Dnešní den s úsměvem

Prosinec 2008

3999, „ztráta morálky“ a (snad) nejtěžší kilometr v životě.

22. prosince 2008 v 10:39 | štefan
Číslo 3999 se objevilo při mém jméně ve sloupci "tento rok" v hitparádě když jsem si připsal svých nedělních (jenom) 25 km. Kdybych si to byl v sobotu všimnul, tak bych ještě ten 1 km odběhl, ale spíš to bylo bělhání, než běh. Letos jsem slušně zvýšil objem, zatím nejvíc jsem měl něco přes 2700 km v roce 2006. I když to byly téměř všechno pomalé kilometry jsem s tým hodně spokojený. Kdyby tak ještě číslo v kolonce na konci roku začínalo na 42 nebo dokonce na 43, to by bylo… . Jinak v neděli se vždy těším, že uvidím, kolik km přibude Danovi. Přes týden se mu ostatní běžci, kteří si připisují km tak jako já několikrát do týdne, pomaly přibližují. Pak si Dan připíše kilometry a je obvykle daleko vepředu.
Hitparáda je hezká věc, ale ty km je potřebné odběhnout. V sobotu jsem si připsal 40. ale byly kruté. Posledních 10 bylo protrpěných. A začínalo to hezky, ráno jsem se cítil bezvadně. Kamarádi si udělali výlet z Divoké Šárky přes Nebušice a Šárecké údolí na Letnou. Já jsem se rozhodnul, že kousek půjdu s nima a když mi začne být veliká zima tak poběžím na Okoř a pak zpátky buď dlouhou trasu přes Řež do Stromovky, co by vyneslo nějakých 45 km, nebo stejnou cestou jak tam(asi 38 km). Odběhl jsem asi po 10 min. A zpočátku se mi běželo dobře. Sice část trasy do Nebušic byla blatistá a asi 500 m před ukazovatelem v Nebušicích jsem doslovně "pročvachtal", ale bylo to v pohodě. Z Nebušic do Horoměřic jsem běžel po planině na úrovní nejvyššího bodu Nebušic. Foukal dost silný mrazivý vítr, ale naštěstí zboku, nebylo to nic hrozného. Z Horeměřic jsem se pak po červené dostal k sv.Juliánu. Následoval dost strmý seběh po kamenistém a rozbahněném chodníku. Dolu jsem odbočil z turistické stezky raději na silnici a prodloužil trasu přes Lichoceves. Na Okoř to už pak bylo jenom asi 2 km. Zatím bylo všechno v pohodě, měl jsem za sebou asi 18 km, sice těžších, ale nic strašného. To mělo přijít na zpáteční cestě. V Okoři jsem si dal kafé a vydal se na cestu. Rozhodl jsem se běžet po červené, mimo silnici. Zpočátku to bylo dobré, ale pak jsem hodně litoval, že jsem změnil trasu. Dostal jsem se na cestu mezi rozoraná pole. Cestu jsem poznal jenom podle vyryté brázdy. Jinak byla všude stejná oráčina. Mazlavé bahno mi oblepilo boty a nešlo se ho zbavit. Nohy byly těžké a po chvíli už byl problém vůbec je odlepit od země. Pořád víc se "přicucávaly". Postupně jsem přešel z pomalého poklusu do pomalé chůze, drobnýmy krůčky jsem se plahočil přes oraniště. Bylo to snad jenom něco přes kilometr ale zdálo se mi to nekonečné. Navíc foukal ostrý studený vítr a drobně mrholilo, dost jsem promrzl. Nevím ani, jak dlouho jsem to šel ale najednou se v dálce objevila silnice. To mne povzbudilo, zbytek oraniště mne už nepřipadal tak hrozný. A pak jsem se konečně dostal na silnici. Zlatý asfalt. Ja miluji asfalt. Hodně běžců na něj nadává, ale já jsem na něj nikdy nedal dopustit. Teď se moje láska k němu ještě více prohloubila. Po asi 5 minutách pokusů (dost málo úspěšných) oškrabat bahno z bot jsem pokračoval přes Tuchoměřice a Horoměřice do Nebušic. Během jsem se celkem zahřál a zase se mi běželo docela dobře, i když vzhledem k ubehnuté vzdálonosti jsem byl nějak nepřiměřeně unavený. V Nebušicích jsem chtěl běžet do Dolní Šárky, ale stezku někdo proměnil v močál, tak jsem se radši vydal úzkou silnici do Šáreckého ůdolí. Seběh byl dost strmý, hodně mne bolely stehna. I když jsem měl za sebou jenom něco kolem 35 km už jsem se těšil na horkou sprchu. Seběhl jsem do údolí a zabočil jako obvykle na nesprávnou stranu. Po asi 3 km běhu jsem doběhl k autobusové zastávce a zjistil, že běžím zpátky do Nebušic. Do Dejvic na metro to bylo 7 km. Už jsem se smířil s tím, že to ještě budu muset odběhnout když mi nějací turisté poradili, že jdyž budu běžet po zelené bude to mnohem kratší. S novým elánem jsem vyběhl a po asi dvou kilometrech jsem doběhl na místo, kde značka vedla do lesa. Byl tam hodně strmý kopec, tak jsem se rozhodnul, že budu radši pokračovat po silnici. To jsem neměl dělat. Po asi 3 km jsem doběhl k tabuli: Nebušice 3 km. A pak, že všechny cesty vedou do Říma.
To mne načisto zlomilo, morálka naprosto "odešla", jediné, co jsem chtěl bylo řvát: "Já nechci do Nebušic".
Donutil jsem se ještě chvilku klusat a asi po 2 km jsem doběhnul na Jenerálku . Odtud jezdí autobus na Dejvickou a nejbližší jel za půl hodiny. Tak jsem počkal, běžet jsem už nebyl ochotný.
Překvapení přišlo po dvou minutách jízdy. Zastávka Horoměřická byla jenom pár kroků od tabule na Nebušice, kde jsem to vzdal. Za zatáčkou pak už byla tramvajová zastávka na Europské.
V neděli jsem si dal regenerační běh ze Stromovky na Čimice a zpět. Ve Stromovce jsem to pak dokroužil na 25 km.
Byl to těžký weekend, ale přinesl mi nové poznání. Myslel jsem si, že lépe zvládám těžké situace, ale ta sobota mne dostala. Přitom to objektívně zase nebylo tak hrozné, proto mne můj nedostatek morálky docela překvapuje. Ale ono to asi souvisí s mými problémy ohledně zaměstnání. I když jsem na to nemyslel, někde v podvědomí to pořád hlodá a otravuje i při běhu. Ale bude líp. Musím trochu trénovat zvládání stresových situací.
Vánoce jsou přede dvěřmi.
Přeji všem hezké svátky a do nového roku hodně zdraví a radosti ze života, a taky z běhání.

Pikovické dobrodružství

14. prosince 2008 v 22:32 | štefan

Posledný týden jsem toho naběhal málo, a tak před weekendem jsem měl za 12 prosincových dní naběhaných jen žalostných 119 km. Po weekendu jsem chtěl mít přes 200, tak jsem se rozhodl, že si zaběhnu dvakrát moji oblíbenou trasu do Ohrobce, co by spolu vyneslo 84 km. Nějak jsem si ale v sobotu špatně spočítal, kdy mám vyběhnout, a tak jsem neměl čas doběhnout až domů. Proto jsem na 37 km nastoupil do tramvaje a zbytek dojel. V neděli ráno jsem se na dlouhý běh moc necítil, ale doufal jsem, že to rozběhám. Někdy po 11 h jsem vyběhl z batohem na zádech a doufal, že uběhnu alespoň 40 km. Asi po 5 km se mi najednou začalo běžet velice příjemně, tak jsem se rozhodl zaběhnout do Ohrobce s prodloužením na Zvoli, co by bylo asi 45 km. Když jsem pak vyběhl na Zvoli cítil jsem se tak dobře, že jsem se rozhodl zkusit běžet přes Vrané nad Vltavou a Davli do Pikovic a zpátky, spolu asi 68 km. Z Vraného do Davle je to asi 8 km, ale skoro pořád do kopce, hodně nepříjemné. Několik krát se mi zdálo, že už jsem na vrcholu a není už kam stoupat, ale po několika desítkách metrů se objevil další kopec. Hodně strmý byl už první úsek ve Vraném.. Proto mne celkem potěšila značka u sokolovny omezujíci rychlost na 30. Když jsem tedy musel omezit rychlost, tak jsem si v klidu klusal do kopce, v pomalém tempu to nebylo příliš namáhavé. Až skoro po vrchol kopce nad Davlí bylo příjemné počasí, bezvětří, tam však foukal docela silný, studený vítr, musel jsem trochu přidat, abych příliš nepromrzl. Po asi 2 km seběhu do Davle vítr jako by zázrakem ustal a vydrželo to až do večera. Ale běžel jsem moc pomalu, terén byl dost těžký. Když jsem se rozhodnul běžet ještě z Pikovic domů, považoval jsem to vzhledem k tomu, že přes Zvoli bych běžel za soumraku, za dobrodružství. Ale v Pikovicích jsem byl až kolem 15:30, běžel bych už do Vraného za soumraku. A přes Zvoli za tmy. To už by byl vzhledem k terénu spíš hazard. Neměl jsem čelovku, jenom baterku, kterou jsem si vzal jenom tak pro jistotu, po zkušenosti z bloudění za tmy v listopadu. Tak jsem změnil rozhodnutí a zkusil ještě běžet 9 km do Kamenného přívozu, a pak zpátky na vlak do Davle. Předpokládal jsem, že to bude lehká trasa, spolu asi 13 km, to jsem si troufal. Ale asi po 1 km jsem se dostal na kamenitý chodník, místy skály, dvakrát nepříjemné schody z kamenů. K tomu jsem potkal dva nepříjemné německé ovčáky, které zřejmě někomu utekly. První si mně jen prohlížel a byl by mne nechal ale druhý na mne vystartoval. Tak jsem na ně zařval. Zastavily, ale pak se znovu rozběhli ke mne. Na štěstí jsem uviděl na zemi klacek. Tak jsem ho zvednul, co mělo na psy zázračný účinek. Asi nějaká špatná zkušenost. Zastavily se, pak se obrátily a odběhly. Mezitím se rychle setmělo a musel jsem si na cestu svítit baterkou. Běželo se mi špatně. Doběhnul jsem ke sloupu se šipkami. Do K.Přívozu bylo ještě 4,5 km a bylo potřeba vyšplhat po nějakých skalách. Tak jsem to vzdal. Cesta zpátky do Pikovic byla těžká. Neviděl jsem si pořádně pod nohy, zakopával o kameny a špatně došlapoval. Nakonec jsem ze strachu, abych neupadnul a nezřítil se ze srázu k Sázavě, jenom pomalu klusal drobnými krůčky. Asi za půl hodiny jsem konečně dorazil k mostku v Pikovicích. Pak ještě asi 1,5 km po úzkém, kamenistém chodníčku podél Sázavy a následovala asfaltka k nádraží Davle. To jsem příjemně vyklusal. Měl jsem štěstí, asi za 10 min. mi jel vlak. Doma jsem byl kolem 19h. Uběhl jsem něco přes 48 km a k mému překvapení mne vůbec nebolely nohy. Výlet to byl moc hezký, hlavně z Pikovic na Kamenný přívoz. Škoda, že jsem vyběhl tak pozdě, nebyl jsem schopný doběhnout tam a zpátky do Davle za světla. Příště je prostě potřebné vyběhnout dřív.

Povedený weekend po dvojmaratónu

7. prosince 2008 v 21:51 | štefan

V sobotu jsem se nechal zlákat na 7 km běh kolem Hostivařské přehrady. Letos jsem byl jenom na jednom závodě kratším jako maratón - 14 km v Podkozí. Pak jsem ale běžel ještě na Karlštejn, takže celkově to bylo stejně delší,
Závod se mi líbil, výsledný čas 33:42, pod 5 min/km, na mne moc dobré. Odpoledne jsem pak běžel do Zbraslavi a zpátky, celkově i se závodem 37 km. V Hostivaři jsem se dověděl, že v neděli se běží Zbraslavský běh. Rozhodl jsem se, že se tam zaběhnu podívat. Je to moje oblíbená trasa, z Paloučku, kolem Vyšehradu, Podolím a cyklostezkou kolem Modřan do Zbraslavi. Doběhl jsem tam 15 min. před startem. Pořadatelé lákali na dodatečné přihlášení, tak jsem podlehl. To jsem ale netušil, že se startuje v minutových intervalech po čtyřech, takže jsem musel hodinu čekat. Nebylo to moc příjemné, byl jsem zpocený a pořádně jsem promrzl. Ale pak jsem se slušně zahrál. Hlavně protivné, možná kilometr dlouhé kopčisko na začátku, mi dalo zabrat. Jinak to bylo vcelku v pohodě, čas 28:40, spokojenost. Hned po závodě jsem běžel domů, je to asi 16 km. Takže celkově opět 37 km, 74 za weekend. To by po dvojmaratónu celkem stačilo, ale celkem za týden jenom 87. To už těžko bude za prosinec 500 km, na to už zřejmě nemám. Ale je to důsledek Poruby, přes týden mne dost bolely nohy a ve středu mi hodně otekly kotníky, takže jasem byl jenom dvakrát vyklusat. Ale nelituji účast na dvojmaratonu, bral jsem to jako tempový trénink, a to se mi hodně povedlo. Pokud vydrží zdraví, zkusím zase zvýšit objem v lednu.

Poprvé přes 500 za měsíc.

1. prosince 2008 v 13:28 | štefan

Konečně se to povedlo. Po odpočinkovém říjnu (178) km jsem zahájil "zimní přípravu". Původně jsem se chtěl připravovat na červnový Ultrabalaton. Ale mladší syn mne zachránil, 20. června, v den startu, se bude ženit. Takže místo trápení někde kolem toho uherského rybníku se budu veselit na svatbě.
Příprava tedy bude zaměřená na 48 hodinovku, která se běží v březnu v Brně.
V listopadu se mi povedlo naběhat 524 km, co je o 89 km víc než bylo moje předchozí maximum. Zvlášť mne těší, že to bylo včetně Porubského dvojmaratonu. Dost jsem váhal, jestli mám startovat, závody mne nějak ubírají kilometry. Nakonec jsem se rozhodl, že to bude start v rámci přípravy a nesnížim před závodem objem. Chtěl jsem to vzít jako tempový trénink, a to vyšlo velmi dobře. První maraton jsem běžel zcela rovnoměrně, první kolo pomaleji,.něco málo přes 30 min, 6 kol po 29 :45, poslední asi 28 min - chtěl jsem to dát pod 4 hod. Nakonec to bylo těsné - 3:59:42. Druhý jsem běžel taky dost rovnoměrně, nejrychlejší kolo 30 min, nejpomalejší málo přes 32, výsledný čas 4:08. Taky jsem to chtěl původně běžet pod 4 h, ale vzhledem k silnému větru jsem si řekl, že není čas na hrdinství. stačí to v pohodě dokončit. Součet časů jsem měl o 52 min. lepší než loni, veliká spokojenost.
Ale život není jen o běhu a v listopdu mne potkalo štěstí - 18.se narodila vnučka Vanduška.
Teď nevím, jestli je dostatečně důstojné, aby dědeček běhal. Ale pro jistotu si nebudu moc na důstojnosti zakládat, a pak bude pro mne běh nadále OK.