Dnešní den s úsměvem

Duben 2009

Self-Transcendence 12 h Nitra - opět dárek k narozeninám

26. dubna 2009 v 22:21 | Štefan

Po roku znovu Self transcendence Nitra, tentokrát ale12 h. A opět stejně jako loni perfektní organizace a skvělá atmosféra. Zase mohutné povzbuzování počítačů koleček a všech pořadatelů. Perfektní občerstění a veliká ochota "občerstvovaček". K tomu i téměř ideální počasí, i když mne trochu vadil studený vítr.
Začal jsem přesně podle plánu, 10:35 kolo (1,6km) Tak jsem v pohodě běžel až do maratónu. Protože jsem si musel odskočit na WC byl maratón oproti plánu o něco pomalejší: 4:47. Plán byl mezi 4:42 až 4:45, takže to ještě bylo OK. Hned po maratónu mě ale začaly bolet achilovky, musel jsem zpomalit, 50 km asi za 5:50. To už jsem věděl, že 100 km nedám. Po páte hodině už bolest hlavně pravé achilovky byla výrazná, přemýšlel jsem, že to ukončím. Pak jsem ale použil metodu, která mi v takovýchto situacích vždy pomáha: Místo abych se zabýval sám sebou, myslet na jiné. Začal jsem sledovat Pefuv boj o zaběhnutí 100 km pod 7 hodin a chvílemi se mi dařilo na bolest zapomínat. Peter běžel skvěle, 50 km měl asi za 3:19, pak ale přišly problémy se žaludkem a nakonec to dal asi za 7:22. Doufám, že o tom Peter něco napíše na svůj blog (Pefo). Taky jsem držel pěsti kamarádce, která běžela maratón v Mělniku. To mi pomohlo vydržet klusat asi do osmé hodiny. Pak už jsem ale musel chvílemi chodit. Protože mi byla pořád zima, tak vždy ve stínu jsem běžel a na sluníčku chodil. Je to velice stinná trať, nevím proč ty stromy nemohli vykácet. Krátce před desátou hodinou jsem se rozhodnul, že zkusím masáž. Pomohla mi, ale běžel jsem už jenom chvíli. Na začátku 10 hodiny jsem měl jenom něco přes 74 km, a při běhu už achilovky bolely moc. Věděl jsem, že výsledek bude žalostný, nebylo už o co bojovat. Tak jsem se rozhodnul, že než bych měl riskovat nějaké vážne poškození achilovek, radši to jenom dochodím. Nemusel jsem ani to, ale zdálo se mi správne zůstat na trati do konce. Při pomalé chůzi to téměř nebolelo, tak jsem to dobelhal. Ale při chůzi už bylo těžké se usmívat, šlo to jenom při procházení kolem počítačů koleček. Celkově naběháno/chozeno 83,304 . Za druhých 6 hodín asi 32 km. K tomu není co dodat.
Pozitivní bylo, že jsem s přehledem udržel (utrpěl) třetí místo, jak je vidět ve vysledkové listině Taky maminky s kočárky mne nepředbíhali, když jsem trochu zabojoval. Poslední dvě hodiny jsem hodně přemýšlel, nakolik bylo nezodpovědné startovat. Přišel jsem jenom na to, že jsem to správně neodhadl. Kdybych věděl, že... Ale kdyby neplatí. Prostě se to stalo.
Když jsem přebíral pohár za třetí místo cítil jsem se trochu trapně. Moje ješitnost utrpěla pořádnou ránu. Asi jsem to už potřeboval. Abych se dokázal smířit s tím, že i za takový výkon můžu dostat pohár, bral jsem to radši jako bolestné. A to jsem si myslím zasloužil, bolelo to hodně, ani si nepamatuji, kdy to bolelo víc. Snad jenom při mém druhém maratónu v Ostravě na podzim 2005.
A musím přiznat, že bolest nedokážu příliš snášet. Já mám rád pohodu, když to můžu tak trochu flákat, a moc to nebolí. Proto se ani nemůžu přiblížit k hranici svých možností. Ale to mne moc nevadí. Přiznávám, že pro mne je to celé jenom hra. Akorát bych ji chtěl hrát lépe, a pokud možno bez námahy.
Výlet to byl hezký, poznal jsem nové zajímavé lidi. Odpoledne před závodem jsem měl možnost pohovořit s Pavlem Hotařem, a večer s Petrem Tichým. Bylo to příjemné i zajímavé. Svoji účast už nelituji, určitě jsem se něco naučil a něco nové poznal.

Bakovský půlmaratón - rozběhání po pauze.

12. dubna 2009 v 21:20 | Štefan

Po 6-ti denní pauze jsem se potřeboval rozběhat. Chtěl jsem si dát kratší, trochu rychlejší běh. Bakovský půlmaratón se mi pro tento účel zdál velmi vhodný. Běžel jsem ho už v r. 2007 a trať se mi moc líbila. Základný cíl byl v klidu to doběhnout do dvou hodin, případně, podle pocitů zkusit zaběhnout pod 1:50. Před během jsem ale plán upravil, když jsem před startem potkal Mirka Otavu. Přišel potrénovat na. Pardubický vinařský půlmaratón. Nabídl se mi, že poběží se mnou na čas 1:45 - 1:50. Pro něj to není problém, je to o něco pomalejší než jeho tempo na maratón.
S Mirkem jsem se chtěl pokusit přiblížit k času 1:45. Nalánovali jsme si začít v tempu 5:10 na km a po pěti kilometrech se dostat těsně pod 5 min/km. Bohužel jsme úplně přesně neodhadli tempo, na pátem km jsme byli asi za 26:30, tempo 5:16 na km. Škoda, že organizátoři neoznačili alespoň první km, na této trati se nám špatně odhadovalo tempo. Přitom to snad není nic zložité, nemuselo by to být na metr přesné, s dostatečnou přesnosti to mohli změřit pomocí kola. Nic se nedalo dělat. Trochu jsme zrychlili, na desátem km jsme byli asi za 51:20, tzn. Od páteho km tempo těsně pod 5 min, přesně podle plánu. Pak přišli kopečky a hlavně ten jediný delší a trochu jsme zpomalili. Přesněji, já jsem zpomalil, Mirek mne čekal a táhnul, už jsem vůbec nestřídal. Byl trochu protivítr, co taky nepomohlo. Na 15 km jsme byli v čase asi 1:18, tzn. posledních 5 km v tempu 5:20. Ale měli jsme kopečky za sebou, klidně jsme to ještě mohli dat někde těsně pod 1:48. Pak ale mne zcela zlomilo, že na občerstvovačce neměli vodu, jenom ionťák. To považuji ua velmi vážne, naprosto zásadné opomenutí organizátorů, a nebylo to poprvé. V roce 2007 to bylo stejné. Bylo dost teplo, měli jsme žízeň, nepili jsme od osmého kilometru, ale ionťák prostě pít nemůžeme. Bavil jsem se z několika známýma v cíli, nikdo z nich si ionťák nevzal. Přitom v cíli bylo několik balíků vody, tam asi nebyly tak důležité, Škoda, úplně jsem se nechal otrávit. Z takovou nepravostí je těžké i žít, ne ještě běžet. Nebýt Mirka, tak bych to už jenom odklusal. Ještě se mu podařilo mne vyhecovat, ale asi 1 km před cílem jsem už nemohl. Nakonec se to zázrakem povedlo za 1:49:21. Ale byl jsem hotový, sotva jsem pletl nohama. Tempo posledních 6 km pro mne nepochopitelně rychlé - těsně nad 5 min/km, asi někde chyba v měření. Ještě 100 m před cílem se mi to zdálo nekonečné. Mirek mne čekal, abychom, jak říkal, doběhli "ruku v ruce". On doběhl, já jsem se doplížil. Ale bez úsměvu, to už se mi dávno nestalo. Vlastně si ani nepamatuji, že by se mne to někdy stalo. Aby toho nebylo dost, když jsem se po umytí šel podívat do cukrárny, jestli tam nejsou spolucestujíci, tak při odchodu jsem špatně šlápnul a zřítil jsem se nepříjemně přes dva schody. Chvíli jsem se na zemi vzpamatovával a zkoumal, jestli jsem si něco nezlomil. Ale měl jsem štěstí, kromě drobné odřeniny na loktu nic.
Ale abych nepsal jen o nepříjemnostech. Bylo krásně, i když trochu tepleji. První polovina byla super, většinou se běželo ve stínu. Měl jsem pocit, že ještě mám rezervu, běželo se mi celkem lehce. A celkově to pro sebe můžu hodnotit jako dobrý trénink tempové vytrtvalosti, ke kterému jsem se vloni vzhledem k velkému navýšení objemu (předtím nejvic v r. 2006 - 2700 km, vloni 4200) vůbec nedostal.
Musím tady moc poděkovat Mirkovi, těch posledních 6 km mne téměř dovlekl do cíle. Bylo to proti větru a vůbec jsem ho nestřídal. Ale jak říkal, s tréninkem na Pardubice byl taky spokojený, takže vše OK. Odpoledne jsem vyklusal 16 km za 1:43, nácvik "ultra tempa". Už se těším na 12 h v Nitre.

Válení místo běhání

4. dubna 2009 v 12:50 | Štefan

Tak mne můj kotník přeci dostal. Přesněji nějaká šlacha pod kotníkem. Pobolívala už od začátku února, ale většinou jen ráno, pak jsem to rozchodil, a byl klid. Při běhu bylo vše OK. Dost silně se ozvala dva dni před Brnem, ale v samotném závodě jsem o ní nevěděl. Pak jsem ještě deset dní v pohodě vyklusával. Až najednou, ve středu, po 10-ti minutách pohodového běhu, něco jako by mi ruplo na vnější strané před kotníkem a dál to nešlo. Odkulhal jsem domů. Ani jsem netušil jak můžou být někdy 2 km dlouhé. Ve čtvrtek ráno jsem na nohu sotva mohl došlápnout, bolelo to hodně, tak jsem se rozhodnul jít k lékaři. Vzpoměl jsem si na ortopeda a sportovního lékaře, u kterého mi dělali ortopedické vložky (mám příčně ploché nohy II. Stupně). Šel jsem tam s obavami, bál jsem se, že do konce dubna mám doběháno. Čekárna byla přeplněná, a sestrička se mne snažila vypudit, proto že jsem ji řekl, že se mi to stalo při běhu. Podle ní to tedy byl úraz a patřil jsem na chirurgii. Leč přesvědčil jsem ji, aby mne vzali. V očekávání rozsudku jsem asi po 1,5 hod vstoupil do ordinace. Ale dopadlo to nad očekávání. Hodný pan doktor se podíval na nohu, prohmatal ji a řekl: "Je to zánět šlachy, přeléčíme to, za týden to bude v pořádku". Vůbec ho nepřekvapilo ani nezneklidnilo, že jsem s tým běhal. Nesměle jsem se zeptal, jestli můžu ke konci dubna na závod, a s překvapením uslyšel, že jo.
Po dvou dnech neběhání kotníky hodně otekly, ale dnes už otok mizí. Dám tomu ještě 3 - 4 dni a pak zkusím vyklusat. Zdá se, že moje účast v Nitre na 12 h Self Transcendence Nitra je možná. Přihlásil jsem už v pondělí, to jsem ještě netušil, co bude. Teď už se mnou začínají šít čerti, říkam si, že bych nohu mohl otestovat příští weekend na Bakovském půlmaratonu. Byl jsem tam předloni a moc se mi to líbilo. Hlavně Bakovská cukrárna .