Dnešní den s úsměvem

Listopad 2009

Přes 500/měs a DNF.

30. listopadu 2009 v 9:33 | Štefan
Poslední listopadový weekend byl pro mne poslední tři roky ve znamení Porubského dvojmaratonu. Letos se ale nekonal, tak jsem zvolil "náhradní řešení". Dálkový pochod Pražská stovka. Nejdřív jsem chtěl absolvovat jenom 30 km z Berouna do Černošic. V pátek v poledne jsem ale rozhodnutí změnil. Vzpoměl jsem si na Pražskou stovku 2006 (jediný pochod, kterého jsem se zatím zúčastnil - 108 km za 23 h a asi 40 min.) a uvědomil jsem si, že na běh vzhledem k terénu pravděpodobně moc příležitost mít nebudu. Tak jsem zavolal mé ultrakamarádce Martince (Mapo) a zeptal se, kdo známy půjde. Chtěl jsem vědět, jestli se budu moci k někomu přidat a alespoň část trasy absolvovat s ním. Když jsem se dověděl, že půjde Mount tak už jsem neváhal.
V pátek v 19:15 jsme se sešli na hl.nádraží: Mapo, Mount, jeho brácha Jirka a já. Rychlíkem do Zdic a pak vláčkem do Holoubkova. Z nědraží po modrě asi 1 km do restaurace Bělohlávek, kde byla registrace a start. Registrace proběhla celkem hladce a ve 22 h jsme vyrazili. Napřed asi 6 km po silnici, bylo jasno, téměř jsme si nepotřebovali svítit. Pak jsme odbočili do lesa a na Bíle skále (7.1 km) byla první kontrola. Udělali jsme si fixkou značku a pokračovali přes Brno a Radeč k hradu, kde byla K2 (11,2) km. Od startu až po druhou kontrolu jsme stoupali, ale šlo to celkem hladce. Na dost prudkém sestupu s K2 jsem ale přehlédnul odbočku do leva. I když tam bylo hodně lidí, takže jsem před tím viděl hodně světel, najednou jsem byl sám. Ale měl jsem pocit, že nebylo kde odbočit, tak jsem pokračoval asi 10 min. Teprve pak jsem si připustil, že jsem zabloudil. Bylo divné, že jsem neviděl žádné světla, z Holoubkova vystartovalo přes 90 lidí a na K2 jich většina byla za mnou. Ale bylo to tím, že jsem překonal malý kopeček, takže jsem na trať neviděl. Narazil jsem na lesní cestu a začal jsem se po ní vracet s tím, že pokud nikoho nepotkám tak dojdu na nějakou silnici. Pak už bych doběhnul do nějaké vesnice, nebo města, kde by bylo vlakové nádraží a jel bych domů. Asi po pěti minutách jsem ale zahlédnul "světlušky" a po chvíli jsem se setkal s partií Pražáků se psy. Tak jsem se k nim přidal a šel s nima přes Čertovou skálu (K3 - docela jsme si zašplhali) až na 30km, kde byla na Opyšu K4. Tam se zdrželi, tak jsem šel dál s Adamem z Modřan. Říkal, že bydlí 900 m od cíle. Pokračovali jsme spolu k Točníku. Při výstupu někde zaostal, tak jsem pokračoval sám. Nahoru to bylo sice dost těžké, ale docela mi to šlo. Výstupy mi příliš nevadí, zato na sestupech někdy skoro trpím. Moje artróza klesání nesnáši, chce pořád vzhůru. Z hradu Točník pak bylo potřeba absolvovat asi 2,5 km na K5, která byla "Na zámeckém vrchu". To bylo ale pro mne kruté. Bylo to vrcholu, žádné stoupání, nebo klesání, ale těžký terén. Na kluzkých kamenech ukrytých pod spadaným listím jsem si při každém druhém kroku zvrtnul pravou nohu. Pravý kotník mám slabší a moje běžecké Mizuna ridery 11 na tento povrch nebyly asi zcela ideální. Konečně jsem se asi po hodine kolem páte hodiny dobelhal ke kontrole. Pak následoval ještě kousek po vrcholu a prudký sestup. Tam to bylo ještě pořád dobré, našel jsem ještě žlutou značku, byl jsem na trase. Z K5 jsem se potřeboval dostat do Hředle, bylo to asi 1,5 km. Při sestupu jsem neviděl žádnou značku, nicméně jsem viděl světla ve vesnici, tak jsem byl v klidu. Narazil jsem na lesní cestu. Nebyla tam značka. Protože vesnice byla dolu, dal jsem se po cestě taky dolu. Že to byla chyba jsem si přiznal asi po 30-ti minutách, tak daleko jsem si při sestupu nemohl zajít. Tak jsem se otočil a šel zpátky. Kousek za místem, kde jsem asi před hodinou narazil na silnici jsem znovu potkal partii se psy. Přidal jsem se opět k nim a šel s nima až na Vraní skálu (K6). Výstup ke kontrolu byl namáhavý a téměř nebezpečný, ale výhled zato stál. Spolu jsme došli do Staré vsi (K7 - 48,2 km) . Tam jsem se přidal k Davidovi s Martinem. Další kontrola byla u rozhledny na Dědu. Asi 1 km před ní jsme se s Davidem rozhodli klusat, co Martina značně znechutilo, takže si sednul na kraj cesty a kouřil. My jsme vyběhli k rozhledně, udělali si na kontrole značku a vyšplhali na rozhlednu. Dost dlouho jsme čekali, snad 15 min., a Martin nikde. Pak jse znovu objevili pejskaři a asi 10 min. za nimi Martin. Ještě jsme se zdrželi než Martin vylezl na rozhlednu. Do Berouna jsem šel z Janou z pejskařské party. Tam jsem ji "svedl na zcestí". Konec trasy noční devětapadesátky byl na nádraží. Já jsem automaticky šel na autobusové, správně bylo na vlakové. Tak jsme si kousek (asi 1 km) zašli. Ale utěšovali jsme se, že jsme alespoň viděli berounské mlýny.
Na K9 jsem byl v 11:45, to bylo špatné, chtěl jsem tam být do deseti. To byly ty ztráty blouděním a čekáním na rozhledně. Už jsem začal pochybovat, že dojdu až do Modřan. Taky jsem tam znovu potkal Adama, který mi oznámil, že končí. Moje přesvědčování ho neobměkčilo, tak jsem se rozhodnul, že budu pokračovat sám, bud do Černošic, nebo jenom do Karlštejna, pokud tam nebudu do 15-ti hodin, abych alespoň část trasy šel ještě za světla. Dostali jsme polívku, dal jsem si kafé, poseděl, hledal jsem někoho, s kým budu pokračovat. Našel jsem Láďu, už staršího turistu, který byl ochotný jít se mnou. Počkal jsem, než dopije pivo. Když ale místo k východu zamířil znovu k pípě rozhodnul jsem se jít raději sám. Z nádraží jsem vyrazil asi v 13:30, po silnici a téměř celou část v teréně k Svatému Janu pod skálou jsem běžel. Na K10 - vyhlídka u Kříže nad Svatým Janem (65 km) - jsem se přidal k Milošovi. To je zkušený turista, padesátník, pracuje na Správě Krkonošského národního parku. Šel dost pomalu, ale povídali jsme si a bylo to příjemné. Na Bobovické vodopády (69,4 km) jsme dorazili těsně před půl čtvrtou. To už mi bylo jasně, že v Karlštejně končím, potmě do terénu jsem si netroufal. Miloš se u vodopádů zdržel a já jsem poslední 4 km do Karlštejna odklusal. Na stoupání k hradu to bylo dost těžké, nicméně jsem vydržel. V restauraci Pod hradem jsem byl před 16 hodinou. Dostal jsem razítko a šel na nádraží. Vlak mi jel asi za 15 min, v 17 h jsem byl v Praze.
Odhadem jsem i s blouděním urazil 80 km, z toho jsem něco přes 10 běžel. Do deníčku jsem si zapsal uběhnutých 40 km, myslím, že to je odpovídající. Asi to není zcela fair, ale chtěl jsem mít zase jednou přes 500 km za měsíc. V neděli jsem zaběhnul 28 km, dnes 12, spolu je to 502 km za měsíc. Aby mne netížilo svědomí, zaběhnu snad, pokud to stihnu, ještě pár km odpoledne.
Následky nebyly téměř žádné, pravý kotník v pořádku. Akorát shnin split na levé noze, v neděli večer to docela bolelo, teď už je to celkem v pohodě. Ale tento týden si dám trochu oddech, v sobotu bych rád běžel 2 míle s úsměvem.

20 h - charitatívni oslava dvacáteho výročí.

20. listopadu 2009 v 12:58 | Štefan
Když jsem se 26.10. dověděl o "Františko-lázeňské 20ti hodinovce - Běhu bez hranic - kilometrech pro Paraple" nezaváhal jsem ani na okamžik. Poslední delší běh jsem absolvoval (vzhledem k výkonu si netroufnu napsat, že běžel) v srpnu - 48 h Self transcendence Kladno. Už se mi stýskalo po atmosféře dlouhých běhu, a hlavně po kamarádech.
Myšlenka - společně oslavit během 20-té výročí dne, kdy k nám přišla (parafrázuji heslo Velké francouzské revoluce): "Svoboda, volnost, rovnost, pohoda" - mne nadchla.
Taky mne ovládl pocit vděčnosti. Vděčnosti za příležitost přestat alespoň na chvíli myslet jenom na sebe a vzpomenout si na ty, kteří neměli tolik štěstí jako já, a potřebuji naši pomoc.
Už loni v srpnu před 24 h v Kladně jsem v článku "Ještě dvakrát se nevyspím ..." napsal, že se na dlouhé běhy těším, jako malé dítě na Vánoce. Zůstalo mi to doteď. Čas čekání konečně skončil v pondělí 16.11., kdy mne Petr Syblík slavnostně uvítal na palubě svého Fordu. Tam jsem se seznámil s Vítkem, Milošovým synem, který s náma jel pomáhat s organizací akce. Zastavili jsme se ještě v Žebráku, kde přistoupila Pavlínka Procházková, moje kmenová běžecká kamarádka z Tragéd teamu. Cesta rychle uběhla a asi v 16:15 jsme se mohli v hotelu Francis přivítat s Milošem a Zdeňkem Dančem. Zdeněk nám připravil skvělé zázemí, hotelový pokoj, luxus.
V 18 h jsme vyběhli pomalým tempem a všichni společně kvůli seznámení s tratí absolvovali první kolo. Pak už bylo na každém z nás, jak se s tratí a svým cílem vypořádá. Já jsem začal tempem ještě pomalejším, než je mé obvyklé šnečí. Příčinou bylo levé koleno, přesněji artróza v něm, která se mi snažila zkazit radost z krásneho prostředí lázeňského parku a pohybu v něm. Chtěl jsem nějak zaměstnat svou mysel, abych zapoměl na bolest, tak jsem se rozhodnul, že každou hodinu budu vzpomínat na jeden rok z těch 20-ti posledních, počínaje listopadem 1989. Pak jsem si uvědomil, že mám 5 minut na každý měsíc. Ale bolest se nějak nedala oklamat. Poslední dobu se má artróza nějak více projevuje. Obvykle to ale ustane asi po 40-ti minutách běhu. Teď se hodiny vlekly a bolest protrvávala. Naštěstí jsem měl dost příležitostí prohodit pár slov se spoluběžci a spoluchodci, takže jsem chvílemi koleno dokázal ignorovat. Povrch tratě byl tvrdý, asi ze tří čtvrtin zámková dlažba. Jak čas ubíhal, stále víc jsem ji obíhal po asfaltové silnici, až ke konci jsem už po ní běžel jenom od aquaparku k hotelu Belvedér, tam se jí nešlo vyhnout.
Asi po 6-ti hodinách bolest ustala a konečně se mi běželo dobře. Počasí bylo velmi příjemné, bylo teplo, občasné spršky mi vůbec nevadily. Bohužel, vydrželo mi to jen asi tři hodiny. Najednou se mírné stoupání k divadlu stávalo stále strmějším, až kolem 3h 15 min. ráno se z něj stal krpál, který jsem nedokázal vyběhnout a musel jsem přejít do chůze. Tak jsem se rozhodnul, že si dám na 2 hod. pauzu. Odešel jsem na pokoj a asi hodinu a půl jsem tam dřímal. Když jsem vstal, nohy bolely převelice. Ale to už znám, prostě se jim už nechtělo, "namlsaly se" vodorovné polohy. Věděl jsem, že to rozklušu, a že to bude lepší než před odpočinkem. Taky to tak bylo, po chvíli se mi už běželo celkem dobře. Po šesté hodině jsem asi dvě kola běžel s Jirkou s městské policie, příjemně jsme podebatily. Před dvaceti a více lety bych se každému, kdo měl cokoli společné s policií, zdaleka vyhnul. Někdy kolem osmé hodiny se na trati objevil Petr Matoušek. Přišel vyklusat svůj první maratón, který zaběhnul spoločně se svým brachou předešlé noci. Běžel s kočárkem, ve kterém byl jeho zlatý, usměvavý, 10-ti měsičný syn Vojtíšek. A vedle kočárku běžela Vojtova maminka, rodinka hezky pohromadě.
Nevím kdy přesně, myslím že kolem 12 h doběhl do cíle svého prvního maratónu Petr Hruška. Po třech týdnech tréninku obdivuhodný, téměř nepochopitelný výkon.
Kolem jedné hodiny jsem už nevládal béžet, tak jsem se šel převlíknout a zbytek času jenom dochodil.
Na závěr přišel i zástupce Paraple, který převzal vybraných 9 000 Kč. Ještě nějaké fotografie s partou z chebské Charity a byl konec. Uteklo to nějak rychle. Věřím, že za rok si to zopakujeme.
Můj výkon byl velmi slabý, asi 107 km. Nebyl jsem připravený. Ale naštěstí byl výkon při této akci druhoradý.

Nezbýva, než poděkovat:
Díky Miloši. Díky Zdeňku, Petře S., Pavlínko a Petře H. Díky Vítku, že jsi nám to tak hezky spočítal. Díky všem zůčastněným, jmenovitě ještě Petru Matouškovi, Jirkovi a jeho kolegoviz městské policie Fr.L., ...
A všem, kteří přispěli ke zdaru tohoto hezkého podujetí.

Bylo mi tam s němi moc dobře. Aby ne, v takové krásné společnosti!