Dnešní den s úsměvem

TMMTR - cíl nesplněn.

20. července 2009 v 0:29 | Štefan
Začnu pocity, teď to znovu přežívám. Cíl jsem sice nesplnil, ale zážitek to byl úžasný, pocity jsou skvělé. V minulém článku jsem psal, že to bude moje prvé "opravdové" ultra. A skutečně jsem to tak cítil. Pro mne je rozdíl mezi okruhovým ultra a něčím jako je TMMTR v tom, že na okruhovém musím "jenom" něco vydržet, mimo okruh musím něco překonat. Teď momentálně jsem zcela opantaný touhou TMMTR zdolat. Nevím, jestli ještě budu mít příležitost, ale pokud to bude možné, zkusím to znovu.
Vlastní závod začal těsně po druhé hodině ranní na futbalovém hřišti v Olešnici. Na startu nás nakonec bylo jen 8: Vilma Podmelová, Martina Němečková, Dan Orálek, Honza Ondruš, Sváťo Sedláček, Slávo Glesk, Ivan Martínek a já. Tři přihlášení cizinci nepřijeli. Byla skutečně krásna, hodně teplá letní noc, oproti předpovědi čistá obloha s jasně svítícimi hvězdami a zbytkem měsíce. Běželi jsme všichni spolu za doprovodným vozidlem asi 4 km. Pak najednou auto zastavilo. Důvodem byla propadlá silnice, jáma asi 2 m široká a něco přes metr hluboká. Auto se otočilo a odjelo. My jsme museli jámu přelézt, přeskakovat jsme si ji netroufali. Vlezl jsem do jámy. Protože jsem se bál příliš zvedat nohu, postavil jsem se na kořen, chtěl jse vzepřít na rukách a vyhoupnout nahoru. Ale kořen povolil a já jsem padl na břicho na okraj díry. Tak jsem se jenom nějak vyplazil k odpovídajícemu pobavení spoluběžců. Běželi jsme dál všichni společně. Někde u Rosičky nás znovu předjelo doprovodné vozidlo. Postupně se ve předu vytvořila vedoucí skupina ve složení Dan, Vilma a Slávo. Já jsem běžel spolu s Honzou a Svátěm, kousek za nami Martina a vzadu Ivan. Naše skupinka doběhla na první OS v Lysicích (22,5 km) za 2 h 16 min. První z nás vyběhl Honza a zmizel v dáli, pak Sváťo a nakonec já. Sváťo mi taky odběhl, já jsem bvěžel sám svým pomalým tempem a někde za mnou Martina a pak Ivan. V Perné jsem přeběhl silnici a přišlo překvapení v podobě závory a ostnatého drátu. Pak jsem uviděl napravo značku a dostal se na pověstnou "kukuriční stezku". Ale bylo to docela jednoduché. Vyběhl jsem na kopeček a přes další kukuriční pole na louku a pak do lesa. Ještě nebylo moc jasno, musel jsem si hlídat značky, ale bylo to v pohodě, značení perfektní. Někde u Obory mne doběhla Vilma, která se někde zatoulala. Hned mne přeběhla já jsem zase běžel sám do Doubravice, kde začalo stoupání na Holešín. Za Holešínem pak trať vedla přes les do dost strmého kopce nepříjemným kamenitým, blátivým chodníkem, do kterého někdo vsypal polámané tašky. Na konci lesa začala louka, stále to bylo do kopce až na druhou OS v Petrovicích. Dále mírně do kopce na konec Petrovic a přes les. Tam mne podruhé dobíhala Vilma. Na začátku lesa odbočila špatně, musela se vracet a dostala se za mne. Zas mi odběhla a já zůstal sám. Stoupal jsem dál do Vavřince. Za ním pak kousek mírného klesání po silnici typickou krajinou Moravského krasu, po obou stranách skály, idylka. Ale netrvala dlouho, na rozcestí u Pustého žlebu byla odbočka doprava. To co jsem spatřil mi téměř vzalo dech. Přede mnou úzká kamenistá stezka do strašného kopčiska, ani jsem nepomyslel na běh. Byl jsem rád, že jsem se nějak vyštveral na vrchol. Dál jsem pak pokračoval kamenistým chodníkem, který stoupal do Ostrova. Tam jsem poprvé trochu zabloudil ale brzy jsem se vzpamatoval a vracel se na trať. Opět jsem potkal Vilmu, která se zase nějak dostala za mne. Spolu jsme doběhli k Balcarce a tam mne opustila. Zase trať stoupala přes Krasovské údolí do Krasové, kde konečně stoupání skončilo s výjimkou krátkého mírneho kopečku na konci vesnice. Pak jsem proběhl loukou, přeběhl přes silnici a po zámkové dlažbě k OS3 (49,5 km). Jindy by se mi zámková dlažba zdála tvrdá, teď po 27-mi km nepříjemného kamenitého povrchu z Lysic to byla pro mé nohy velká úleva. Na občerstvovací stanici jsem si sednul, vyzul boty a trochu promasíroval nohy. Mezitím přiběhla Martina. Taky se trochu zdržela, ale vyběhla přede mnou. Já jsem ještě snedl pát miňonek, několik bobulek vína a kousek banánu a taky pokračoval dál. Vzal jsem si i nosič s lahví, bohužel jsem si nechal naplnit láhev jenom do poloviny, co se později ukázalo jako vážná chyba. Oběhl jsem kolem rybníku Olšovec a vydal se do Rakoveckého údolí. Na začátku se běželo přes podmáčanou louku, na které jsem si důkladně promáčel nohy. Následoval bahnitý chodník s velkými loužemi, dost často jsem musel přerušovat běh. Po nějaké době jsem vběhl do lesa, kde se trať změnila v rozbahněné koryto místy připomínající močál, vedoucí přes polom. Různe jsem obíhal louže a bahno, střídavě přelézal a obcházel padlé stromy, až jsem najednou za sebou opět zahlédl Vilmu. Chvíli jsem se plahočili společně, pak mi zase utekla. Pokračoval jsem sám a najednou jsem zapadl po kotníky do bahna. Naštěstí po pár desítkách metrů trať křižoval potůček, tak jsem místo po kamenech přešel vodou a bahno z bot jsem zmyl. To už jsem byl za polomem a pokračoval bahnitým chodníkem až jsem vyběhl na krásnou lesní cestu. Po ní se mi běželo krásně až do chvíle než jsem si uvědomil, že už jsem dlouho neviděl značku. Ale ještě mne to moc neznepokojilo, říkal jsem si, že nebylo kde odbočit. Ale když jsem pak dalších 20 minut značku nenašel tak jsem věděl, že běžim špatně. Před sebou jsem uviděl houbaře, tak jsem ho doběhl a zeptal na cestu do Račic. Řekl mi, že běžím špatně, že už jsem kousek od Ježkovic. Radil mi, ať do nich doběhnu a pokračuji do Račic po silnici. Já jsem se ale chtěl vrátit na trať. To byla už vážná chyba. Mezitím už jsem vypil všechnu vodu, měl dost velkou žízeň a taky trochu hlad. Po nějaké době jsem našel značku, ale nějak jsem se popletl a běžel opačně. Mapa mi nebyla na nic, nevěděl jsem, kde jsem. Pak jsem doběhl na místo, kde už jsem byl a poznal, že zase běžím špatně. Potkal jsem dalšího houbaře, který mi poradil, jak se dostat na lesní cestu, která vede k silnici do Račic. Po době, která se mi zdála nekonečná jsem konečně doběhl k silnici. To bylo už asi půl jedné, z Jedovnice jsem vybíhal asi v 8:50. Nevěděl jsem na kterou stranu mám běžet, ale povedlo se mi zastavit auto a řidič mi poradil. Celkem jsem se divil, že mi zustavil, ale bylo to asi proto, že jel za traktorem a já jsem mu ukázal, aby zpomalil a otevřel okénko. Asi pochopil, že nechci aby mne takového zabláceného svezl, možná uviděl startovní číslo. Hlavně, že zastavil. S nadějí, že teď už lehce doběhnu do Račic jsem běžel po silnici, až jsem najednou uviděl šipky doprava. Bylo mi to divné, že se odbočuje ze silnice, ale myslel jsem, že to bude jenom kousek a budu na OS. Ale běžel jsem dost dlouho, až jsem potkal cyklistu. Ten mi řekl že běžím do Jedovnice a že už jsem kousek od Rakoveckého údolí. Poznal jsem, že už běžím po spátečné cestě, tak jsem se otočil a běžel zpátky na silnici. Naběhl jsem si tam dalších asi 6 km. Na silnici jsem potkal Honzu, který se už vracel a řekl mi, že k OS mám běžet pořád po silnici. Doběhl jsem k místní tabuli Račice, ale už bylo asi 13:40. To už mi bylo jasné, že dál pokračovat nebudu. Sil jsem měl kupodivu dost, ale morálka byla silně nahlodána blouděním, hladem a žízní. Hlavně jsem ale věděl, že bych na spátečné cestě nestihnul včas kontrolu. Přešel jsem do chůze a došel asi v 13:50 na občerstvovačku. Z Jedovnice do Račic po trase to bylo 15,5 km. Mne to trvalo 5 hodin, odhaduji, že jsem si nadběhl asi 15 km. Ředitel závodu Ivo už byl docela znepokojený, kde jsem se ztratil. Oznámil jsem mu, že dál nepokračuji a on mi řekl, že by mne stejně dál nepustil. Tak to pro mne skončilo.
Šel jsem do hospody na jídlo. Kolem 14:15 začal slejvák, průtrž mračen, hromy-blesky. Počkal jsem v hospodě asi třičtvrtě hodiny, než déšť na chvilinku zeslábl a běžel jsem na OS. Tam už byl schovaný Slávo a za chvíli se vrátil od rozcestí u Rakoveckého údoli totálně promočený Sváťo. Ivan se vrátil do Lulče. Na trati byla kromě Dana a Honzu ještě Vilma a Martina. Honzo za chvíli proběhnul Jedovnicí a tak Karel z OS 3 přijel pro nás. Ivo mezitím odjel do Lulče pro Ivana. Pak doběhla Vilma. Karel nás odvezl do Olešnice a Ivo s Ivanem čekali na Martinu. Asi 5 minut po našem příjezdu do Olešnice přiběhl Dan ve fantastickém čase 15:48. Ani nevypadal příliš vyčerpaně, jenom trochu kulhal. Říkal, že díru v silnici už kvůli vodě nemohl přelezt, tak ji přeskočil. Hezký výkon po 157-mi km. Asi za hodinu přijel Ivo s Martinou a Ivanem, něco před desátou pak přiběhl Honza. Uběhl to taky v krásném čase asi 15 min. pod dvacet hodin.
Celou trasu absolvovali jen dva, já jsem byl ztažen a pro ostatní byl závod zastaven. Ale brali jsme to s nadhledem, zážitky byly silné.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 EllE EllE | Web | 20. července 2009 v 0:31 | Reagovat

mas peknej blogíís ...zajimavý

2 Štefan Štefan | E-mail | 20. července 2009 v 0:34 | Reagovat

[1]: Dík.

3 dav dav | E-mail | 20. července 2009 v 10:27 | Reagovat

Štefane, všem jsem vám držel palce a jsem rád, že všici v pořádku dokončili. Máš můj obdiv i za přístup k výsledku závodu, vřele souhlasím, hlavní jsou prožitky a emoce, řeč čísel na výsledkové listině vypovídá jen málo o tom, co jste museli překonat. Přeji, ať ti vydrží odhodlání účastnit se nejen dalšího dalšího ročníku TMMTR, ale i ostatních podniků podobného charakteru.

4 r4d3k r4d3k | 20. července 2009 v 19:21 | Reagovat

Vy ULTRA musíte být dost odolní i psychicky, to já bych po prvním zakufrování klel a nadával a při druhém už bych sedl na nějaký pařez a pouze plakal.
Gratulace!

5 Štefan Štefan | E-mail | 20. července 2009 v 20:09 | Reagovat

[4]: Taky jsem měl chuť nadávat, ale na to nebyl čas. Ale asi máš pravdu, podle mne je ultra hlavně o psychice.

6 Vojtěch Vojtěch | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 5:00 | Reagovat

Ale jo, proč ne....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama