Dnešní den s úsměvem

20 h - charitatívni oslava dvacáteho výročí.

20. listopadu 2009 v 12:58 | Štefan
Když jsem se 26.10. dověděl o "Františko-lázeňské 20ti hodinovce - Běhu bez hranic - kilometrech pro Paraple" nezaváhal jsem ani na okamžik. Poslední delší běh jsem absolvoval (vzhledem k výkonu si netroufnu napsat, že běžel) v srpnu - 48 h Self transcendence Kladno. Už se mi stýskalo po atmosféře dlouhých běhu, a hlavně po kamarádech.
Myšlenka - společně oslavit během 20-té výročí dne, kdy k nám přišla (parafrázuji heslo Velké francouzské revoluce): "Svoboda, volnost, rovnost, pohoda" - mne nadchla.
Taky mne ovládl pocit vděčnosti. Vděčnosti za příležitost přestat alespoň na chvíli myslet jenom na sebe a vzpomenout si na ty, kteří neměli tolik štěstí jako já, a potřebuji naši pomoc.
Už loni v srpnu před 24 h v Kladně jsem v článku "Ještě dvakrát se nevyspím ..." napsal, že se na dlouhé běhy těším, jako malé dítě na Vánoce. Zůstalo mi to doteď. Čas čekání konečně skončil v pondělí 16.11., kdy mne Petr Syblík slavnostně uvítal na palubě svého Fordu. Tam jsem se seznámil s Vítkem, Milošovým synem, který s náma jel pomáhat s organizací akce. Zastavili jsme se ještě v Žebráku, kde přistoupila Pavlínka Procházková, moje kmenová běžecká kamarádka z Tragéd teamu. Cesta rychle uběhla a asi v 16:15 jsme se mohli v hotelu Francis přivítat s Milošem a Zdeňkem Dančem. Zdeněk nám připravil skvělé zázemí, hotelový pokoj, luxus.
V 18 h jsme vyběhli pomalým tempem a všichni společně kvůli seznámení s tratí absolvovali první kolo. Pak už bylo na každém z nás, jak se s tratí a svým cílem vypořádá. Já jsem začal tempem ještě pomalejším, než je mé obvyklé šnečí. Příčinou bylo levé koleno, přesněji artróza v něm, která se mi snažila zkazit radost z krásneho prostředí lázeňského parku a pohybu v něm. Chtěl jsem nějak zaměstnat svou mysel, abych zapoměl na bolest, tak jsem se rozhodnul, že každou hodinu budu vzpomínat na jeden rok z těch 20-ti posledních, počínaje listopadem 1989. Pak jsem si uvědomil, že mám 5 minut na každý měsíc. Ale bolest se nějak nedala oklamat. Poslední dobu se má artróza nějak více projevuje. Obvykle to ale ustane asi po 40-ti minutách běhu. Teď se hodiny vlekly a bolest protrvávala. Naštěstí jsem měl dost příležitostí prohodit pár slov se spoluběžci a spoluchodci, takže jsem chvílemi koleno dokázal ignorovat. Povrch tratě byl tvrdý, asi ze tří čtvrtin zámková dlažba. Jak čas ubíhal, stále víc jsem ji obíhal po asfaltové silnici, až ke konci jsem už po ní běžel jenom od aquaparku k hotelu Belvedér, tam se jí nešlo vyhnout.
Asi po 6-ti hodinách bolest ustala a konečně se mi běželo dobře. Počasí bylo velmi příjemné, bylo teplo, občasné spršky mi vůbec nevadily. Bohužel, vydrželo mi to jen asi tři hodiny. Najednou se mírné stoupání k divadlu stávalo stále strmějším, až kolem 3h 15 min. ráno se z něj stal krpál, který jsem nedokázal vyběhnout a musel jsem přejít do chůze. Tak jsem se rozhodnul, že si dám na 2 hod. pauzu. Odešel jsem na pokoj a asi hodinu a půl jsem tam dřímal. Když jsem vstal, nohy bolely převelice. Ale to už znám, prostě se jim už nechtělo, "namlsaly se" vodorovné polohy. Věděl jsem, že to rozklušu, a že to bude lepší než před odpočinkem. Taky to tak bylo, po chvíli se mi už běželo celkem dobře. Po šesté hodině jsem asi dvě kola běžel s Jirkou s městské policie, příjemně jsme podebatily. Před dvaceti a více lety bych se každému, kdo měl cokoli společné s policií, zdaleka vyhnul. Někdy kolem osmé hodiny se na trati objevil Petr Matoušek. Přišel vyklusat svůj první maratón, který zaběhnul spoločně se svým brachou předešlé noci. Běžel s kočárkem, ve kterém byl jeho zlatý, usměvavý, 10-ti měsičný syn Vojtíšek. A vedle kočárku běžela Vojtova maminka, rodinka hezky pohromadě.
Nevím kdy přesně, myslím že kolem 12 h doběhl do cíle svého prvního maratónu Petr Hruška. Po třech týdnech tréninku obdivuhodný, téměř nepochopitelný výkon.
Kolem jedné hodiny jsem už nevládal béžet, tak jsem se šel převlíknout a zbytek času jenom dochodil.
Na závěr přišel i zástupce Paraple, který převzal vybraných 9 000 Kč. Ještě nějaké fotografie s partou z chebské Charity a byl konec. Uteklo to nějak rychle. Věřím, že za rok si to zopakujeme.
Můj výkon byl velmi slabý, asi 107 km. Nebyl jsem připravený. Ale naštěstí byl výkon při této akci druhoradý.

Nezbýva, než poděkovat:
Díky Miloši. Díky Zdeňku, Petře S., Pavlínko a Petře H. Díky Vítku, že jsi nám to tak hezky spočítal. Díky všem zůčastněným, jmenovitě ještě Petru Matouškovi, Jirkovi a jeho kolegoviz městské policie Fr.L., ...
A všem, kteří přispěli ke zdaru tohoto hezkého podujetí.

Bylo mi tam s němi moc dobře. Aby ne, v takové krásné společnosti!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petr Matoušek Petr Matoušek | E-mail | 20. listopadu 2009 v 13:23 | Reagovat

Děkuju Štefane. Pěkně jsi to napsal a mě dojal. Tvůj pozitivní přístup a radost ze života z Tebe sálá. Ať Ti nohy běhají a život přináší jen samé radosti. Zase někdy se těší Petr

2 dav dav | E-mail | 25. listopadu 2009 v 8:56 | Reagovat

Pomalu si začínám zvykat na ty šílený objemy který běháš, ale sto kiláků po zámkový dlažbě, to mi fakt hlava nebere..kdysi kdesi jsem četl jakési koeficienty tvrdosti běhacích povrchů, už nevím přesná čísla, ale najisto si pamatuji,že beton z toho vycházel o mnoho hůře, než třeba asfalt.
Tož by mě zajímalo, jestli ten rozdíl nyní nějak pociťuješ, jestli regenerace probíhá nějak odlišně, než třeba po stovce uběhnuté na asfaltu.
Jo a ještě gratulace k tvému "slabému" výkonu :-)

3 Štefan Štefan | 27. listopadu 2009 v 7:53 | Reagovat

[2]: Davide, nevím, co myslíš pod "šílenými" objemy. Poslední dva měsíce jsem běhal málo, za říjen mám naběháno míň než Ty. To je i důvod mého slabého výkonu, už jsem s ultra letos nepočítal a dověděl jsem se o tom až na konci října. Slušný výkon (pro mne) by byl kolem 130 km, skutečně dobrý nad 140.

4 dav dav | E-mail | 29. listopadu 2009 v 13:43 | Reagovat

..jo, ale zatímco já si běhám většinou na pohodu ty svoje desítky a někdy dvacky, tak ty jsi schopen jednorázově ustřelit daleko větší vzdálenost...ale neboj, taky na sobě pracuju, jen to nechci uspěchat.
Včera těch třicet z Berouna do Černošic docela stálo za to, terén lehce zvlněný, občas jsme lezli po čtyřech, čas nepublikovatelý, zážitek jedinečný :-)

5 Wila Wila | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 19:24 | Reagovat

Super blog ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama