závodech. Bolelo to míň jako při chůzi. Byl to skvělý pocit, znovu běžet. Už jsem byl tou chůzi hodně zdeptaný. Rozhodl jsem se to vydržet do konce. Taky se to povedlo, s výjimkou dlážděného ůseku. Tam jsem si běžet netroufl, kromě posledního kola. Postupně jsem zrychloval, diváci u tribuny tleskali a hlasitě povzbuzovali. Moc jsem si to užíval.
Poslední kolo se povedlo za 6:17. To bylo na mne v tom stavu super! Po skončení jsem necítil nějakou zvláštní únavu, ale chodidla bolely hodně. Dostali jsme jako vždy výborné těstoviny, byly vyhlášeny výsledky, a byl konec.
Navzdory bolesti se mi závod moc líbil. Atmosféra se mi zdála ještě lepší, než obvykle. Potkal jsem samozřejmě spousty přátel. Za všechny vzpomenu jenom ty, které jsem delší dobu neviděl: Šaňa Bögiho, Zikmunta, Boguslava a další z Polska, Radiho z Bulharska... Velkou radost jsem měl, že po operaci kotníku běžel Ivan Máčaj.
Na konci závodu znovu přišli syn se snachou, odvezli mne k sobě a syn pak až domů do Prahy. Celkově jsem urazil 148,42 km. Výborný výkon - na 12 hodin. Jsem spokojeny. Udělal jsem, co jsem mohl, lépe jsem to nedokázal.

Před desátou 48-hodinovkou

19. července 2018 v 20:42 | Štefan
Bude to moje desáta 48-hodinovka. Nevím,jestli ne taky poslední. Už na to nemám, budu to brát hlavně jako spoločenskou událost. A příznávám: Hlavně chci těch 48 hodinovek mít 10. Letos se moje výkony hodně zhoršili. Nejen, že jsem pomalý, ale klesla i vytrvalost. Asi je to s věkem (67) normální, ale určitě sa na tom podílely i zdravotní problěmy. Nechci si stěžovat, můžu byt rád, že je to alespoň tak.
Kvůli ním mám malo naběháno, od druhé třetiny ledna do půlky března jsem jenom vyklusával, max. 10 km. Pak jenom PIM za smutných 5:14 a za 12 h něco přes 72 km. Obojí s velkými bolesti břicha od začátku. Na Budějovickém půlmaratónu byly bolesti podstatně menší a trvaly krátce. Rozbíhal jsem ho opatrně na 2:30, asi po 5-ti km jsem zrychlil, nakonec jsem ho vceku lehce dal za 2:14.
Naběháno nemám, takže moje taktika bude co nejdéle se udržet na nohou a namotat co nejvíc.
Dobrá zpráva je však to, že podstatně ustoupily problémy s břichem. Předminulý týden jsem bežel, nebo spíš odklusal, 45km, a břicho mne téměř nebolelo.
Jsem přesvědčený, že zato vděčím uprave stravy podle knihy: "Vegan v kondici". Hlavně asi přidání velkého množství zeleného salátu. A taky naklíčených potravín. Můj problém je trávení, a naklíčené potraviny jsou tzv. "předtrávené". Přestal jsem jíst sladkosti, jednoduché cukry jen v ovoci. A v datlích, ale ty jsou zásadotvorné, co je pro mne podstatné.
Díky úpravě stravy mám teď nejnižší váhu za posledních snad 45 let - 59 kg. Na začátku dubna jsem měl naopak nejvyšší za posledních 15 let - 66 kg. Těch 7 kilo jsem zhodil do konce května, i když jsem v dubnu kvůli naraženému kolenu neběhal téměř 3 týdny. Místo toho jsem dost cvičil, hlavně břicho a trochu ruce i ramena.
Běžecká příprava byla slabá. O to víc jsem se věnoval přípravě občerstvení na závod. V minulosti jsem se na závodech Sri Chinmoy téměř výlučně spoléhal na pořadatele. Teď budu mít i vlastné občerstvení.


Hlavně datle, kokosovou vodu a proteinový prášek: 50 % konopní, zbytek rýžové mléko, ječmenný slad. Jedna dávka tohoto prášku by měla nahradit jedno denní jídlo.
Tak když už nebudu moci pořádně běhat, budu alespoň odpovědně občerstvovat.
Navzdory problémům se na to těším.
 


48 h Kladno 2017

28. července 2017 v 21:05 | Štefan

Nepovedlo se to. 181,889 km je můj nejslabší výkon na 48 h, osobák mám o 81 km lepši. Doteď jsem měl nejmíň 206.


Dřív, než něco o tom napíšu, rád bych poděkoval za podporu všem, který mi pomáhali. Těžko bych je vyjmenoval všechny, tak alespoň některé: Evžen Ge, Martin Hokeš, Mirek Otava, syn Martin s manželkou Pájou, Vláďa Lepič, … A samozřejmě děkuji všem spoluběžcům, hlavně Petrovi Tůmovi, Davidu Altmanovi, Drahušce Tůmové, Dušanu Kopečnému, Ludviku Szabovi, Jardovi Prucknerovi,...
Slabý výsledek byl způsobený hlavně mojim hloupým rozhodnutím začít v neodtlumených závodkách Adidas Adizero. Ty boty mám moc rád, pocitově nejlepší, jaké jsem kdy měl. Běhám v nich dlouho, svršek vepředu na vnější straně už má díry. Ale na 48 h pro mne nejsou vhodné. Asi po 12-ti hodinách jsem už měl hodne omlácena chodidla a hlavně prsty na levé noze. To už jsem dávno asi 100 metrový úsek zámkové dlažby jenom chodil. Veděl jsem, že bych se měl přezout. Udělal jsem to až v sobotu v poledne, po 24 hodinách. Obul jsem odtlumené boost-y. Ale to už bylo pozdě. Už jsem jenom střídal krátke úseky poklusu s chůzi. Posledních 6 h jsem jenom chodil. To mne vcelku deptalo, představa, že budu 6 hodin jenom pomalu chodit byla hrozná. Nakonec to ale tak hrozné nebylo. Většinou jsem šel s někým, tak to celkem dobře ubíhalo, a nějak jsem to nakonec domotal. Poslední 2 kolečka jsem navzdory silné bolesti odklusal.
Přitom začátek byl moc hezký.
Jen co jsem se zaregistroval, už jsem se objímal s Pavlem Žukem, pak s Zigmuntem, Poláky, které znám ze šestidenní. Hned nato s Ricardem Vidanem, taky ho znám s Balatonfuredu. A vzápětí se objevil Petr (Tchaba) Tůma s Drahuškou a další čeští kamarádi. Srdečné bylo i zvítání s pořadateli. Byl jsem v Kladně už po jedenácte, i když loni jsem neběžel.
Chvíle před startem, kdy si můžeme vzájemně zatleskat při představování, mám moc rád.
A pak už jen chvilka stišení, a jde se na to.
Začal jsem ještě pomaleji jako obvykle, kolo za téměř 7 minut. Byl to spíš poklus, než běh. Jako posledné tři roky vždy, prvních 6 hodín mne bolelo břicho. Může za to moje přemnožená kvasinka candida. Letos, díky poměrně přísné dietě, byly bolesti mnohem menší, jako ještě loni. Už jsem si zvykl s touto bolesti klusat, dokonce i trochu jíst. Po necelých 6-ti hodinách jsem takto doklusal k metě maratonu a dal si asi ½ hod pauzu. 50 km jsem měl za 7,5 h. To už mne hodně bolely prsty na levé noze a malíková hrana na noze pravé. Šel jsem si asi na hodinu lehnout. Dodatečně nechápu, proč jsem si pak nevzal odtlumené boty. Nějak se mi do nich nechtělo. To už pomalu začínalo moje trápení. S malými pauzami, a jednou asi 2,5 hodinovou jsem chodil a trochu klusal až do sobotního poledne. Tak jsem to měl naplánované, chtěl jsem obědvat a dát si větší přestávku před začátkem 24 h běhu. Nechtěl jsem se první tři hodiny po jeho startu motat na trati, to tam bylo hodně rušno. To jsem měl 114 km.
Po pauze jsem se konečně přezul. Asi hodinu se mi pak dařilo klusat s výjimkou úseku zámkové dlažby. Tam jsem chodil. Pak ale bolest prstů byla tak veliká, že jsem se jen ztěži dokázal donutit na ně došlápnout. Hlavně na malém kopečku u haly jsem dost trpěl, tam jsem musel na prsty došlápnout naplno. I tak jsem byl přesvědčený, že alespoň 200 km dám. Tentokrát jsem se jenom těžko bránil ustavičnímu počítání, jaký hodinový průměr na to stačí. A dlouho to bylo tak, že stačilo ujít 4 km za hodinu. To je přeci docela snadné, ujišťoval jsem se. Přišel mne povzbudit syn, moc mi to pomohlo. V půl jedné v noci jsem si dal 2 h přestávku. Měl jsem 158 km, na 42 km do 200 mi po pauze zbývalo 9,5 h. To už by mělo být hodně lehké. Ale nebylo. Klusat jsem nebyl schopný vůbec, moc jsem se bál do chodidel více opřít. Pomalu jsem se motal do půl čtvrté. A pak už jsem nemohl vůbec. Kromě bolesti chodidel náhle přišla arytmie, vynechával mi střídavě každý třetí a čtvrtý tep. V poslední době na to trochu trpím. Málo hořčíku, i když jsem bral 1 tabletu každé 4 hodiny. Vzdal jsem to a šel jsem si lehnout. Vrátil jsem se v šest. A už jsem jenom, chodil. Nemám rád chůzi, ale nějak jsem to přežil. Někdy před polednem mne přišel povzbudit Mirek Otava s manželkou. To bylo moc příjemné. S Mirkem jsme měli několik hezkých společných běhů, osobní rekordy na 25 km i maraton mám práve se závoduů, kdy jsme běželi společně.
Asi 15 min před koncem jsem si vzal značku se svýn číslem a rozběhl se. To jsem měl právě 180 km. Odklusal jsem ještě téměř 2 kola a byl (konečné) konec. Úleva to byla veliká.

S Mirkem Otavou t2sn2 po y8vod2.

Ještě následoval oběd, těstoviny na které jsem se vždy moc těšil. A pak vyhlášení a odchod. Přijel pro mne syn a odvezl mne až domů do Prahy. Tentokrát mi to přišlo moc vhod.
I když jsem si ten závod odtrpěl, ani na chvíli jsem nelitoval, že tam jsem. Měla to být moje rozloučka s ultra závody. Moc se nepovedla, tak zatím nevím. Ale i když nebudu běhat ultra závody, nějaké dlouhé běhy ještě chci absolvovat. Buď charitatívní, nebo Peace run, nebo, co se naskytne.

Šestidenní potřetí

21. května 2017 v 20:43 | Štefan

Letos jsem neměl žádné ambice. Loni a předloni jsem se chtěl pokusit o 600 km. Méně jako 500 bych pokládal za neůspěch. Tentokrát jsem jenom chtěl vydržet co nejdéle. Na vině byly vleklé problémy se zády. Kvůli nim jsem v lednu a únoru téměř neběhal, do konce dubna jsem měl naběháno o 1000 km míň než loni.

Do Balatonfuredu mne odvezl Petr. Sešli jsme se ve stejné sestavě, jako loni: PetrTůma, Jarda Pruckner a ja.

Přivítali jsme se se starými známými, navečeřeli a šli vybalit věci. Tentokrát jsme museli všechno nechat ve skříních, chatka byla malá, připomínala mi spíš větší karavan. Byla dost nestabilní, Petr ji rozhoupal při každém kroku. V pokoji velikosti lodní kajuty jsem byl opět s Petrem. Malá chatka ale měla i své výhody: nebylo kde udělat nepořádek, a nelákalo nás to v ní příliš setrvávat. Ráno jsme měli ještě společnou snídaní a v 9 h jsme na technickém mítinku dostali startovní čísla. Start byl ve 12 h. Jako obvykle jsem začal hodně pomalu, malý kopček uprostřed okruhu jsem od začátku chodil. Okruh byl letos těžší, připomínal dvě "U" vložené do sebe. Bylo tedy hodně zatáček, i malé převýšení. Přes den bylo celkem hezky, k večeru se zatáhlo a trochu pršelo. Klusalo se mi celkem dobře, na rozdíl od předchozích dvou startů mne nebolelo břicho. Od začátku jsem každou hodinu něco málo snědl. Nic sladké. 4x denně bylo teplé jídlo, vždy po něm jsem si dával pauzu 30 - 45 min. První noc jsem spal, nebo spíš jenom ležel asi 3,5 hod. Nemohl jsem usnout kvůli bolesti zad, která pak přešla i do pravé nohy. Bylo to stejné po všechny noci, kromě poslední. Naštěstí jsem s tím počítal, a vzal jsem si z domu elektrickou podušku. Když jsem chtěl spát, musel jsem si napřed tak hodinu nahřívat záda. Pak jsem usnul, a spal tak 1,5 - 2 hod. Po spánku zase pomalý poklus do snídaně v 6 h, pak zase pauza. Na konci první 24 hodinovky jsem měl 107 km, pro mne překvapivě dobře.
Další dny už to ale bylo dost slabé. Záda začaly trochu bolet při běhu, hodně času jsem jenom chodil. Byl jsem hodně ospalý, ale spát jsem nedokázal vic, než 2 h denně. Dnes už ani nevím, co bylo ve který den. Vím jen, že se pořád měnilo počasí, chvíli pršelo, pak zas pálilo slunce. Několikrát denně jsem se převlíkal. V pátek v noci mne přišel povzbudit kamarád Tomáš z Prahy. Byl tam i na předcházejících dvou ročnících. Teď přijel i s manželkou Dankou, neteří Baruškou a několika lidi z jeho firmy. Udělali si u Balatonu krátkou dovolenou. Moc dobře mi udělalo, když mne přišli povzbudit v sobotu krátce před polednem. Vůbec mi to nešlo, klusal jsem asi od 6:45, snažil jsem se jenom vydržet do oběda, Krátce jsem se u nich zastavil, pak vydržel až do oběda.

Tomáš, Danka a ja. Z mého výrazu jasně vidět, jak jsem na tom v tu chvíli byl.
Pak přišli ještě i v neděli a vpondělí. Donesli mi tři velké bíle jogurty, o které jsem je požádal. Maďarský jogurt je výborný a dělal mi moc dobře na žaludek. Za těch 6 dní jsem snědl 9 půllitrových a 3 malé. Nepamatuji si moc z 2.,3. a 4. dne.. Akorát to střídání počasi, a taky strašnou nechuť vyběhnout z chatky, když na střechu bubnoval déšť. A poslední 2 noci, nula stupňů, měl jsem na sobě 4 vrstvy a byla mi zima. Dobře si pamatuji taky na povzbuzování polského pomocníka Česlava. Byl u trati od skorého rána a odcházel dlouho po půlnoci. Moc mi to pomáhalo. Poslední dva dny si vybavuji dost jasně. V noci na úterý kolem půlnoci mne hodně naštval jeden maďarský běžec Pál Bozo. Starý pán, startoval v kategorii 75-79 let. Šel výborně, první 2 dni byl předemnou, celkově dal přes 470 km. Ale v tu noc mne rozčílil, nebo dokonce urazil. Když jsem ho předběhl, potahal mě za rukáv. Tak jsem zastal. Začal na mne něco maďarsky křičet. Když jsem mu řekl, že nerozumím (něco jako nem tudom maďar...) tak mi začal naznačovat, že jsem si zkrátil trať. Samozřejmě nemělo smysl mu něco vysvětlovat, nerozuměl by mi. Ale tak mne to namíchlo, že jsem další tři kola běžel ze všech sil. Byl jsem přesvědčený, že mne jenom chce pomlouvat. Samozřejmě jsem si trať nezkrátil, na tom okruhu to skoro ano nešlo, a už vůbec ne v tom místě, kde mne to říkal. Později jsem to řekl Šaňovi (Alexandrovi) Bogimu. A on na to, že Bozo je určitě v mnohem horším fyzickém a psychickém stavu, a když jsem ho předbíhal mohlo se mu zdát, že jsem si to zkrátil. To mne předtím ani nenapadlo. Pak jsem si vzpoměl na loňský Teribear. Tam jednou nad ránem, po celonočním běhu, jsem měl něco, jako halucinace. Napřed jsem viděl velkého černého psa s dlouhými tlustými chlupy, a pak jsem obíhal překážku, která tam nebyla. Tak jsem v duchu Palibáčimu, jak mu říkali domáci, odpustil.
Předposlední den jsme s Petrem začali blbnout do kamery. Vymyslel to Petr, vždy těsně před kamerou širokým gestem smekl čepici. Já jsem pak začal salutovat. Stylem: běžel jsem, nedíval se do kamery ale před sebe, a pak jako na vojně udělal vlevo hleď a zasalutoval. Pak jsme postupně přidávali další "opičky". Hodně mi to pomáhalo zapomenout na únavu a ospalost. V úterý před polednem nám pořadatelé nabídli, že nám při obědě zahrají písničku na přání. Vzpoměl jsem si, jak mi v roce 20111 na 24 h v Sarvári pomohl Rasputin od Boney M. Tak jsem si ji dal zahrát. Dokonce jsem se u ní pokoušel tančit. Viděl jsem to později na videu. Nebyl to tanec, ale poskakování. Ale celkem v rytmu. Tak mne to nabudilo, že jsem o hodinu odložil pauzu. Po páte 24 hodinovce jsem měl 430,9 km. To už jsem pevně věřil, že 500 dám. Měl jsem na to dost času, a byl jsem hrozně ospalý. Tak jsem si v noci dal skoro 6 hodinovou pauzu. Pak už jsem klusával až do konce.
As1 v 10:15 jsem měl 500 km

Pak přišlo čekání na vlaječku a focení, celé to trvalo sai 20 min. Už jsem to chtěl jenom dochodit. Ale zjistil jsem, že jeden běžec a jedna běžkyně jsou o 1 kolo přede mnou. Takže přišel čas závodit. Do konce jsem uběhl ještě 10 km a oba jsem předběhl. Loni jsem zaběhl o 33 km víc. Ale jsem spokojený, před startem jsem si na 500 nevěřil.

Příprava na 6-ti denní

28. dubna 2017 v 19:40 | Štefan
Loni jsem o přípravě na 6-ti denní napsal 4 články. Letos dosud ani jeden. Nebylo o čem psát, nebo spíš nebylo co pozitivního napsat.
Radši začnu něčím přeci jen optimistickým:
V týdnu od 10. do 16.4 se mi povedlo naběhat 196,5 km. Většinou v Ďáblickém háji a ve Stromovce.
Všechno pomalé, ale alespoň objem. A hlavně v tom byl i jeden běh přes 40 km a jeden přes 38.
Bylo krásné počasi na běh, Stromovka celá rozkvetlá


Předtím ale bylo hůř.
Od začátku roku se mi nějak přestalo dařit. Na Nový rok jsem ještě zaběhl 30 km, pak ale přišly problémy.
Napřed mne rozbolely záda. Běhat téměř něšlo, zkoušel jsem pomalu klusat. To ještě trochu šlo, ale bolelo to hodně. Když jsem šel do schodů, musel jsem se přitahovat pravou rukou. Bydlím v prvním patře, nechtěl jsem jezdit výtahem. Ale vyšplhat to byl docela zážitek.
Náhříval jsem záda elektrickou poduškou, protahoval, byl jsem na baňkování.
V polovině ledna se to zlepšilo, ale zase jsem dostal dost silnou chřipku. Když jsem se asi za 2 týdny vyléčil, záda se snovu ozvaly. Hlavně bederní páteř. Trochu jsem poklusával a snažil se léčit.
Částečně se to povedlo koncem února.
Uvažoval jsem o odhlášení se závodu. Kdybych to stihnul do konce února, vrátili by mi polovinu startovního. Bylo by to dost peněz, startovní bylo 450 Eur. Nakonec jsem se rozhodnul, že tam pojedu, a pokud nebudu moct běhat, tak budu pomáhat kamarádům.

V březnu jsem se konečně, trochu bolavě, rozbíhal. Nakonec se povedlo 492 km. Všechno pomalu.
Byl v tom jediný delší běh - 42,2 km. Na pásu, v půlmaratonském Expu. Charita pro konto Bariéry.

Jinak v lednu jenom 134 km, v únoru 94. Nešlo to, záda dost bolely, chtěl jsem je radši vyléčit, než to urvat silou.

Ty záda mne limitují pořád. Už vydržím běžet dost dlouho, ale hrozně pomalu. Jsem rád, když se dostanu někde k 6 min/km. Loni jsem jeeště bez nějaké zvláští námahy běhal 2 míle v tempu pod 5 min/km, většinou kolem 4:50.
Teď přemýšlím, jestli je to věkem, a je to definitivní, nebo je to "jenom" těma zády.

Loni i předloni jsem to Balatonfuredu jel s cílem dát 600 km. Letos je můj cíl vydržet co nejdéle.
Nemám letos na slušný výsledek. Ale jak zní klasická hláška: "Nemít na to, to je ta správna frajeřina".

Teribear 2016

28. září 2016 v 11:48 | Štefan


Na rozdíl od loňského roku jsem letos o akci "Teribear hýbe Prahou" veděl a myslel jsem na ní. Vlastně celou dobu jsem se na ní připravoval. Asi nejlepší přípravou byl šestidnní závod na začátku května v Balatonfuredu http://stefank.blog.cz/1605/6d-balatonfured-2016-2
Tam se mi povedlo se 542,7 km, víc o 1 míli než loni. Pak jsem ale za dva týdny neplánovaně nastoupil na 12-ti hodinovku ve Stromovce. Nebyl to dobrý nápad. Protrápil jsem se k 76 km, a zcela se odrovnal. A za 3 dni jsem šel na oběr krve k preventívní prohlídce. Výsledek byl žalostný, vážné zdravotní problémy. Proto jsem další 3 měsíce běhal velmi málo, a vynechal jsem po 9-ti letech 48 h v Kladně.
Na "Teribear..." jsem si vzal dovolenou. Pro me začal tiskovkou asi hodinu před oficiálním startem.
Celkem se zájmem jsem to očekával, nikdy jsem v takovéto roli nebyl. Promluvila p. Tereza Maxová, pak sponzoři, já taky odpovídal na pár otázek. Ale utnul jsem to citovaním Jirky Březiny: "Každé slovo 11 metrů". Pak bylo focení a start.
Po prvním kole mne odchytila napřed Prima, pak rádio Impulz, a ještě někdo další. Nebylo mi to příjemné, dávat rozhovory před akcí(?!). Ale chápal jsem, že to chtějí na záčátku, pro popularizaci akce. Jinak se první den nic zvláštního nestalo. Potkal jsem hodně známých a přátel, atmosféra byla skvělá, trať plná. Neběželo se mi moc dobře. Dal jsem 42,5 km. Trvalo mi to skoro 5 hodin a nohy bolely hodně. Říkal jsem si, že toho letos moc nenaběhám, když po 42,5 km pomalého poklusu ledva chodím. Na druhý den ráno ale ani stopa bolesti nebo únavy.
Pamatuji si ještě trochu pátek. I když to nevím jistě, dal jsem něco přes 80 km. Pak už jsem začal běhat přes noc. Já mám horko rád, ale běhat v něm mi přišlo nesmyslné, slunce ubíralo síly. Nepamatuji si, kdy jsem dobíhal jednotlivé stovky, jenom, že v neděli ráno kolem 6-té hodiny jsem měl 200 km. V tom čase měl Jirka Juřica 210 km (celkově udělal 703). Já jsem šel domů, Jirka pokračoval a kolem 13-té hodiny měl 240. To mi přišlo naprosto nesmyslné, trápit se 7 hodin v horku kvůli 30 km. Myslel jsem, že ho to musí odrovnat. Nicméně večer přišel a pokračoval úplně v pohodě. Přesně tak, jak to dokážou skvělí běžci se Sri Chinmoy maraton teamu.
Já jsem na konci každého dne měl náskok oproti loňsku 60 km.
Původně jsem vůbec neměl představu kolik bych chtěl zaběhnout. Chtěl jsem jenom vzhledem k předchozím zdravotním problémum vydržet co nejdéle, a případně jenom chodit. Po 200 km jsem si dal za cíl překonat loňský výkon, a po 300 km překonat 600 km. Povedlo se, i díky pomoci mých přátel a taky lidí, které jsem předtím neznal. Několik uvedu:
Jarka Marounková, běžela se mnou snad každé ráno, Jitka Faronová, Honza Nestrojil, David Altman, Pavel Marek - s tím jsem si i hezky popovídal. Až tam jsem se dozvěděl, če se chystá na Sparhatlon.
Zdeněk Koblic (645 km) - tomu specielní dík za podporu.
Jirka Juřica, Milan Javornický, Baruška Pokorná Gabriela Handrichová, David Schovánek, Honza Čížek, Lukáš Findeis, Michal Pávek, Vašek Jukl, Petr Prokop Tůma, Drahuška Tůmová Tomáš, Zahálka, René Kujan, Sára Skotnicová, přátelé ze Sri Chinmoy maratón teamu - Petr Hlava, Ondřej Agapua Veselý, Viharin Rosa, Aleš Plíva, Josef Šverma … A ještě Borky, "nositel kroužkové košile".
Simona Vlašimská a
Terezka
Jsem vděčný slečně Dominike se Škodovky. Povzbuzovala, a hlavně běžela se mnou poslední 2 kola před 5-ti stovkou. Moc mi to pomohlo. Obával jsem se, že to bude trvat dlouho, s ní to uběhlo velice rychle.
Evženovi Ge - za poslední kolo před 600 km a za toto foto:
Teamu ING Bank - za podporu, a taky za zapůjčení termodeky. Bohužel, tu jim další noc někdo z jejich stanu ukradl. Když jsem jim šel v sobotu po běhu poděkovat zažil jsem velmi příjemné překvapení. V jejich tričku seděl kluk, který mi řekl, že je podporované dítě, a loni jsem beěžel i pro něho. Živý důkaz, že akce skutečně pomáhá.
Taky děkuji všem lidem z teamu Nadace, specielně Teribear-ovi, tedy nositeli medvěda. Je mi trochu trapně, nemůžu si vzpomenout na jméno.
Velké díky za pomoc a podporu Michaelovi Dobiasovi. Nejen povzbuzoval ale taky mi donesl jídlo, když jsem se v pátek odpoledne rozhodl, že poběžím přes noc.
A super velké díky naší ultrahvězdě Míše Dimitriadu. Nejenže v pracovních dnech se mnou pár koleček popoběhla, ale taky mi na jednu noc přinesla banány. A hlavně v sobotu ráno mne tak vyhecovala, že jsem s ní (po 564 km) zaběhl 10 km těsně pod 1 hod.
Užasně bylo běhat s kloučkama s dětského domova v Mostě. V pátek se mi jeden z nich "vnutil" za kamaráda, a doslovně na mně visel. To jsem ještě nevěděl, že je z dětského domova a divil jsem se jeho ujišťování, že je můj kamarád. Pak se přidal i další. V sobotu tam byli taky.
Děkuji přátelům. Kteří mne podporovali a drželi palce "na dálku".
Určitě jsem na někoho zapoměl, omlouvám se.

Užil jsem si několik hezkých setkání. Přihlásila se ke mne paní Anna Krausová, bývalá vynikající gymnastka z dob Evy Bosákové. Taky Roman Šebrle, když jsem se měl fotit se Simonou a jejími kamarádkami.
Právě tehdy se mi fotit nechtělo, a Romana jsem přehlídl (!).

Celkově jsem "uběhl" 616 km, jsem s tím moc spokojený. Určitě se dalo víc. Běžel jsem hodně opatrně, obával jsem se, že se odrovnám jako v květnu.Na rozdíl od loňska jsem neměl žádnou větší krizi. Akorát v sobotu ráno, když jsem přišel na Letnou, a prostor mezi tramvajovou zastávkou a okruhem se změnil na močál, jsem měl chuť otočit se, a jít domů.

Celá akce se mi moc líbila.

Organizátoři udělali několik významných vylepšení. Změnili trasu. Trochu ji zkrátili a vynechali "rozbitý" úsek na konci. Důležité bylo, že trať letos vedla kolem šaten a cisterny s vodou. Super byly mobilní lampy. Lepší byly šatny. Bez problému fungovala časomíra, uběhnutá vzdálenost se dala okamžitě kontrolovat na tabuli.

Na shledanou (doufám) příští rok! Už teď se začínám připravovat.

Budu mít po červnu 3000 km?

19. června 2016 v 19:54 | Štefan
Po květnu jsem měl naběháno 2792 km. Vypadalo to, že po půl roce budu mít celkem lehce přes 3000 km. Teď mi chybí ještě 85 km, snad to dám. Červen měl být oddychový. To i je, i když neplánovaně. Druhý červnový týden jsem byl na preventívní prohlídce, která ukázala několik dost závažných problémů. Velmi vysoké játerní testy (až s podezřením na žloutenku), chlopňovou arytmii, zhoršenou funkci štítné žlázy a hodně zhoršenou anémii. Hladinu hemoglobínu jsem měl vždy na hranici normy - kolem 134. Teď ale byla 122. Játerní testy se po týdnu zazračně zlepšily, teď jsou zcela v pořádku. Vysvětlení paní doktorky je, že asi jsem překonal žloutenku. Nevím, nejsem odborník, ale moc tomu neveřím. Spíš bych to připsal oslabené imunitě po dvou ultra. Na začátku května 6-ti denní v Balatonfuredu a 18 dní potom 12 h ve Stromovce. Ten výkon tam byl docela smutný, necelých 77 km. Teď "doufám", že to bylo způsobeno i tou hodně zhoršenou anémií. Další týden 2 míle ve Stromovce - další smutný výsledek 16:13. Normálně to běhávám pod 15:30, a přitom neběžím úplně naplno. To už bylo pár dní před těmi testy.
Podle toho, co jsem se dočetl, že u nás býva porucha funkce štítné žlázy způsobená zhoršenou imunitou, mi moje vysvětlení dáva smysl. Hlavně když před půl rokem byly všechny výsledky v normě.
Teď mne ještě čekají další vyšetření. Zatím jsem omezil běhání, tento týden jenom 51 km.
Na konci července jsem chtěl startovat na 48 h v Kladně. Pokud se výsledky nezlepší budu tam jenom jako divák, nebo pomocník. Pak v září je "Teribear hýbe Prahou". Po loňském výsledku (555,7 km) ode mne pořadatelé očekávají slušný výkon. Mám už koupený chip, ale pokud se můj zdravotní stav nezlepší tak tam půjdu jenom něco nachodit. Teď zatím musím být trpělivý. Ale to samozřejmě nemám rád. Trpělivost je od slova trpět.

12 hodin ve Stromovce.

29. května 2016 v 19:31 | Štefan

Mé letošní výsledky se hodně podobají loňským, i když jsou o malinko lepší. Na 6-ti denní o 1,7 km víc, na 12 h o 3 km víc.




To by bylo fajn, akorát, že to bylo srovnání se slabým výkonem - 73,7 km. Průběh se dost podobal loňskému, dokonce i počasí bylo podobné. Napřed dost horko, pak dusno, nakonec kolem 17:30 déšť. Naštěstí oproti loňskému mnohem mírnější. Rozdíl byl i v tom, že zatímco loni byla 12 hodinovka měsíc po 6-ti denní, letos jenom 18 dní.

I letos mne od začátku skoro 6 h bolelo břicho, ale bylo to mnohem slabší, takže mě to moc neomezovalo v běhu. Zato jsem měl jiný problém. Od začátku mne tlačil horný vnější okraj levé boty. Asi mi trochu padá příčná klemba, chodidlo je níž. Myslel jsem, že to povolí, nechtělo se mi přezouvat do méně odtlumených lehkých bot. V těch botech neběhám víc jak 20 km, protože mě pak obvykle začnou bolet záda. Před třetí hodinou závodu to už bolelo moc, už jsem chvíli jenom pajdal, tak jsem se šel přezout. Sice jsem ztratil tak 10 min. ale byla to velká úleva. Trochu jsem se rozběhnul. Bohužel jsem měl "napajdáno" za skoro 3 h něco přes 18 km. I potom jsem běžel hodně pomalu, nedokázal jsem zrychlit. Možná byla doba na regeneraci od Balatonfuredu příliš krátká, nevím. Maratón jsem měl podobně jako loni za víc než 5 a1/2 h. Nevím to přesně, něco kolem 5:40. Poslední kola před maratónem mi nějak špatně fungovala hlava, říkal jsem si, že doběhnu maratón, pak dám pauzu, nějak doklušu 50 a skončím. Neměl jsem však pro skončení žádný vážný důvod. Akorát mě dost bolely prsty levé nohy. To souvisí s tou klenbou. A cítil jsem se hodně unavený. Dal jsem ještě jedno kolo, a rozhodl se najíst. Kvůli mému problému s kvasinkou jsem nemohl jíst jídlo z občerstvovačky. Měl jsem dost vlastního, dal jsem si za pomalé chůze hnědou rýži. To už jsem se rozhodl, že budu pokračovat. Koupil jsem si ve Šlechtovce kafé, abych trochu zahnal únavu, a za chůze ho vypil. To mě celkem probralo. Ale únava se za pár koleček vrátila. Tak jsem začal dva krátke úseky chodit. U občerstvovačky, a pak asi půl kola za ní. Táto taktika se mi už víckrát osvědčila. Vždy když jsem chtěl přejít do chůze jsem si řekl, že vydržím po ten "chodecký" úsek. Ale bylo těžké na konci toho úseku sám sebe přesvědčit, abych začal klusat. Přitom to celkem šlo, jenom hlava se bránila. Ještě párkrát mě napadlo, že bych mohl skončit. Že ještě nejsem dost zregenerovaný, že ten výkon bude stejně slabý, že nezáleží na tom, jestli to bude 60 nebo 80... Ale pořád mi chyběl vážný důvod to ukončit, kromě bolesti prstů a nártu na levé noze. Trochu mě taky bolela levá strana zad. To ale po skoro osmi hodinách není nic neobvyklého, asi každého něco bolí. Taky jsem byl už dost unavený, ale to taky není nic neočekávané. Tak jsem se nakonec rozhodl, že ať to dopadne jakkoli, neodejdu z tratě a nesednu si. Asi 3 h před koncem jsem si uvědomil, že to nebude ani 80, ale neřešil jsem to, jen jsem pokračoval pořád stejně. V tom okamžiku hlava zafungovala správně. Když začalo asi 1,5 h před koncem pršet tak jsem si říkal, že zůstanu na okruhu, i když přijde liják. Naštěstí pršelo dost málo, skoro to bylo po tom dusnu příjemné osvěžení.

Do závěru to bylo pořád stejně. Asi 25 min před koncem jsem potkal Ludvíka Szaba. Říkal, že už si veme vlaječku pro doměření. Já byl rozhodnutý stejně. Ludvík mi pak ještě utekl, ale zase jsem ho dohnal v posledním kole. Měli jsme naběháno stejně. Domluvili jsme se, že to ukončíme spolu. Před poslední zatáčkou od startu nás za mohutného povzbuzování fanoušků dobíhala Míša Dimitriadu. Říkal jsem Ludvíkovi, že ji zkusíme utéct a zafinišovat. Míša už zjevně toho měla dost. Já závěrečný finiš miluju. Ludvíkovi se nechtělo, ale když jsem ze všech sil vyběhnul, tak se přidal. Skončili jsme úplně stejně. Výsledek byl 76,796 km. Slabé, ale nakonec jsem byl celkem spokojený. Asi jsem tam neměl chodit, doba na regeneraci byla zřejmě krátká, ale teď už na tom nezáleží.

Byl to moc hezký závod. Jako vždy atmosfěrou, setkáními s kamarády, povzbuzováním a perfektní organizací.

6D Balatonfured 2016 - 2

16. května 2016 v 16:18 | Štefan
Po plovině závodu nastal čas na přehodnocení cíle. 600 km už bylo v nedohlednu. Konec ještě daleko, únava a ospalost už značná. Rozhodl jsem se ve čtvrté 24-hodinovce víc odpočívat. Cíl jsem zredukoval na 570, a hned vzápětí na 550. Někdo dokáže prostě běžet, a nezabývat se výsledkem. Bylo by to hezké, prostě vyždímat ze sebe, co to jde, a na závěr se podívat na výsledek. Já to nedokážu. Potřebuji si dost často ověřovat, jak na tom jsem.Na rozdí od loňska jsem se dokázal ovládat alespoň tak, že jsem se díval na výsledkovou tabuli jenom při nějaké delší pauze, buď když jsem šel na WC, nebo při větším jídle.
Po obědě jsem si dal ještě pauzu asi ½ h a pak pokračoval ve své kluso-chůzi. Podobně jako loni jsem si na trati našel dva krátké úseky, kde jsem šel. Jenomže moje chůze byla (stejně jako poklus) hodně pomalá, průměrná hodinová rychlost byla pod 6 km. Po večeří jsem si dal znovu pauzu. Asi v půl osmé jsem měl 300 km. Kolem osmé hodiny jsem si musel jít na chvíli zdřímnout. Ani mě nic výrazně nebolelo, jenom jsem při chůzi začínal usínat. Asi po 1,5 h jsem znovu vyběhnul a vydržel to so půl jedné. Pak 2 h spánek a znovu. Moc se mi do tmy nechtělo, nohy tentokrát hodně bolely, ale donutil jsem se. To bylo dobře, rozchodil jsem to, a pak asi 2 h v kuse klusal, než jsem zase začal části tratě chodit. Ale při kontrole po snídani jsem zjistil, že průměrná rychlost byla znovu pod 6 km za hodinu.


Někdy dopoledne jsem se pak bavil se Stefanem Mackem. Před závodem měl stejný OR jako já - 541 km. Stefan až na krátké ůseky celý závod šel. A šel stabilně 6 km/h. Pojmenoval jsem ho "walking machine". Řekl jsem mu o svém problému s chůzi. Vysvětli mi, jak chodí. Ne moc dlouhé kroky, ruce se pohybuji rovnoběžně s tělem, žádný pohyb před sebe. Nedívat se daleko dopředu, ani vlevo, ani vpravo. Upírat zrak na místo 5 m před sebou a plně se koncentrovat na chůzi. Styl zcela odlišný od ostatných "dálnochodců", kteří jdou výrazně nakloněni dopředu a dělaji dlohé kroky. To bych nezvládl. Ale Stefanův styl jsem vyzkoušel, a celkem mi to šlo. Několik hodin jsem tak šel kousek za ním. Úplně jsem to nezvládal, ale když se odstup snížil, tak jsem kousek popoběhnul. To mi výrazně pomohlo, přestal jsem sledovat tabuli, nevěděl jsem, kolik mám km, ale byl jsem si jistý, že jdu 6 km/hod, co mi v mém stavu vyhovovalo.
I když jsme se pak rozdělili, kontroloval jsem si náš odstup na protilehlé rovince a udržel jsem ho asi do půl dvanácté, kdy šel Sefan obědvat. Já v tom tempu pokračoval až do poledne. Po čtvrté čtyřiadvacítce jsem měl 362 km - jenom 76 km za 24 h. Ale byl jsem vcelku spokojený. Povedlo se mi překonat ten depresivní pocit po polovině závodu.
Udělal jsem si hodinovou pauzu a pak pokračoval v pomalém poklusu do 15 h, kdy jsem si musel znovu dát přestávku asi do čtvrt na pět. To už mě napadaly písničky, jako "Až povezou mě na lafetě" a "Až obuju si černé papírové boty". Do toho přišel Jarda a říkal, že má v přehrávači náhodný mix písniček a přávě mu hrálo "Až mě andělé povolají k sobě". A Petr říkál: "Až si pro mě přijdou funebráci"... V této optimistické atmosfére jsem začal pochybovat i o 500 km. Nebyl na to vážný důvod, jenom vypla hlava. Chybělo mi kolem 130 km a měl jsem na to 41 h.
Přestal jsem myslet na výsledek. Pokračoval jsem s tím, že v noci dám dlouhý spánek a posledních 24 h zkusím bez spánku.
S menšími přestávkami jsem pokračoval do 22 h. Už jsem měl 400 km.

Šel jsem na 6 h spát.
Do poledne jsem pak měl 441 km. Rozhodl jsem se, že za posledních 24 h zkusím 105, tak aby denní průměr vyšel na 91.
Pokračoval jsem v "běho-chůzi" do 22 h, kdy jsem zjistil, že bez přestávky to nedám. Šel jsem spát na 1,5 h. To mi skutečně pomohlo. Najedno bylo reálných 550 km. Vypadalo to, že 500 km múžu mít kolem 2:45. šlo mi to celkem fajn, až přišel nečekaný úděr. Právě když jsem byl kolem jedné hodiny na nejvzdálenějším místě trati se strhla prudka studená přehánka. Než jsem urazil těch 500 m k chatce jsem úplně přemokl, musel jsem se jít převlíknout. Trvalo mi to dlouho, klepal jsem se zimou. Ale pořád to bylo OK, oteplilo se, klusalo se mi příjemně. Až asi do druhé hodiny, kde se to téměř přesně stejně zopakovalo. To mě dostalo. Už jsem téměř neměl sílu se převlíknout. Trvalo mi to hrozně dlouho, než jsem znovu byl na trati. 500 km jsem měl před čtvrtou hodinou, téměř stejně jako loni. A stejně jako loni nemám fotografii s vlaječkou od pořadatelů. Letos mám alespoň fotku z mobilu.
Těch 500 mi zase dodalo energii, rozhodl jsem se, že zabojuju o osobák (potřeboval jsem 42 km), případně o 550.
Běžel jsem a chodil, jak to šlo s jednou 20 min pauzou až do snídaně. U ní jsem si na 32 min oddychnul. Před osmou hodinou jsem potkal Ivana Máčaje. Měl jsem 515 km, a tempem jako v posledních kolech bych těch potřebných 27 km na OR do konce nedal. Říkal jsem Ivanovi položertem, ať mě popohání. On to však vzal vážně, spočítal potřebný průměrný čas na kolo a hlásil mi časy. Můžu se pochlubit skutečně elitním pomocníkem. Běžel jsem jako o život. Tedy pocitově. Ve skutečnosti nejrychlejší kolo bylo 6:40, tj. Asi 7:24 na km. Kilometry najednou rýchle příbývaly. Ještě rychleji mi však ubývaly síly.
S Joe Fejesem, vítězem.

Po necelých dvou hodinách jsem si uvědomil, že mi k OR chybí jenom 13 km. Něco bylo ve výpočtu špatně.
Ukázalo se, že mi to Ivan spočítal na 550 km. Omylem, i když trochu ho podezírám, že schválně.
Nezáleží na tom, pozitivní bylo, že mi na dvě hodiny zůstalo 12 km. To mělo být lehké. Ale přišly zdržení, 2 x WC, jednou focení s Petřem, když měl 400. Nakonec jsem byl rád, že jsem to dal asi 10 min před
koncem. To už ostatní - až na Bulhara Todora, který bojoval o 600 - asi půl hodiny slavili.
Vcelku jsem byl nakone spokojený.
Za posledních 24 h 102 km, celkově 542,782km, o jednu míli víc než loni, 25. místo mezi muži, loni stejně, 32. celkově, stejně jako loni.

Snědl jsem snídani, na kterou jsem si ráno neudělal čas a zdravil se ostatními.
Odpoledne jsem se povaloval, prošel jsem se campem a v 17 h bylo vyhlášení.
Vzali to znovu zodpovědně, chvílemi jsem se musel dost ovládat, abych neusnul.
Ale bylo to hezké.


6D Balatonfured 2016 - 1

15. května 2016 v 16:03 | Štefan
Ladění formy na gauči v pondělí 2.5. konečně skončilo. Bylo třeba balit.
Po loňské zkušenosti jsem věděl, co je nutné si vzít. Velmi důležitá měla být obouvací lžice, loni jsem se posledních 24 h bál vyzout, protože bych pak oteklou pravou nohu asi neobul. Vzal jsem si dostatek věcí na převlečení, abych počas závodu nemusel prát. K vůli své "antikvasinkové dietě" jsem si vezl celkem dost vlastního jídla: krabici hnedé rýže, celozrnou bagetu, jáhlové knedlíky, žitný chléb a placky (k tomu jsem ještě v Balatonfuredu přikoupil bíle jogurty).
Můj loňský spolubydlící (a "spoluběžící") Petr Prokop Tůma mi nabídl odvoz. Rád jsem to využil. Počkal na mě na nádraží v Č. Třebové a asi v 11:30 jsme vyrazili směr Maďarsko. Cesta uběhla celkem rychle, kolem 16 h jsme byli v Balatofuredskem campu. První auto, které jsem u registrace uvidel byl citroen Jardu Prucknera. A po chvíli se objevil i Jarda. Od pořadatelů se nám dostalo skutečně vřelého přijetí, vyřídili jsme si registraci, dostali jsme stejnou chatku jako loni. Téměř ve stejném složení, akorát místo Rosťu tam měl být nějaký Slovinec. Ten ale nepřišel. Rosťovi na poslední chvíli nějaký osobní problém zabránil v účasti.
Na společné večeři jsme se zvítali se starými známymi s loňska, a také s Ivanem Máčajem. Ráno pak ještě byla společná snídaně. V 9 h technický mítink, na kterém jsme dostali startovní čísla a chip-y.
Start ve 12 h. Začal jsem velmi pomaly. Od začátku mě trochu bolelo břicho. Trvalo to celých 6 hodín. Stejně jako na všech ultra loni, akorát o poznání míň. Nevím, kde jsem udělal chybu v mé "antikvasinkové" dietě. Držel jsem ji od začátku prosince, měsíc před závodem už bylo vše OK, pak se to asi 10 dní před závodem náhle zhoršilo. Nicméně, v běhu mě to příliš neomezovalo. Horší byl silný vítr, na dvou místech na trati nás jeho nárazy téměř zastavovaly. Všechny, i Petra. Alespoň mi to říkal. Vítr trochu oslábl až po osmé ráno. Do dvanáste jsem v celku v pohodě klusal. Uviděl jsem Antiho ve stejném tričku, tak jsme se dali vyfotit.

V tričkách ze 48 h Kladno 2014.
Za prvních 24 h jsem spal asi 3,5 h, jedl jsem převážně vlastní donesené jídlo a naběhal 112 km. Byl jsem spokojený.
Odpoledne začalo dost pálit slunce, vydrželo to asi do 17 h. Po večeři jsem si dopřál asi 2 h pauzu, pokračoval jsem od osmé asi do půlnoci, pak spánek asi do půl třetí. A znovu poklus do snídaně v šest, asi ½ h pauza a tak dále až do 12 h. Po 48 h jsem měl 203 km, o 23 víc než loni, ale za druhou 24 hodinovku jenom 91. To už se začínal sen o 600 km pomalu rozplývat. Nicméně, ještě jsem to nevzdával. Cítil jsem se celkem dobře, v té době mi akorát trochu vadilo pálící slunce, které ubíralo síly. Třetí 24 hodinovka se ukázala jako krizová. Často jsem odpočíval, o půlnoci jsem měl jenom 235 km a musel jít spát. Vstal jsem v půl třetí, nemohl jsem spát a cítil jsem se dost unavený a ospalý. Abych mohl zabojovat o 600 potřeboval bych v poledne mít alespoň 300 km. To už jsem nebyl schopný dát bez toho, abych se úplně odrovnal. Tak jsem to vzdal. Chvíli mi to bylo dost líto, pak ale přišla velká úleva. V poledne jsem měl 286 km, za posledních 24 h jenom 83. Někdy před polednem přijel kamarád Tomáš z Prahy. Hodně mi to pomohlo, povzbuzení i nákup jídla.

Oběd s kamarádem Tomášem. Dá se poznat, že jsem měl v tu chvíli toho dost. A byli jsme jenom v polovině.

Příprava na 6 D - 5

26. dubna 2016 v 18:28 | Štefan
Fyzická část přípravy je u konce.
Od začátku roku jsem naběhal 2080 km. I když... Někdo by mohl považovat to "naběhal" za trochu přehnané. Byl to na 90 % pomalý poklus v tempu 6:40 - 7 min/km. Pro mne je to OK, tak chci začínat v Balotonfuredu. Většinu objemu jsem odběhal ve Stromovce, teď na jaře už v krásně rozkvetlé.

Asi čtvrtinu v Ďáblickém lese, nebo podél Vltavy do Klecánek. Do terénu si moc netroufám, a teď jsem potřeboval hlavně po rovině a na asfaltu. Chybí mi skutečně dlouhý běh - nejdelší jsem měl něco přes 47 km. Chtělo to nějakou 24 h, ale nic vhodné jsem nenašel. Oproti loňsku mám o něco víc km. Taky jsem víc cvičil, hlavně posiloval jádro. A taky jsem víc protahoval.
Týden před odjezdem už přestávám běhat. Akorát dám ještě pár krátkých výklusů kvůli protahování.
Na řadě je psychická příprava. I když s motivací, myslím, nemám problém, tak si přečítám některé kapitoly z běžeckých knížek. Včera jsem si přečetl z knihy Dana Orálka Můj dlouhý běh kapitolu: "Bolí to? No a co..."
Taky přemýšlím o ultra závodech, kde jsem se něco naučil, a o chybách, které jsem udělal. V souvislosti s nadcházejícím závodem hlavně o tom loňském. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Slyšel jsem, že 3. den býva krizový, pak už to nějak jde. Tak jsem se rozhodl, že se první 3 dni budu dost šetřit. To ještě nebyla chyba. Horší bylo, že jsem se rozhodl, že pokud možno nebudu chodit, ale raději odpočívat. Tak jsem to dělal na své první 48 - hodinovce v r. 2009 v Brně. Tam byl 255 m dlouhý ovál. Pomalu jsem klusal, a když jsem spomalil na 2:10 na kolo, nebo když jsem chtěl přejít do chůze, tak jsem si šel odpočinout. Nechtěl jsem tam vůbec chodit, protože chodím hrozně pomalu. Myslím, že tam se mi to svědčilo, po odpočinku jsem zase běžel rychleji a to co bych nachodil jsem dohnal a mohl ještě nějakou dobu běžet. Byl to můj dosud nejlepší výkon na 48 h. Běžel jsem jich ještě 7, ale už se mi to nepovedlo překonat. Loni v Maďarsku jsem to tak zkoušel prvné tři dni, ale nefungovalo to. Druhý den jsem se po odpočinku cítil obvykle hůř, než před ním. Nakonec jsem po třech dnech měl jenom 270 km, a už jsem věděl, že 600 (to byl můj tajný cíl) to nebude. Další dny jsem už i chodil, a tak to chci dělat i letos.
Taky trochu vzpomínám na některé ultra běhy, z kterých si můžu vzít nějaké ponaučení. Snad nejdůležitější bylo z toho vůbec prvního - 6 h ve Stromovce v. r. 2007. To bylo 2 týdny po PIM. Byla hloupost, že jsem tam šel, tehdy jsem za 2 týdny po maratonu nestihnul zregenerovat. Zažil jsem tam komickou situaci. Na závodech Sri Chinmoy marathon teamu dostane závodník, který se blíži k nějaké významné metě - maratonu, 100 km, 200, …, vlaječku a s tou tu zbývající vzdálenost doběhne. V tom roce tam měli ještě živou hudbu. Houslista, když uviděl běžce s vlaječku, přišel ke trati a hral mu sólo. Já jsem dostal vlaječku asi po 4:40, přiběhl k místu, kde byl houslista, a dostal jsem silné křeče. Tak jsem se tam potácel, a houslista mi hral sólo. Myslel jsem, že budu muset skončit. Ale potom, co jsem si na chvíli sednul a promaasíroval nohy, křeče začaly ustupovat a po dalším kole přestaly. Tak jsem to doklusal. Sice jsem nakonec neměl ani 50 km, chybělo mi pár metrů, ale zkušenost to byla pro mne hodně cenná. Pochopil jsem, že na ultra takové stavy budou, a že se dají překonat. Odvtedy se vyskytly snad v každém závodě. A několikrát. Ale nybyly to už křeče, většinou problémy s břichem. Tak už s tím počítám.
Budu muset vyřeěit své stravování počas závodu. Jídla tam sice bude dost, nabídka občerstvení hodně široká, ale většinu z toho nemůžu jíst kvůli své přemnožené kvasince. Chci si vzít sebou jídlo, které by vydrželo alespoň 3 dni (celozrnné bagety, nějaké vlastné slané ovesné tyčinky, tmavou rýži...), a doplním to s z nabídky tím, co bude v souladu s mou dietou. Pak už budu pravděpodobně jíst všechno, s výjimkou sladkostí a sladkého ovoce (banány, hrozny).
Už se na závod těším. Nevím, co mám od sebe očekávat. Zdravotně jsem na tom líp, jak loni. 4 měsíce diety mi hodně pomohli, už se nebudím každé ráno s velikými bolesti v břiše. I natrénovaného mám víc, ale necítím se v nějaké lepší kondici. Nebudu alibista: Když uběhnu 600 nebo víc, budu to považovat za úspěch. Když to bude míň jak 500, tak spokojený nebudu. Stát se může cokoli. Nechci to přivolávat, ale taky můžu skončit po prvním dni. Nejlepší taktikou by bylo to, co napsal Petr Dostálek po 48 h 2009 v Brně (tam uběhl myslím 318 km): "Moji největší snahou bylo o nic se nesnažit".

Příprava na 6 d - 4

3. dubna 2016 v 18:41 | Štefan
Za březen jsem naběhal - nebo spíš naklusal - 604 km.
Není v tom ani jeden dlouhý běh, nejvíc 32 km, 8x jsem měl víc než 30 km. Vyzkoušel jsem si 6 dní po sobě tesně nad 30 km. Zvládl jsem to vcelku v pohodě. V půlce měsíce jsem měl 311 km.
Posledních 5 dní to bylo spíš trápení. Chtěl jsem mít přes 600 km. Pobolívala mě pravá pata, běhy byly v rozmezí 15 - 20 km. Ten pomalý běh s opatrným došlapovaním už mne otravoval, poslední den to bylo už jenom11,5 km. I to jsem se musel hodně přemáhat. Nevím, jestli to mělo smysl takhle to hrotit, ale já vůbec nevím, jak se mám připravovat. Tuším to. Asi by bylo vhodné zúčastnit se nějaké 100-vky, i kdybych tam běžel jenom malou část. Ale jsou to všechno akce v terénu a mým kotníkům už terén nevyhovuje do té míry, že by mi hrozilo nějaké zranění
V pátek 1.4. byl podle planu relaxační den s výklusem 4 km. Ale zase jsem se musel přemáhat, abych to odklusal. V sobotu 2.4. jsem chtěl do Stromovky na závod "2 míle s úsměvem", ale zabalil jsem to hned, jak jsem vyšel před barák. Pravá pata bolela hodne, a snad všechny svaly a šlachy na nohách trochu. Věděl jsem, že bych to rozběhal, ale usoudil jsem, že to nemá smysl. Namísto toho jsem šel na bazén do páry a vířivky, a pak jsem masíroval a protahoval nohy.
V neděli pak regenerační běh - necelých 21 km. Teď se cítím vcelku v pohodě. Ale v sobotu se mnou zmítali pochybnosti, jestli byl přihlášení na 6-ti denní dobrý nápad. To je stejné jako loni. A stejně si teď říkám, že přinejhorším tam alespoň uvidím super běžce v akci. Zase bude startovat Joe Fejes, který loni uběhl 975,6 km. Několik přihlášených má nejlepší osobní výkon přes 700 km. Hodně jsem zvědavý na Ivana Máčaje, loni druhého na MS 24 h výkonem 258 km. A taky potkám kamarády z loňska.
V dubnu už uberu na objemu, ale chci zařadit alespoň jeden dlouhý běh. Poslední týden budu jen vyklusávat.

Příprava na 6 D - 3

29. února 2016 v 21:43 | Štefan
V únoru jsem naběhal celkem 510 km. Denní průmer je o málo nižší než v lednu, ale přidal jsem 3 nedělní běhy nad 40 km:
7.2. - 46 km, 21.2 -51 km, 28.2 45 km. Kromě toho jsem ještě 3x běžel přes 30 km. S tím jsem celkem spokojený. Nejsem ale spokojený s tím, jak jsem pomalý. Bude to zřejmě chtít zaradit něco kvalitnější - kopce, nebo úseky. To jsem měl v plánu v druhé polovině dubna. Teď zvažuju, jestli nezařadit do každého týdne jeden takovýto běh, i kdyby to mělo být na úkor objemu. Na 6-ti denní já sice rychlost nebudu potřebovat, stačí vydržet co nejdéle "plěst nohama", ale nějaké posílení by mohlo být přínosem. Nevím, uvidím, co zvládnu. Snažím se dost posilovat, hlavně jádro. A taky hodně protahuju, mnohem víc, než kdykoli předtím.
Potřebuji také vyřešit stravování počas závodu. Teď kvůli přemnožené kvasince nejím cukr a potraviny obsahující jednoduché cukry. S výjimkou ovoce a zeleniny, ale i to jsem omezil. Taky potraviny obsahující bílou mouku, dále třeba kečup, hořtici,... .Takže si zřejmě budu muset něco vzít s sebou, nebo prostě těch 7 dní se stravovat normálně. Zřejmě to bude nějaký kompromis. Budu to řešit až ke koci dubna, kdy zařadím do přípravy gaučink.
Pozitivní na únoru bylo, že jsem neměl žádné vážnější zdravotní problémy. Teď po skoro tříměsíční dietě mě už břicho nebolí tolik, jako ještě v lednu. Někdy mě to omezuje při běhu, i s tím souvisí moje pomalost, ale věřím, že se to bude postupně zlepšovat. Na začátku května to už bude 5 měsíců od změny stravování, snad už se to trochu projeví. Loni jsem běžel 4 ultraběhy (2 závody a 2 charitatívní běhy) a na třech mě bolelo břicho celých prvních 6 hodin. Nejvíc se to projevilo na 12 h ve Stromovce, to jsem za těch 6 hodín sotva zaběhl maratón, pak už jsem to jenom doklusal.Tak snad to bude letos lepší.

Příprava na 6 D - 2

5. února 2016 v 20:42 | Štefan
Po lednu mám z přípravy smíšené pocity. Hodnocení je trochu rozpačité.
Nepovedlo se mi celkem splnit cíl. Chtěl jsem naběhat přes 600 km, přibližně průměr 20 km/den, přičemž bych běhal jenom 6 dní v týdnu. Loni jsem průměr 20 držel 45 dní.
Letos to ale pro mne bylo těžké. Po trochu protrápených prvních 10-i dnech (190 km), nasledovalo ještě dalších podobných 14 dní. Po sněhu se mi běželo skutečně špatně. V týdnu od 18 do 24.1. jsem měl dokonce jenom 74 km, vůbec mi to nešlo, chyběli síly, a hlavně morálka.
Naštěstí sníh roztál, a tak jsem to jěště alespoň trochu zachránil poslední týden - 164 km.
Za leden celkem 565 km, vzhledem k podmínkám "opatrná" spokojenost.
Tento týden je zatím trochu - i plánovaně - oddychový. V pondělí (1.2.) jsem měl plánovaný oddychový den. V úterý - 21 km, večer mne trochu začala bolet pravá pata. Ve středu se přidal kotník. Zkusil jsem výklus, ale radši jsem to po 3 km zabalil. Ve čtvrtek jsem vyběhnul, ale trápil jsem se asi od 10 km, po 18,5 km jsem to vzdal. Nic mne nějak moc nebolelo, trochu stehna, ale měl jsem hroznou nechuť k běhu. Dnes to zas bylo v pohodě, 21 km.
V únoru chci ubrat na objemu přes týden, a přidat delší weekendové běhy. První by měl být tuto neděli, chci něco přes 40 km. Nevím, jestli se to povede, bývám teď dost unavený. Snažím se nějak zlepšit regeneraci, mimo jiné i stravou. Mám přemnoženou kvasinku, tak jsem přestal jíst sladkosti, a vůbec jednoduché cukry. Taky jídla z bíle mouky a přestal jsem pít kafé. Peču si celozrné pečivo, vařil jsem jáhlové kndlíky i quinou - ta by právě mohla být velmi dobrá pro regeneraci.
V rámci přípravy i dost cvičím, už od loňského ledna se snažím posilovat jádro cvičením na gymnastickém míči. A taky o hodně víc protahuju než ještě předloni.




p

Příprava na 6 D - 1.

10. ledna 2016 v 19:37 | Štefan
Šestidenní v Balatonfuredu začíná už za necelé 4 měsíce. Na objemovou přípravu mi tedy zbývají asi 3. Chtělo by to absolvovat několik dlouhých běhů, tak 50 - 80 km. Vzhledem k nemoci v listopadu a doléčování v prosinci si ale na tak dlouhé běhy ještě netroufám. Tak jsem se rozhodl v lednu běhat téměř každý den kolem 20 km. Za měsíc by to pak mělo být přes 600 km. Zatím se mi to úplně nedaří. 1.ledna jsem běžel jenom 10 km, pak v sobotu 26 a v neděli 21. V pondělí jsem vyběhl v poledne. Začínalo drobně sněžit. Jak přibývalo sněhu na cestičkách v Ďablickém háji to začínalo klouzat. Dával jsem si pozor až do 15 km. Pak jsem se nějak "zasnil" a přistál na zemi. Sice jsem zareagoval, ale stejně jsem si narazil levé stehno o nějaký kámen pod sněhem. Kromě toho jsem si odřel pravé koleno a levý loket, ale proti tomu stehnu to byla prkotina. Posbiral jsem se ze země a doběhl 2 km domů. Bál jsem se, že to nerozběhám, bolelo to dost, ale na druhý den jsem v pohodě zaběhl 21 km. Stejně tak i ve středu a ve čtvrtek. Ve středu ráno jsem se cítil hodně unavený, dokonce jsem se napřed vrátil domů s tím, že nepoběžím. Pak jsem se nakonec přeci jen odhodlal. Naopak, ve čtvrtek jsem se cítil skvěle. V pátek oddechový den, jenom 6 km, kvůli protažení. V sobotu se podmínky o hodně zhoršili. Po pátkovom oteplení přišel mráz a na mnohých místech to bylo jak na kluzišti.

Byl jsem napřed ráno ve Stromovce na závodě "2 míle s úsměvem". Výsledný čas hrozný - 19 min., ale byla to klouzavka. Jedinou mojí snahou bylo neupadnout, a to se podařilo. Pak jsem ještě naběhal asi 22 km, spolu s rozklusáním za sobotu 26 km.
V neděli jsem se rozhodl jít běhat do Stromovky. V sobotu jsem si tam našel asi 1,2 km dlouhý posypaný úsek, úsek, kde to neklouzalo. Nevěděl jsem kudy tam doběhnot, na chodnících na Střížkově to hodně klouzalo.
Tak jsem zvolil cestu tramvají. Při "sestupu" na zastávku po schodech pokrytých ledem se mi podařilo upadnout, i když jsem se držel zábradlí. Bolestivě jsem si narazil záda. Abych měl za leden 200 km potřeboval jsem naběhat ještě 33 km. Už jsem věděl, že to nedám. Horko-težko jsem doklusal 23 km. Nejen, že mne bolely záda, aly cítil jsem se hodně unavený. Od 16. km to už bylo jenom trápení, tak jsem to zabalil.
Měl bych dnes mít za leden 200 km, mám 190. Pokud budou lepší podmínky, tak by to neměl být problém dohnat. Na tom kluzkém terénu je to pro mne těžké,dost se trrápím. Dnes jsem nějaký dobitý, snad to zítra bude lepší.

Běhat nemůžou. Utíkají

30. října 2015 v 12:19 | Štefan
Mám štěstí. Nemusím utíkat. Nikdo mne nevyhání, náš dům není bombardován. Z důchodu nějak vyžiju. Když se mi chce, můžu běhat. Chce se mi často.
Tisíce uprchlíku, které jsem viděl v týdnu po 18.10. na přechodu Berkasovo - Bapská ze Srbska do Chorvatska takové štěstí nemají. Utíkají.

Týden před odjezdem na srbsko-chorvatské hranice jsem vůbec netušil, že je tam nějaký problém. Slyšel jsem sice o "uprchlické krizy", ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Myslel jsem, že je to někde daleko, a že já s tím nemůžu mít nic společného. Ze sladké nevědomosti mne probral až příspěvek Luckie Polákové na FB o tom, že pojede do nějaké Bapské pomáhat uprchlíkům. Zaujalo mě to, tak jsem si k tomu dohledal nějaké informace. Pak jsem Lucce napsal, že ji obdivuji. A skoro okamžitě po tom, co jsem to napsal mi došlo, že obdiv moc neznamená. Tak jsem se rozhodl, že pojedu taky. Lucka jela s výpravou chebské farní charity. Chtěl jsem jít s nima, ale v té době už byly auta plně obsazena. Pokoušel jsem se marně sehnat jiný odvoz. Až den před odjezdem se nečekaně uvolnilo místo v Chebské výpravě, a tak jsem jel s nimi.
Jsem jim za to moc vděčný, bez nich by to pro mne bylo o dost těžší.
Na hranice jsme dojeli v pondělí 19,10. ráno. Situace tam byla vážná, nejvážnější ze všech dní, které jsem tam strávil. Asi 2000 uprchlíku čekalo od večera před branou do Chorvatska. V noci došlo k incidentům, byli zranění. Nevím, kolik tam bylo v té době lékařů, normálně tam byli 2, a to na stanovišti asi 400 m od brány. A bylo tam jenom asi 20 dobrovolníků, Nás přijelo 11.
Pršelo, byla zima, všude hrozný nepořádek. A všude kolem bahno. Na silničce k hranici se válelo velké množství promočených dek, ztěží se tam dalo projít. Proto jsem se hned po vyložení věcí přidal k uklízejícím. Vozil jsem pytle z odpadem do kontajnerů. A taky mezitím pomáhal, když bylo něco potřeba ve skladu, nebo vykládat, už si to ani přesně nepamatuji. Odpoledne přijeli srbští popeláři a náklaďák na odvoz kontajnerů. A taky parta veselých chlapů, kteří ten nepořádek vzali doslova útokem. Za půl hodiny tam bylo celklem čisto. Moc nám pomohli, bez nich bychom to do večera nezvládli, na úklid nás bylo málo. Kolem 16 h se najednou přechod vyprázdnil, zřejmě přijeli chorvatské autobusy. Najednou nebylo moc co dělat, pomáhal jsem ve skladě s odpadem. Pak zase začali přicházet uprchlíci. Promrzlí, většinou chabě oblečení, někteří v tričkách a naboso v šlapkách.
Nebudu dál popisovat to zoufalství a bezmoc. A špínu, bahno a zápach. Ani činnost dobrovolníků. Všechno už bylo víckrát napsáno, a asi mnohem líp, než bych to dokázal já. Taky bylo zveřejněno velké množství fotek a videí na FB, každý si může udělat představu sám.
Já jsem se jenom snažil pomáhat tam, kde to bylo potřeba.
Pokoušel jsem se u toho "vynechat city". Jak mi napsala jedna moje úžasná kamarádka: míň srdcem a víc hlavou a rukama. Pčece mne však několik věcí celkem dostalo. Za všechny jenom jedna:
Apatie
V pondělí jsem se snažil v tom promoklém davu vyhledávat bosé děti. Několik se jich tam našlo. Pak jsem je vzal i s matkau k výdeji, aby dostali boty co nejdřív. Rádi se mnou šli.
Až na jednu ženu. Za ruku se jí drželo asi 7-leté bosé děvčátko. Na rukou měla kojence jenom v košilce a plence. Byla zcela netečná, jenom se smutně dívala před sebe. Dlouho mi trvalo, než se mi jí povedlo dovést k výdeji.
Další dny byly o dost lepší. Přestalo pršet, oteplilo se, přišli další dobrovolníci. Srbsští hasiči postavili nad silničkou průchozí stany, takže se uprchlíci měli kam schovat. Přišli srbští dobrovolníci, a dokonce donesli několik sad teplého reflexního oblečení - pro dobrovolníky z Czech teamu. Byla tam spousta TV štábu, nepřetrčitě tam někdo filmoval. I ČT a JOJ.
Mne bohužel v ůterý otekla levá ruka, možná z namožení. Pak už jsem nemohl zvedat těžší věci oběma rukama. Hlavně mi to vadilo při zvedání barelů s vodou. Ta se vozila ze 6 km vzdáleného Šidu a pak se nosila v 50-ti litrových barelech 200 - 300 m ke kuchyni, podle toho, kde se dalo zastavit s autem.
Je toho hodně, co bych chtěl ještě napsát. Ale bylo by to moc dlouhé, asi by to nikdo nedočetl do konce.
Tak jenom: Jsem moc rád, že jsem tam mohl být. V neděli 1.11. jedu znova.



10 dni s Teribear. Můj zatím nejhezčí běh.

15. září 2015 v 12:27 | Štefan
Nebyl jsem připravený. Nevěděl jsem o této akci. Viděl jsem plakáty i upoutavku v metru, ale nepochopil jsem z toho, že jde o běh. Přihlásil jsem se na Jizerskou 50 a 6 dní v týdnu před jsem dával výběhy do kopce. Pak jsem v neděli na stránkách Miloše Škorpila akci "Teribear hýbe Prahou" zaregistroval. Chvíli jsem sice váhal, ale pak jsem se rozhodl.
Sponzoři přispějou za každý uběhnutý km 10 Kč. Taková příležitost se často nenakytne.
J 50 nebude, poběžím na Letné. Něco naběhám pro dobrou věc a potrénuji na příští 6-ti dennou.
Prvních 5 dní nebylo zvlášť zajímavých, proto jen telegraficky.
Začal jsem hned od čtvrtka. Moc mi to nešlo, bolelo mě v krku, a prvních 6 h i břicho. I tak jsem ale zaběhnul 55 km a za daných okolností jsem byl spokojený.
Pátek: 70 km. Pro mne jedinou významnou událostí bylo foceni s p. Terezou Maxovou po dosažení 100 km. Byla dost překvapená, nečekala, že někdo tolik uběhne. Slyšel jsem v úvodu, že se ptala, jestli tam někdo uběhne maratón.
Sobota 61, celkově to bylo tedy 186.
Neděle byla vyhrazena oslavám vnukových pátých narozenin v Kladně. Bylo to moc krásne. Večer jsem pak ještě zajel na Letnou. Abych měl účast každý den, a dokončit 200 km.
Pondělí: 60 km, velmi pomalých, ale vcelku pohoda. Tedy až na posledních 10 km. To už jsem se trochu trápil. Naštěstí přišla Jitka Faronová a dotáhla mne tam.
Kromě ní mi pomohlo strašně moc lidí, není tady prostor, abych je všechny jmenoval. Omlouvám se. Jitka byla první, tak ona za všechny.
Úterý: od rána pohoda až do 301 km.
Pak přišla krize. Nějak jsem se protrápil asi pěti kolama, pak se to zlepšilo a dokončil jsem svých plánovaných 60 km. Spolu 320, spokojenost.
Středa: Zase 60, podle plánu. Na nic významného z mého běhu si nevzpomínam. Ale velmi významně bylo, že sponzoři naběhané km do středeční půlnoci zdesetinásobili ještě jednou, takže 1 km 100Kč.
Čtvrtek: 60 km, ale dosud nejtěžší den. Po dosažení 400 km bylo focení, oběd, oslava, všetko bezva. Pak přišla těžká krize. Dala se do mě zima. Zatím co ostatní běželi v tričkách, já měl bundu a rukavice a nemohl jsem se zahřát. Těch zbývajících 40 km jsem šel skoro 8 hodin. A musel jsem se hodně přesvědčovat, abych to nezabalil.
V průběhu čtvrtka jsem se dozvěděl, že nějaká skupinka běžců chce běžet přes noc. Abych byl lepší vyhlásil jsem 24 hodinovku. Od pátku 16 h do konce.
Pátek - sobota: spolu 115,72 km.
Byl jsem rozhodnutý, že v pátek půjdu na Letnou až odpoledne. Ale ráno v 7 h jsem si poprvé pustil on-line přenos. Tak se mi to zalíbilo, že jsem se rozhodnul vyklusat 10 km. Nebyl to dobrý nápad, ale udělal jsem to.
V 16 h jsem zahájil 24 h. Na celých 24 h se nikdo nepřihlásil, ale přes noc téměř pořád někdo běžel se mnou. Asi ve 2:15 jsem dosáhl 500 km. Byl jsem vcelku v pohodě až do 8 h. Pak najednou hrozná ospalost, měl jsem pocit, že upadnu. Šel jsem do zázemí na kafé, a pak jsem to znovu rozběhnul. Dlouho se nic zajímavého nedělo, udržoval jsem "konstantní pomalost". Pořád mě někdo povzbuzoval, někdo taky se mnou zaběhl kolečko, vcelku pohoda. Cíl byl zaběhnout celkem 550 km, to by bylo 100 za těch 24 h.

Asi 14 kol před 550 jsem přidal, a zaběhl dvě nejrychlejší kola za poslední dva dny. Pak ještě jedno rychlé kolo, ale věděl jsem, že je to špatně. Raději jsem odešel z tratě k vodnímu baru abych se uklidnil. Ale už pozdě. Přišla nepříjemná krize. Když jsem pak odpajdal další kolo paní Alice z pořadatelského týmu - neznám její přijmení, ale několikrát mi hodně pomohla - se zeptala, jestli něco nepotřebuji. Řekl jsem, že rakev. Hned na to přišla ke mne modrátorka a zeptala se, jak se cítím. Asi to nebylo vhodné, ale řekl jsem, že právě jsem si objednal rakev. Paní Alice pak šla kousek se mnou ještě s jedním běžcem.
Tady mi moc dobře nebylo.

Vzpoměj jsem si na písničku: "Až ráno obuju si čené papírové boty...". To mě opět nastartovalo. Rozběhl jsem se. Do 550 chybělo 11 koleček. Ty už jsem celkem v pohodě absolvoval, akorát 5 kol před koncem jsem ještě něco snědl.
Pak už pohoda, po 551 odchod do zázemí, oběd, postávání. Odpočinul jsem si a rozhodl se doběhnout ještě do 555, aby to bylo hezké číslo. Povedlo se to asi 20 min před koncem. Za 24 hodinovku 105 km.
Do konce zbývalo asi 15 min.
Sedl jsem si na zídku oproti tribuně a čekal na závěr.
Přišli na chvíli syn se snachou a vnoučaty. Moc jsem vnoučatá nezajímal, uchvátil je metronom.
Není se co divit, mne vidí často, tak veliky metronom viděli poprvé.
Záveř začal prezentací výtěžku.
Celkově akce vynesla 3 844 922 Kč!
Následovalo odměňování běžců, kteří uběhli nejvíc.
První tři v kategorii deti do 14 let, v kategorii žen a v kategorii mužů.
Přišel jsem na radu jako poslední.


Nemám příliš rád okázalosti, hlavně při běhu, ale tentokrát jsem si potlesk užíval.


48 h Kladno 2015 - 211,232

4. srpna 2015 v 20:48 | Štefan
Do Kladna jsem jel už ve čtvrtek spolu se Šaňom Bogim a jeho paní. Spal jsem u syna, abych nemusel v pátek brzy vstávat. Ráno jsem zjistil, že jsem si doma zapoměl odtlumené boty. Měl jsem jenom dost tenké závodky a minimálky. Naštestí syn má stejnou velikost, tak jsem si boty pujčil od něho. Ale rozhodl jsem se, že dokud to pujde, budu běžet v závodkách, a pak se přezuju do synových. Později se to ukázalo jako vážná chyba.
Mám velmi rád atmosféru startu. Představování, zdravení se s ostatními, očekávání, chvíli stišení.
Začal jsem velmi pomalu, 1 km dlouhé kolo za asi 7 min. Po několika kolech mne doběhli Tomaš Dietrich a Šaňo Bogi. Přidal jsem se k nim. Na mne běželi až nesmyslně rychle, kolo za 6:05. Chtěl jsem se trochu rozbýhat, proto jsem několik kol běžel s něma. Pak jsem pokračoval svým tempem. Maratón jsem měl za 5:13, trochu pomaleji, než byl plán - 5:00. Nevadilo mi to, 13 minut pro mne v závodě na 48 h moc neznamená. Běžel jsem pomalu a všechno bylo v pohodě až do 65 km. Pak jsem se na chvíli zastavil u stanu zdravotníku. Když jsem se chtěl rozběhnout nějak mne píchlo v bederní páteři vpravo a nemohl jsem skoro pohnout pravou nohou, byla jak ochrnutá. Maséři Vláďa a Libor se mne pokušeli asi půl hodinu pomoct, ale nezlepšilo se to. Zkusil jsem ujít jedno kolo. Trvalo mi to 25 min., snad kdybych se plazil, tak by to bylo rychlejší. Libor už mne šel hledat. Vláďo ještě chvíli zkoušel něco vymyslet, ale nakonec jsme se dohodli, že to zatím zkončím a nechám se zavést synovi k němu domů. Pokud by se to do rána zlepšilo, tak bych se vrátil, jinak že závod pro mne končí.
Syn pro mne přijel před půlnoci a odvezl mne k němu domů. Ve sprše jsem si záda nahřál, a bolest a tuhost trochu povolila. Nicméně bolelo to i když jsem ležal, takže jsem se pořád budil. Už jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat, když mi přišla sms ve které se mne kamarád ptal, do kdy budu běžet. To mne zvedlo z postele, oblékl jsem se a odpajdal na autobus. Bylo asi 6:30. Na stadion jsem přišel po sedmé hodině. Chůzi se můj stav zlepšil, tak jsem se vydal na trať. Napřed jsem jenom pomalu chodil, pak jsem postupně začal krátké úseky klusat. Po pár kolech už jsem běžel celou trať s výjimkou asi 100 m úseku zámkové dlažby. Tam jsem radši šel, nechtěl jsem si otřesy znovu přivodit problém. Podstatné asi bylo, že už jsem neběžel v málo odtlumených závodkách, ale v starších botech, půjčených od syna. Kolo mi s tou chůzi trvalo asi 9,5 min.


Těsně po poledni jsem konečně dosáhl 100 km. Ani mi nevadilo, že to bylo tak pozdě, hlavně že jsem mohl pokračovat. Po pár kolech jsem si udělal asi 45 min. pauzu. Po ní jsem pokračoval ve stejném tempu. Večer mi syn donesl moje boty. Byl v Praze, tak pro ně zajel. Přezul jsem se a pokračoval asi do 146 km.
Pak jsem si chtěl udělat přestávku. Bylo asi půl jedné v noci. Nechtěl jsm jít spát, ale jak jsem seděl, tak jsem usínal. Rozhodl jsem se tedy, že si 2 hod pospím. Bylo to ale jenom asi 1 h, pak mne znovu vzbudila bolest v zádech. Radši jsem tedy pokračoval v poklusu až do 100 mil v neděli ráno těsně po 4h. To už jsem opatrně začal přemýšlet nad 200 km. Dovtedy jsem jenom chtěl běžet, dokud to půjde. Samozřejmě, zaběhnout 39 km za 7:45 h normálně není problém, to se dá v klidu ujít. V mém stavu to ale vůbec nebylo jisté. Přestal jsem se tím zabývat, a pokračoval jsem tak, jak to šlo. Žádnou další přestávku už jsem si neudělal. Kolem 10:30 jsem měl 200 km. Byl jsem zcela v pohodě. Samozřejmě tělo bolelo, ale nebylo to nijak strašné. Kolem 11 h se najednou udělalo veliké vedro, jak slunce vysvitlo spoza mraků. Konec závodu byl proto vysvobozením.
Uběhl jsem 211,232 km. Myslel jsem na víc. Před závodem jsem psal jedné mojí kamarádce, že tak dobrý pocit s přípravy jsem snad ještě nikdy neměl. Ale taky jsem napsal, že to ve skutečnosti nic moc neznamená. Bohužel se to potvrdilo.
Po tom průběhu vcelku spokojenost s výsledkem.
Myslím, že jsem tentokrát počas závodu žádnou zásadní chybu neudělal kromě tho, že jsem si včas nevzal půjčené boty. Myslím, že pátěř "neunesla" ty nárazy.
Ostatní OK. Hlídal jsem si pití, pravidelně jsem jedl, každou hodinu alespoň trochu. Téměř výlučně slané, ze sladkostí jenom kousek štrůdlu a pudink. Na rozdíl od 6-ti denní a od 12 h ve Stromovce mne nebolelo před závodem, a vlastně ani počas závodu břicho.
Několik dní před 48 h jsem dost přemýšlel o tom, jestli jsem počas závodu není "na sebe příliš měkký". Kdy jsem nemusel jít odpočívat, kdy jsem se dost nevyždímal a příliš lehce rezignoval na lepší výsledek. Dodatečně těžko říct, ale určitě se to někdy stalo.
Teď jsem byl se svým přístupem docela spokojený.

Atmosféra jako vždy byla krásna, občerstvení bohaté, pořadatelé vlídní, běžci přátelští. Akorát osy to trochu kazily.

Půlmaratón v Olomouci

21. června 2015 v 20:56 | Štefan

Vodiči v Olomouci. Použil jsem fotku z FB. Omlouvám se, že jsem si nevyžádal souhlas, nevěděl jsem od koho.
Dva týdny po ½ M v Č.B., kde jsem běžel na 2:30 půlka v Olomouci na 2:10.

Trochu jsem se toho obával. Týden po nevydařené 12-ti hodinvce jsem si nebyl vůbec jistý, jestli uběhnu půlmaratón v tempu 6min./km. Pomohol mi společný trénink s RUNCZECH ve stčedu. Běžali jsme 9,5 km, z toho větší část v tempu 6min./km a méně. Bylo to pro mne docela lehké.
Stejně pak Olomoucký ½ M. Přišlo mi to lehčí, než v Č.B.
Tentokrát jsem běžel s Petrou Heřman. Bylo to stejně skvělé, jako s Jitkou Faronovou před dvěma týdny.
Od začátku jsme se snažili držat tempo 6 min/km. Celkem se nám to dařilo, i když to bylo ztěžováno prodíráním se mezi běžci. Mysleli jsme, že se to po 10 km zlepší, ale bylo to stejné až do cíle. Kapacita závodu byla skutečně naplněna na maximum. Taky nám trochu rozhazovala tempo chůze na občerstvovačkách a osvěžovačkách. Bylo ich spolu 6, co se mi zdá až moc.
Na startovní čáře jsme měli ztrátu 4:03, prvních 5 km jsme měli za 30:02, druhých 30:12, třetích za 29:21, zbytek 37:38.
Problém nastal někde před 17 km, kde mi zastavili stopky na 99 min, 59 s.. Stejně jako v Č.Budějovicích. Tenkrát jsem myslel, že jsem je nějak nechtěné zmáčknul. Teď jsem si ale uvědomil, že můj Garmin (měl jsem ho místo stopek, protože jsou na něm velké číslice) měří jenom do 100 min. Naneštěstí jsem to nezjistil hned, takže jsem přesný čas neznal. Tak jsem si na 17 km začal měřit odznovu s tím, že jsem si jenom hlídal 1km za 6 min. Bylo to v pohodě až do značky 800 m do cíle. Tam jsem myslel, že si držíme náskok kolem minuty, tak jsem zpomalil a počkal na běžce za mnou§ Pak jsem je povzbuzoval až do cíle. Když jsem uviděl časomíru v cíli, bylo na ní asi 2:10:40. Tak jsem zas trochu přidal , vyslední čas 2:11:14. Petra byla kousek přede mnou, možná to stihla pod 2:11.
Škoda té minuty a 14 s, klidně jsem to mohl dát za 2:10, jenom jsem neznal přesný čas.
Na druhé straně možná jsem několika běžcům pomohl dostat se rychleji do cíle. Ještě nikdy mi tolik běžců neděkovalo, jako tentokrát. V cíli a pak i v technickém zázemí.
Měl jsem ubytování v Přerově, proto jsem musel pospíchat na vlak a nepočkal jsem na závěr, Bylo mi to líto, ale jinak to nešlo.
Bylo to hezké, atmosfěra super, diváci u trati úžasní.

Kam dál