Dnešní den s úsměvem

Duben 2008

Jak tragéd dělal ultramaratóncům křoví

24. dubna 2008 v 9:40
Napřed jak k tomu vůbec došlo.
Asi před rokem a půl jsem se ropzhodl, že chci zkusit běhat delší vzdálenosti než je maratón. Cítil jsem, že už asi nejsem schopný výrazně zlepšit svůj OR, a "čárkařem" se stát nechci. Pak na začátku loňského roku přišly problémy s kolenem, poznačeným artrózou a rozhodnutí, že to zkusím bylo na světě. Zkusil jsem několik delších běhu a po lednovém podzemním maratónu jsem se rozhodl, že zkusim vložený závod na 12 h v rámci Spring Brno 48 h. Hned na druhý den jsem začal snovat plány. Rozhodl jsem se, že zvýšim měsíční objem nad 400 km. Spokojený s týmto rozhodnutím jsem "zagoogloval" abych našel nějaký návod a našel jsem blog Petra Solničky. Tam jsem se dočetl, že podle jeho názoru je měsíční objem 800 - 900 km pro ultramaratonce postačující. A bylo po spokojenosti.
Tragédí předstartovní příprava.
Po 2 měsících pomalého, někdy i nudného běhání, kdy se mi povedlo zvýšit měsiční objem nad 400 km, jsem se konečně dočkal. Byl tady den startu a hned od rána jsem se začal chovat jako běžecký tragéd. Od radosti, že se blíži start jsem 3 noci pořádně nespal, poslední noc snad jen 5 hodin. Zbytek noci jsem sledoval na internetu ultramaratonce v Brně. Dopoledne jsem pak vzal zbalený batoh a vydal jse do města povzbuzovat na 1/2 PIM. Tak jsem tam prochodil a propostával asi 3,5 hod. a šel na vlak. Myslel jsem si, že se ve vlaku trochu vyspím, ale potkal jsem tam známeho, který jel na maratón do Bratislavy. Tak ze spánku pochopitelně nebylo nic. Těch kilometrů, co jsme počas jízdy do Brna "naběhali". Není divu, že mne z toho při vystupování z vlaku bolely nohy. První problém nastal uý pěi vstupu na výstaviště. Vstupenku na nějakou výstavu jsem si koupit odmítl, paní u vchodu mi ale sdělila, že bez nějaké legitimace mně na žádný závod nepustí. Nakonec jsem tam v nestřeženem okamžiku pronikl služebním vchodem. Atmosfěra v "Zetku" byla senzační, nejraději bych hned běžel, do startu ale zbývaly ještě 2,5 hodiny. Namísto, abych si sednul a odpočíval, jsem procházel a postával u dráhy a snažil se povzbuzovat. Na většině běžců nyla už hodně znát únava, ale Míša vypadalá, jako by si právě jenom tak vyběhla vyklusat. (A tak vypadala skoro až do konce). Pred startem mně hodně bolely stehna a začala mně bolet hlava a v krku, asi jsem v dopoledním větru nastydnul.
Tragédí závod.
Doufal jsem, že při běhu se to zlepší, ale po půlhodine mi bylo ještě hůř. Měl jsem pocit, že dostanu křeče do stehen. Šel jsem se oplachnout, abych se trochu probral, ale když jsem zastavil, začaly se mi dělat mžiky před očima. Napadlo mne, že zajdu za lékařem, ale uvědomil jsem si, že by mně mohl ze závodu stáhnout, tak jsem raději pokračoval. Teď jsem se poprvé cítil jako skutečný běžecký tragéd. Navzdory těmto těžkostem jsem první čtyři hodiny absolvoval vzdálenost 35,8 km, co bylo téměř podle plánu (plán byl 36). Pak se to ale začalo zhoršovat. Nemohl jsem nic sníst, bylo mi už i špatně od žaludku, Pil jsem jenom vodu a donutil jsem se sníst pár koleček banánu. Kdyby to byl maraton, asi bych to vzdal. Byl jsem tak zaujatý sám sebou, že jsem téměř nesledoval ultramaratonce. Přitom ten vložený závod tam byl i proto, aby trochu podpořil běžce na 48 h.Rozhodl jsem se, že zkusím zaběhnout alespoň limit (45 km/ 6h), necelých 10 km za 2h, to se mi zdálo možné i ujít. V přípravě jsem za 6 h byl schopný bez enormního vyčerpání zaběhnout kolem 55 km. Povedlo se mi dát limit asi za 5:15, co bylo vzhledem k mému stavu ještě celkem dobré. Věděl jsem, že budu klasifikován, a říkal jsem si, že mám základný OR na 12 h. Do 50 km jsem dobelhal za další hodinu a měl jsem pocit, že jsem vyřízený. Zkusil jsem si sednout, ale dostal jsem křeče, tak jsem se radši potácel dál. Na běh jsem ale nedokázal ani pomyslet. Asi po 7,5 h konečně nastal u mně nějaký zlom. Řekl jsem si, že když nemůžu běžet, můžu se ještě usmívat a povzbuzovat ultramaratonce. I když to povzbuzovalo asi víc mně. Pomalu jsem přešel do mírneho poklusu. Rozdělil jsem si ten 270 m okruh na 4 části: od časomíry po občerstvění, pak po WC, předávku štafet a nejdelší úsek pak po časomíru, a snažil jsem se vždy proklusat tu další část. Bylo to něco jako indiánský běh, nebo spíš indiánské belhání. Ale bylo mi líp, venku začalo svítat, najednou bylo všechno nadějnější. Konečně jsem byl schopný něco sníst, tak jsem se rozhodnul (i když maso nejím), že jediné, co mi může pomoci, je párek. Naněštěstí párky byly jen pro ultramaratonce, tak mi paní v občerstvovačce nabídla, že mi přinese polévku. Tak jsem řekl, že jo, ale vypadal jsem asi tak špatně, že se slitovala a donesla mi párek. Netroufal jsem si sednout, tak jsem ho začal jíst za chůze. Jedna nožka mi hned spadla, ale ta zbýlá mi stačiala. Nechutnalo mi to, ale pomohlo, v žaludku jsem měl najednou příjemný pocit, hlava mne přestala bolet, venku zasvítilo sluníčko. Viděl jsem, jak vedle bojují běžci na 48h, hlavně Martina a Pavlina byly pro mně motivací. Uběhlo 9,5 hod a já měl za sebou asi 65 km, co sice bylo ostudně málo, na druhé straně jsem si říkal, že 80 km, co jsem si před startem stanovil jako absolutní minimum, můžu uběhnout. Tak jsem zkusil běžet, a ono to šlo. Po desáte hodině jsem najednou měl poci, že opravdu běžím. Poslední dvě hodiny byly skutečně super. Rozhodl jsem se, že vždy 3 kola poběžím a pak 1 kolo půjdu. Uplně nejlepší byla předposlední půlhodina. Tu jsem snad s výjimkou pití celou běžel a na její konci jsem měl přes 80 km. Pak už jsem se jenom těšil, že to přežiju, střídavě jsem klusal a šel, a nakonec z toho bylo 83,5 km.
Tragedí hodnocení.
Bylo to fajn. Vůbec nelituji, výkon byl jaký byl, alespoň je naděje na zlepšení. Vidět přímo na místě závod na 48 h byl super zážitek. Nejvíc na mně zapůsobila lehkost, s jakou běžela Míša a bojovnost Martiny.Pokud zdraví vydrží, rád bych to jednou taky zkusil.
Pořadatelé byli ůžasní. Po téměř třech dnech stávených v "Zetku" byly schopní starat se nejen o ultramaratonce ale jednotlivě i o závodníky na 12h. S úsměvem, ochotně, Tomášova sestra mně po závodě sama vyhledala a nabídla mi jídlo, i když už musela být hodně unavená, nedala to na sobě moc znát. Všichni, co se podíleli na organizaci závodu mají můj veliký obdiv.

Vždy s úsměvem

10. dubna 2008 v 21:18 | štefan
To je poslední věta Deana Karnazese v knize Ultramaratonec. A já ní začínám svůj blog. Dlouho jsem se odhodlával začít, spousta emocí mně nakonec k tomu dohnala, a teď je neumím vyjádřit. Tak si pomůžu myšlenkou Sri Chinmoye:
When troubles attack you,
just smile them away.
Tak bych to chtěl umět. Až mně napadnou těžkosti chtěl bych je "odusmívat". A nejraději při běhu.