Dnešní den s úsměvem

Jesenický horský maratón - pro mně zas něco nové.

23. srpna 2009 v 19:47 | Štefan
Tento maratón jsem v plánu neměl. Věděl jsem o něm, protože se na něj hodně těšila a připravovala moje kamarádka Jitka W, která z toho kraje pochází. Já jsem si o tom ani nic nepřečetl. Jednak jsem si myslel, že to bude něco jako Jirkovský crosmaratón, jednak jsem nevěděl, jestli dva týdny po 48 h v Kladně budu schopen běhat. Tak jsem si v klidu týden před zaběhl Žebrák a chtěl se začít připravovat na Kladenský maratón. Pak jsem se ale na fóru dověděl, že se přihlásila Mapo. To mi začalo vrtat hlavou. Ve středu jsem si přečetl článek na behy.cz, kde se psalo něco o extréním závodu pro odvážlivce. Vrtání se zesílilo, slovo extrémní mne fascinovalo. To by bylo, zkusit něco extrémního! Ale neodpočinutý, nepřipravený, bez bot do terénu, jenom v silničních Mizunech?
Ve čtvrtek jsem se byl proběhnout s Jitkou, tak jsem něco povyzvídal o trati. Trať znala, měla jí po úsecích odběhanou. Když jsem ji řekl, že bych to rad zkusil, tvářila se zprvu trochu skepticky, jako by mi to příliš nedoporučovala. Ale zná mne, věděla možná dřív než já, že už jsem rozhodnutý. Před polednem jsem zavolal řediteli závodu. Když mi řekl, že můžu startovat, bylo rozhodnuto.
Vyjeli jsme s Jitkou a Martinkou v pátek v poledne. Jitka je poklad, všechno nám hezky naplánovala a zařídila. Odpoledne jsme se trochu potoulali po Šumperku, pojedli a asi v 18 h jsme byli ve Skřítku, kde byl cíl závodu.
V sobotu jsme se před osmou hodinou v cíli zaregistrovali a vyjeli autobusem do Ramzové. Před závodem jsem slyšel od běžců, kteří trať znali, že skutečně je extrémní. To mi asi prospělo, rozhodl jsem se, že to vemu hodně opatrně, v limitu jsem si to troufal urazit. Předpokládal jsem ale, že to stihnu do šesti hodin. Trochu jsem měl obavy, jak to půjde v silničních botech, a trochu taky z bloudění. Ale po poučení o trati před závodem jsem uvěřil, že tentokrát ani já nezabloudím (nakonec se ukázalo, že značení tratě bylo velmi dobré a na kritických místech byli pořadatelé).
Samotný závod se mi příliš extrémní nezdál. Asi to ale bylo tím, že jsem šel a klusal velmi opatrně, běžel jsem na úsecích s lehkým povrchem. Už delší dobu jsem měl problémy s pravým kotníkem, každé neopatrné našlápnutí hrozilo vyvrtnutím nohy.
Úvodní stoupání na Šerák bylo dost kruté, ale to nepřekvapilo. Pak ale asi po třech km přišel pro mne asi nejtěžší úsek, klesání za Keprníkem. Někdo možná tomu může říkat seběh, ale pro mne to byl "selez". Opatrně jsem sestupoval, přidržoval se kamenů, nevycházel mi krok. Když jsem se dostal dolu a vyklusal asi 1 km stoupání na 11 km, konečně následoval seběh, kde jsem dokázal i běžet. A za ním krásná, asi 2 km dlouhá rovinka na Černohorské sedlo. Tam jsem běžel ze všech sil. Říkal jsem si, že pokud chci stihnout limit, musím v úsecích, kde mi to půjde běžet naplno, téměř bez rezervy. Za občerstvovačkou následoval jediný úsek mimo turisticky značených tratí. Ale byli tam pořadatelé i fábory, zabloudit se nedalo. Následoval posledný, skutečně hodně strmý výběh na Švýcarnu, a za ním mírnější na Praděd po asfaltové, krásně hladké silnici. To byl nejdelší úsek, kde jsem si skutečně užil i běh. Poslední delší stoupání bylo na Vysokou holi, pak už to bylo po Ztracené kameny jenom trochu zvlněné , převážně klesání. Ale byl to pro mne hodně náročný povrch, musel jsem se hodně koncentrovat na došlap. Asi v polovině cesty mezi Vysokou holí a Jelení studánkou zažalo pršet. Taky trochu foukal studený vítr. Naštěstí jsem měl s sebou bundu, teď jsem konečně přestal litovat, že jsem si ji vzal. Ke ztraceným kamenům jsem přiklusal asi po pěti hodinách a čtyřiceti minutách. Myslel jsem, že to bude horší, v mém pomalém tempu to bylo docela snadné sejít. Zbytek trasy se mi zdál nějak moc dlouhý, byl to opět seběh po kamenisté cestě s kořeny, tam jsem buď šel, nebo jenom pomaly klusal. Po době, která se mi zdála nekonečná se konečně objevil asfalt! Už jsem na tomto blogu psal, že miluji asfalt. Doufal jsem, že to bude alespoň 1 km. Ale bohužel, jen co jsem to konečně pořádně rozběhl objevil se cíl. Čas 6 h 28 m,spokojenost, hlavní cíl nezranit se byl splněný. Byl jsem komplet promočený, ale nacítil jsem vůbec únavu, byl to pro mne spíš pochodˇák. Kromě dvou prudkých sestupů to bylo srovnatelné s TMMTR. Silničné boty mi nedělaly žádné problémy, možná by se objevily při vyšším tempu.
Škoda, že nebylo lepší počasí, běželi jsme většinou v mracích, na Pradědu jsem viděl snad jenom na 20 m. Ale jsem velmi rád, že jsem to zkusil.
Dnes jsem v pohodě vyklusal 11 km, nohy nebolely, jenom jsem trochu cítil levou achilovku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama