Dnešní den s úsměvem

Červen 2008

Jirkov - příjemné proběhnuti po Stromovce.

15. června 2008 v 20:15 | štefan
Od prosince 2004, kdy jsem začal běhat jsem do konce ledna letošního roku zaběhl 15 maratonů (a jeden v r.2006 vzdal). Všechno to byly maratony rovinné, s téměř nulovým převýšením. Chtěl jsem si letos vyzkoušet nějaké kopečky, ale protože jsem se chystal na Stromovku, běhal jsem jenom velmi pomalu, téměř výhradně po rovině.
O Jirkovu jsem se dověděl od Jitky W. Přečetl jsem si něco o minulých ročnících a zalíbilo se mi to. Ale termín přihlášek byl do 31.5. , a to se běželo ve Stromovce. Rozhodl jsem se, že když ve zdraví přežiju, tak se zkusím přihlásit dodatečně. S přihlášením nebyl žádný problém, pořadatelé byli velice ochotni. Pro jistotu jsem se zeptal co se stane, když nedoběhnu v limitu. Řekli, že počkají na každého, dokonce, že jednou hledali nějakého běžce až v Německu. Kdo mne zná určitě tuši, že to mne příliš neuklidnilo. Já totiž dokážu zabloudit úplně všude. Když mne jednou omrzí život přihlásím se na závod v orientačním běhu.
Do Jirkova mně vzal Rosťa Tomeš. Cestou jsme si vzpoměli na Dana, který v ten den startoval na Kysuckém maratónu. Rosťa říkal, že tam asi nebude mít konkurenci, ale ono to bylo jinak, konkurence byla dostatečně silná. O to obdivuhodnější je Danův výkon. Pranjal mu na svém blogu dal přezdívku Superdan - to je myslím velmi výstižné. Samotný závod se mi moc líbil bylo to takové zpestření a odměna po Stromovce. Vyběhl jsem za Jitkou, pak jsem ji asi po 15 min. doběhl a za dalšich 20 min. jsem zrychlil a dál jsem běžel sám. Za chvíli začalo stoupání. Běžel jsem hodně pomalu, chěl jsem hlavně v pohodě doběhnout. Věděl sem, že stoupání bude téměř do půlmaratonu a čekal jsem, že bude ještě prudší. Kromě toho jsem nevěděl, na co si můžu týden po 12-ti hodinovce troufnout. Proto mne překvapilo, že už kousek za začátkem stoupání jsem začal dobíhat některé běžce a po nějaké době i cyklisty. Už po první občerstvovačku jsem předběhl dva běžce a nějaké cyklisty. Stoupání na chvíli zvolnilo, tak jsem čekal, kdy přijde nějaký skutečně strmý kopec. Naštěstí nepřišel. Běžel jsem svým ležerným tempem, měl jsem pocit, jako když vyklusávám, těšil jsem se z hezkého výhledu. I když výhled na spustošenou krajinu kousek za začátkem stoupání příliš potěšujíci nebyl. Asi ve třetině tratě jsem předběhl jednoho běžce ze IV.kategorie, který do kopečka šel. Na rovince se kolem mne přehnal a v kopci jsem ho zase předběhl. Tak se to zopakovalo několikrát, až jsme byly na vrcholu stoupání. Pak jsme běžely několik kilometrů spolu a povídali si. Někdě u 3. kontroly jsem trochu zrychlil a nechal ho za sebou. Postupně jsem předbíhal další běžce, kteří to na začátku "přepálili". Běželo se mi moc příjemně, tempo pořád kolem 6 min/km, ale nevím to přesně, odhaduji to spíš podle výsledného času. Bylo příjemné, že mne celou dobu nikdo nepředběhl, všichni rychlejší byli přede mnou. Až na Renátu s Honzou, které jsem předběhl někde v kopečku. Pak se drželi kousek za mnou. V seběhu jsem samozřejmě neměl proti Renatě šanci. Na Honzu bych neměl ani do kopce, předběhl jsem ho jenom proto, že doprovázel Renatu. V poklidu jsem doběhl na poslední občerstvovačku. Ani se mi nechtělo věřit, že do cíle už je to jenom 2,5 km. Výsledný čas 4:17:35 nebyl moc důležitý, běžel jsem na pohodu. Moje obavy z bloudění byly zbytečné, trať byla perfektně vyznačená. Organizace i atmosféra závodu byly skvělé. Letos mám vůbec štěstí na perfektní závody. Českobudějovický maratón, 12 h Brno, 6 h Nitra, 12 h Stromovka a teď Jirkov, nevím, který víc pochválit.
Závod v kopečkách se mi zalíbil natolik, že jsem se ještě přihlásil na Visegradský maratón http://www.visegradmaraton.info/ , který se koná 22.6. Mám trochu špatné svědomí kvůli přípravě na 24 h Kladno, tyto dva maratóny mi uberou hodně km z plánovaného objemu. Původně jsem chtěl naběhat v červnu kolem 450 km, takhle to bude sotva 300. Ale říkám si, že důležitější, než celkový objem je absolvování alespoň jednoho dlouhého, cca 15 hodinovího běhu. A to stihnu, zkusím to 4 týdny před závodem.
Teď se hlavně těším na příští neděli. A také budu moc držet palce našim kamarádům a kamarádkam na Ultrabalatonu http://www.keszthelyikilometerek.hu/ .

Horkých 12 h ve Stromovce

2. června 2008 v 15:28 | Štefan
Tento závod byl mým hlavním cílem na první pololetí 2008 a moc jsem se na něj těšil. Začal jsem se na něj připravovat od ČB podzemního maratonu, co se mi zdá s odstupem času dost pozdě. Ale před ČB jsem nebyl ještě definitivně rozhodnut a nechtěl jsem si dát ujít příležitost zaběhnout si v zimě maratón a nemrznout. V přípravě jsem zvýšil měsíční objem nad 400 km, ale všechno velmi pomalu, tempem 6:15 - 6:30 km. Absolvoval jsem dost nepovedenou dvanáctihodinovku v Brně a 6 h v Nitre, se kterou jsem byl naopak velmi spokojený. Naběhal jsem sice jenom 53,647 km, ale rovnoměrným tempem, postupně jsem se propracoval z beznadějně posledního místa až na tabuli - 14. místo. Přitom jsem měl pocit, že bych mohl běžet ještě dlouho, bylo to takové "příjemné proběhnutí" tempem asi 6:40 km. Stejné tempo jsem měl naplánované na Stromovku.
Týden před závodem předpovědi uváděli 23 st., postupně se to zvyšovalo na 30 st. Paradoxně, i když nejsem masochista, jsem se na to docela těšil. Byla to o to větší výzva. Kromě toho jsem si říkal, že jsem jižan, tak něco vydržím.
Tentokrát jsem si na rozdíl od Brna, před závodem řádně odpočinul, naběhal jsem za týden jenom 17 km, v pátek jsem měl dovolenou, tak jsem ladil ve vodorovné poloze.
Registroval jsem se asi hodinu před závodem, abych se v klidu připravil. Převlékl jsem se, proběhnul, protáhnul a šel jsem si odnést občerstvení. Tam na mne začali pokřikovat, že už je jenom 5 min. do startu. Klidně jsem odpověděl, že už jdu, a loudal jsem se k časomíře, kde byl start 6 h. Ale start 12 h byl asi 900 m dál, tak jsem si před startem zasprintoval. Naštěstí se start trochu zpozdil, tak jsem to stihnul včas. Začal jsem tempem, jak jsem měl naplánováno. První 3 hodiny jsem se soustředil na to, aby se mi běželo co nejpohodlněji, snažil jsem se co nejlíp si srovnat krok a dýchání. Pil jsem zpočátku každé dvě kola asi 1 dcl vody smíchané s ionťákem, postupně pak v každém kole, ke konci dvakrát. Po 1,5 h jsem snědl půl carbosnecku, a pak jsem něco snědl každé třetí kolo. Postupně to byl další carbosneck, kousky banánu, nějaké sušenky, bramborová kaše se sushi a zeleninová polévka s rýží.
Dění kolem jsem ani moc nevnímal. Ani jsem neregistroval, jak mne ostatní běžci předbíhají, akorát jsem si vždy všimnul Dana, v té rychlosti se nedal přehlédnout. Asi 3 km před maratónem ke mne dojela holčička na bruslích a zeptala se, jestli může jet se mnou. Řekl jsem, že budu rád. Tak se mnou jezdila víc než dvě hodiny. Dověděl jsem se, že se jmenuje Diana, že je páťačka, co dělá tatínek a maminka, jak ona sportuje, a spoustu dalších věcí. Dával jsem jí každé kolo napít, bál jsem se, že se přehřeje. Ujela se mnou víc než 20 km, a ta část závodu mi utekla velice rychle. Maratón jsem měl asi za 4:45, to bylo asi o 5 min pomalejší, než byl plán, ale byl jsem spokojený. Za 6 h jsem pak uběhl něco přes 52 km, to sice bylo dost málo, ale nijak jsem se tím neznepokojoval. Dokonce se ještě dalo zabojovat o stovku, v tom čase jsem běžel asi 8,5 km za hodinu, takže to bylo v pohodě. Nechtěl jsem zrychlit, říkal jsem si, že když, tak až po 11h. Takhle v pohodě jsem běžel asi 8,5 hod. Po 8 hod jsem měl asi 67,5 km (na fóru jsem napsal chybně 69), stále to mohla být stovka, ale snažil jsem se na to nemyslet a běžet v pohodě. Bohužel to už vydrželo necelou půlhodinu. Pak jsem snědl kousek pomeranče a po chvíli se mi udělalo špatně. To ale asi bylo spíš z horka, než z toho pomeranče. Zkoušel jsem chodit a doufal, že to přejde. Místo to se ale o mne pokoušely křeče. Tak jsem chvíli klusal, chvíli chodil a čekal až to přejde. Přemýšlel jsem, jestli si nemám na chvíli lehnout, ale pak jsem to zavrhl. Takhle jsem se potácel víc než hodinu, než jsem si uvědomil, že se to nezlepší. Tak jsem začal znovu běžet, ale ztráta už byla veliká. Tak jsem si řekl, že to nějak doklušu, hlavně neupadnout. Ale motivace se vytratila. Ke konci závodu přišli povzbudit Mirek Kostlivý a Mirek Otava, který pak se mnou i doběhl závěr. Moc jsem jim vděčný, nevím, jestli bych to bez nich už jenom nedochodil. Stejně děkuji všem, kteří mne povzbuzovali, nedokážu je všechny vyjmenovat, teď si vzpomínám jenom na Dana a některé běžce na 6h.
V cíli jsem nebyl ani nějak zvlášť unavený, zřejmě žaludek zabránil tomu, abych si odrovnal nohy. Po půl hodině jsem už dokázal sníst troch těstovin, po hodině na mne zautočili endorfíny, a měl jsem chuť pořád se chechtat.
Nakonec z toho bylo 93,091 km, o 9,6 km zlepšený OR, třetí místo v kategorii a vcelku spokojenost.
Závod byl bezva, skvělá atmosféra i organizace, povzbuzování pořadatelů a počítačů kol jménem atd.
Možná, kdyby bylo míň horko, mohla stovka padnout. Nakonec teplota dosáhla na 32,5 st, teplotní rekord za posledních 140 let.
Ale vymlouvat se na počasí je zbytečné. I když poprvé jsem měl před závodem pocit, že jsem dobře připravený, nebyl jsem připraven na horko. To je poučení před Kladnem. Pokud chci běžet 24 h, musím nevyhnutně běhat přes poledne a po poledni.