Dnešní den s úsměvem

Srpen 2009

Jesenický horský maratón - pro mně zas něco nové.

23. srpna 2009 v 19:47 | Štefan
Tento maratón jsem v plánu neměl. Věděl jsem o něm, protože se na něj hodně těšila a připravovala moje kamarádka Jitka W, která z toho kraje pochází. Já jsem si o tom ani nic nepřečetl. Jednak jsem si myslel, že to bude něco jako Jirkovský crosmaratón, jednak jsem nevěděl, jestli dva týdny po 48 h v Kladně budu schopen běhat. Tak jsem si v klidu týden před zaběhl Žebrák a chtěl se začít připravovat na Kladenský maratón. Pak jsem se ale na fóru dověděl, že se přihlásila Mapo. To mi začalo vrtat hlavou. Ve středu jsem si přečetl článek na behy.cz, kde se psalo něco o extréním závodu pro odvážlivce. Vrtání se zesílilo, slovo extrémní mne fascinovalo. To by bylo, zkusit něco extrémního! Ale neodpočinutý, nepřipravený, bez bot do terénu, jenom v silničních Mizunech?
Ve čtvrtek jsem se byl proběhnout s Jitkou, tak jsem něco povyzvídal o trati. Trať znala, měla jí po úsecích odběhanou. Když jsem ji řekl, že bych to rad zkusil, tvářila se zprvu trochu skepticky, jako by mi to příliš nedoporučovala. Ale zná mne, věděla možná dřív než já, že už jsem rozhodnutý. Před polednem jsem zavolal řediteli závodu. Když mi řekl, že můžu startovat, bylo rozhodnuto.
Vyjeli jsme s Jitkou a Martinkou v pátek v poledne. Jitka je poklad, všechno nám hezky naplánovala a zařídila. Odpoledne jsme se trochu potoulali po Šumperku, pojedli a asi v 18 h jsme byli ve Skřítku, kde byl cíl závodu.
V sobotu jsme se před osmou hodinou v cíli zaregistrovali a vyjeli autobusem do Ramzové. Před závodem jsem slyšel od běžců, kteří trať znali, že skutečně je extrémní. To mi asi prospělo, rozhodl jsem se, že to vemu hodně opatrně, v limitu jsem si to troufal urazit. Předpokládal jsem ale, že to stihnu do šesti hodin. Trochu jsem měl obavy, jak to půjde v silničních botech, a trochu taky z bloudění. Ale po poučení o trati před závodem jsem uvěřil, že tentokrát ani já nezabloudím (nakonec se ukázalo, že značení tratě bylo velmi dobré a na kritických místech byli pořadatelé).
Samotný závod se mi příliš extrémní nezdál. Asi to ale bylo tím, že jsem šel a klusal velmi opatrně, běžel jsem na úsecích s lehkým povrchem. Už delší dobu jsem měl problémy s pravým kotníkem, každé neopatrné našlápnutí hrozilo vyvrtnutím nohy.
Úvodní stoupání na Šerák bylo dost kruté, ale to nepřekvapilo. Pak ale asi po třech km přišel pro mne asi nejtěžší úsek, klesání za Keprníkem. Někdo možná tomu může říkat seběh, ale pro mne to byl "selez". Opatrně jsem sestupoval, přidržoval se kamenů, nevycházel mi krok. Když jsem se dostal dolu a vyklusal asi 1 km stoupání na 11 km, konečně následoval seběh, kde jsem dokázal i běžet. A za ním krásná, asi 2 km dlouhá rovinka na Černohorské sedlo. Tam jsem běžel ze všech sil. Říkal jsem si, že pokud chci stihnout limit, musím v úsecích, kde mi to půjde běžet naplno, téměř bez rezervy. Za občerstvovačkou následoval jediný úsek mimo turisticky značených tratí. Ale byli tam pořadatelé i fábory, zabloudit se nedalo. Následoval posledný, skutečně hodně strmý výběh na Švýcarnu, a za ním mírnější na Praděd po asfaltové, krásně hladké silnici. To byl nejdelší úsek, kde jsem si skutečně užil i běh. Poslední delší stoupání bylo na Vysokou holi, pak už to bylo po Ztracené kameny jenom trochu zvlněné , převážně klesání. Ale byl to pro mne hodně náročný povrch, musel jsem se hodně koncentrovat na došlap. Asi v polovině cesty mezi Vysokou holí a Jelení studánkou zažalo pršet. Taky trochu foukal studený vítr. Naštěstí jsem měl s sebou bundu, teď jsem konečně přestal litovat, že jsem si ji vzal. Ke ztraceným kamenům jsem přiklusal asi po pěti hodinách a čtyřiceti minutách. Myslel jsem, že to bude horší, v mém pomalém tempu to bylo docela snadné sejít. Zbytek trasy se mi zdál nějak moc dlouhý, byl to opět seběh po kamenisté cestě s kořeny, tam jsem buď šel, nebo jenom pomaly klusal. Po době, která se mi zdála nekonečná se konečně objevil asfalt! Už jsem na tomto blogu psal, že miluji asfalt. Doufal jsem, že to bude alespoň 1 km. Ale bohužel, jen co jsem to konečně pořádně rozběhl objevil se cíl. Čas 6 h 28 m,spokojenost, hlavní cíl nezranit se byl splněný. Byl jsem komplet promočený, ale nacítil jsem vůbec únavu, byl to pro mne spíš pochodˇák. Kromě dvou prudkých sestupů to bylo srovnatelné s TMMTR. Silničné boty mi nedělaly žádné problémy, možná by se objevily při vyšším tempu.
Škoda, že nebylo lepší počasí, běželi jsme většinou v mracích, na Pradědu jsem viděl snad jenom na 20 m. Ale jsem velmi rád, že jsem to zkusil.
Dnes jsem v pohodě vyklusal 11 km, nohy nebolely, jenom jsem trochu cítil levou achilovku.

Žebrácka pětadvacítka - pohoda po Kladenské 48 h.

16. srpna 2009 v 17:58 | Štefan
Po hodně nevydařené 48 hodinovce v Kladně jsem neměl žádné problémy s regenerací. Celý týden jsem v poklidu vyklusával. Dokonce jsem se cítil lépe než před závodem. Bolest levé achilovky, kterou jsem cítil před závodem v Kladně, zcela vymizela. Takže budu Kladno považovat za dlouhý regenerační běh. Abych se ještě vrátil ke Kladnu: V předchozím článku jsem zapoměl poděkovat všem, který mne podpořili, jmenovitě pak chci poděkovat svému kamarádu Petrovi a jeho přítelkyni Janě, kteří mne přišli povzbudit v sobotu odpoledne a absolvovali se mnou jedno neúplné kolo. Stejně tak Davidovi (Dav), který přišel povzbudit v neděli a nadělal spoustu fotek .
Na konci týdne jsem se rozhodnul, že si zkusim zaběhnout žebráckou pětadvacítku. Ještě jsem tam nebyl a bral jsem to více jako společenskou událost než jako závod.
Vyjel jsem spolu s přáteli s Klubu letmých houbařů Karolínou a Davidem.
Na start jsem se postavil jako vždy téměř na samotný konec. Začal jsem velmi opatrně, 5 km jsem měl asi za 32 min, na občerstvovačku před 10 km jsem doběhl asi po 59 minutách. To už jsem předběhnul několik běžců. Protože se mi běželo moc dobře trochu jsem zrychlil, na 16 km jsem byl za 1:30, tzn. 6 km v tempu 5 km/min. To je na mne slušné. Přibližně stejné tempo jsem pak držel až do cíle, poslední 4 km jsem měl asi za 19 min, tedy tempo těsně pod 5 min. Výsledný čas 2:22:05 za dané situace na mne slušný. Asi jsem mohl běžet rychleji první desítku, ale tentokrát mi na čase příliš nezáleželo. Chtěl jsem jenom, aby to bylo pod 2:30. K osobnímu rekordu (1:56) jsem stejně neměl šanci se přiblížit. Ale běželo se mi skvěle, od páteho km jsem neustále pomaly zrychloval a postupně předběhl několik běžců, zatímco mne už nepředběhnul nikdo. Vedro jsem téměř nevnímal, v Kladně to bylo pro mne horší. Pocitové to byl pro mne nejlepší letošní závod, skutečně jsem si to užil.

Self Transcendence 48 h Kladno - 9 km od propadáku

11. srpna 2009 v 12:28 | Štefan
Tak toto se mi nepovedlo. 209 km, o 53 míň než na jaře v Brně. Ale začnu nejdůležitějším:
Atmosféra.
Asi v 10:15 jsem dorazil na Sletiště a potkal ředitele závodu Járu, který mne poslal k registraci. Zaregistroval jsem se a vstoupil do jiného světa. Světa Sri Chinmoy maratón teamu. Do světa klidu, úsměvů, pohody. Téměř okamžitě jsem zapoměl na všechny problémy a začal se těšit z přítomnosti.
Neumím vyjádřit, co to bylo, ale působilo to na mne ještě dalších asi 53 hodin. Když jsem probíhal kolem počítačů koleček povzbuzovali, jako kdyby tam byli jenom kvůli mne a jako by byl jejich starý, dobrý přítel. U občerstvovaček neustále pozornost a ochota. Maséři Láďa a Tomáš mi vlastně umožnili závod dokončit. Bez jejich pomoci bych to těžko dokázal. A u všech ostatních stejná vstřícnost, ochota pomoci a úsměvy.
To je to hlavné, proč se chci běhů SCMT zůčastňovat.
Organizace:
Tu ani není co napsat, všechno perfektní, Jára to jemně s úsměvem usměrňoval, myslím si, že běžci měli skutečně všechno, co potřebovali. Skutečně bohaté bylo občerstvění. Pro ilustraci nápoje, na které si pamatuji: voda, minerálka matoni a magnésia, ionty, kalcium, kola, nealko pivo, nápoj proti zakyselení žaludku, citrónová voda, káva, čaje: černý, žaludečný, heřmánkový, mátový,..., džusy: mulitivitamín, jablečný,... Víc už nevím. Zkusil jsem skoro všechno kromě nealko piva.
Průběh.
Z jídla, které jsem snědl asi 2 h před závodem se mi nějak neudělalo dobře. V žaludku jsem měl kámen a na běhu to bylo znát. Začal jsem na pocit a myslel jsem, že kolo budu mít asi za 6:40, jako obvykle. Ale bylo to 6:55. Řekl jsem si, to nic, zkusím půl hoďku na pohodu, nebudu to sledovat. Ale po hodine bylo tempo pořád stejné a žaludek taky. Maratón jsem měl asi za 4:54, pocity stejné.
Za 6 hodin málo přes 50 km, to už jsem tušil, že svůj minimální cíl - 250 km - těžko splním. Ani né proto, že jsem uběhl málo, do konce zbývalo dost času, ale bylo mi pořád víc a víc špatně. Po devíti hodinách jsem už nedokázal běžet a šel jsem si lehnout. Za dvě hodiny jsem se vrátil a bylo to o něco lepší. 100 km jsem měl za 15,5 hodiny. To by stále nebylo tak špatné, 13:30 čistý čas na stovku při 48 hodinovce by bylo OK, kdyby ta pauza byla až po ní. Ale to už jsem zase 4,5 h běžel a bylo mi mizerně. Zaběhl jsem ještě jedno kolo a rozhodnul jsem se, že si na chvíli sednu. To jsem neměl dělat, pak už jsem zaběhnul jenom jedno kolo a šel si znovu lehnout. Znovu na 2 h a tentokrát se mi povedlo asi na 1 h i usnout. V pauze jsem byl i na masáži a ta mi moc pomohla. Masér Láďa mi poradil i se žaludkem, trochu se to zlepšilo. Hlavný problém byl asi v tom, že i když mi bylo těžko, musel jsem se donutit něco jíst, jinak by mi brzo došly síly. Maséři mi dali 2x nějaký nápoj na doplnění energie. Znovu jsem se rozběhnul a šlo to líp. Moc mi pomohl Pranab, který se mnou běžel několik koleček, i když kvůli tomu musel zpomalit. Jak jsme si začali povídat hned mi bylo líp. Povykládal mi něco o 3100 mílovém běhu a dověděl jsem se, že Pali Saráz by právě měl dokončovat svůj běh v New Yorku. Když mi pak odběhl běželo se mi vcelku dobře. Vyšlo sluníčko a bylo veseleji. Kolem půl deváte se objevila vrána Sára a těsně za ní taky Evžen. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov a já pokračoval. Asi za hodinu pak přišly Pavlínka s Martinkou. Hned se mne ptaly, jestli něco nepotřebuji. Měl jsem chuť na něco studeného, tak jsem poprosil Pavlínu, aby mi v bufetu koupila kofolu(!). Přicházeli další běžci na 24 h, Dáša, Mirek Kostlivý, Mirek Ostrý, Martin Hunčovský.... A vždy, když jsem někoho potkal, cítil jsem se líp. Bohužel někdy před polednem to zabalil Fero Galik, veliký favorit minimálně naši kategorie.
Za 24 h jsem měl asi 133 km, nejsem si jistý. Vůbec, sobotní odpoledne si moc nepamatuji, vím jen, že kolem půl osmé jsem si šel znovu lehnout. Pak opět masáž, pomohla moc. Stejně tak několik koleček s Pranabem, a taky povídání s ostatními běžci, třeba se Zuzkou nebo Petrem Kuchařem.
Poslední pauzu jsem si dal od 2:15 asi do 5:45. Tentokrát jsem téměř okamžitě tvrdě usnul. Specielním problémem bylo vstávání ze žiněnky. Tušil jsem to už před závodem, proto jsem se uložil ke zdi, kde byly desky, kryjící radiátory. Kdž jsem poprvé vstával, zkusil jsem si napřed kleknout. Okamžitě jsem dostal křeč do levé nohy, tak prudkou, že jsem nebyl schopný ani dýchat. Tak jsem se zvalil zpátky. Rozhodnul jsem se zkusit si sednout patama k desce, chytnout se jí a švihem se postavit. I když při sedání mě znovu chytla slabší křeč a zvednutí zabolelo, šlo to docela dobře. Na počtvrté už to bylo docela lehké. Zřejmě spánek způsobil, že jsem se cítil docela dobře. Nešel jsem ani na masáž, rovnou na okruh. Žaludek začal fungovat, měl jsem hlad, to bylo malé vitězství. Tak jsem opatrně, každé druhé kolo něco snědl. Vím, že tam byly nějaké bramborové placky, pak kukuričná polévka, bramborová kaše, toasty sushi... Kolem 10:30 jsem měl 200 km, a to už jsem byl docela spokojený, smířený s výsledkem. Běželo se mi dobře, teď to chtělo, aby bylo alespoň o deset hodin méně. Až do konce to byla pohoda, konečně jsem si to mohl naplno užít.