Dnešní den s úsměvem

Srpen 2010

48 h Kladno - po roce o něco lepší, ale...

3. srpna 2010 v 21:30 | Štefan
Žalostný úvod, průměrný střed a na mne velmi dobrý závěr, tak bych asi charakterizoval můj výkon.
Můj hlavní letošní cíl - TMMTR - jsem nemohl splnit, protože pořadatelé byly nuceni kvůli kalamitě a zákazu vstupu do lesů závod zrušit. Jako náhradu jsem zvolil 48 h Kladno.
Nebyl jsem spokojený se svou přípravou. Od dubna do konce června jsem toho moc nenaběhal, neměl jsem moc času. Ale nestěžuji si, získal jsem novou práci, tak chci první měsíce tomu věnovat víc než normální pracovní dobu. Takže po dubnových 708 km jsem v květnu naběhal jenom 287. Ale byla v tom 12-ti hodinovka v Praze. Sice slabý výsledek - jenom 96,777 km - ale alespoň to lze pokládat za delší běh. V červnu pak jenom 346. Za červenec do závodu v Kladně 425, to by stačilo, ale chyběl tam alespoň jeden skutečně dlouhý běh, něco kolem 15 h. 
To byl ale jen jeden z důvodů moje nedostatečné přípravy. Druhý, asi ještě vážnější byl, že jsem poslední týden před závodem málo spal, nejen, že jsem měl málo času ale i spal jsem špatně. 
Na startu jsem byl unavený a ospalý. Asi by bylo rozumnější, kdybych se byl do soboty pořádně vyspal a běžel jenom 24 h.
Samotný začátek závodu byl pro mne v pořádku, v tempu kolem 6:35 na km, přesně podle plánu. Někdy kolem třetí hodiny jsem pár koleček běžel s Mirkem Kostlivým, tempo kolem 6:10, povídali jsme si, klídek, pohoda. Pak jsem pro jistotu zpomalil, stále ještě vše OK. Ale po asi 4,5 hodinách mne začala hodně bolet a pak trnout pravá noha, takže za nějakou dobu jsem ji měl zcela necitlivou, zakopával jsem, nemohl jsem vůbec běžet. Šel jsem na masáž, rozmasírovaly mi to, ale pomohlo to jenom na necelý okruh, pak to bylo stejné. Rozhodnul jsem se, že si na chvíli lehnu. Ale když jsem došel k telocvičně zjistil jsem, že příčina problému je jednoduchá: bota mne tlačila do kotníku na vnější straně.  Přezul jsem se a postupně to rozběhal. Pro změnu jsem začal mít problémy se žaludkem, nemohl  jsem jíst. Kromě toho se začal projevovat nedostatek spánku, únava mne zmáhala. To už jsem si říkal, že nemělo smysl nastoupit k závodu, když jsem se nedokázal lépe připravit. Taky jsem přemýšlel, že v budoucnu už na podobný závod nenastoupím, maximálně 12 h a na nějaké nesoutěžné běhy.
Ve 21 h jsem to zabalil a do 23 h odpočíval. Pak jsem znovu trochu popoběhl, ale problémy se žaludkem přetrvávaly. Nebylo to moc bolestivé, ale nedokázal jsem do sebe nic dostat kromě vody. O půlnoci jsem měl žalostných 68 km. Ale kupodivu mne to nijak netrápilo, snažil jsem se myslet na příjemné věci. Už bylo jasné, že výkon to bude slabý, ale neřešil jsem to. To byl oproti loňsku veliký pokrok. Postupně jsem se rozbíhal, asi to bylo stejně pomalé, ale uvolněnější. Udělal jsem si několik přestávek asi po 15 minutách, pořád jsem nemohl jíst, tak jsem se snažil šetřit síly. I když nevím, jak můžu šetřit to, co nemám. V poledne jsem měl asi 127 km, nevím přesně. Šel jsem spát. Znovu jsem vyběhnul asi ve 14:30 a  zjistil, že žaludek se trochu spravil. I když jsem pořád cítil mírnou bolest, mohl jsem konečně něco sníst. Vzpoměl jsem si na Miloše Škorpila jak doporučoval, že před jídlem je dobré na chvíli přejit do chůze. Ještě víc jsem to zdokonalil, a větší jídlo jsem jedl jenom v sedě.  Snad to pomohlo, cítil jsem se líp. Taky velikým oživením byl závod na 24 h, hvězdné obsazení slibovalo krásný zážitek. Že se moje očekávání splnilo, se lze dočíst na mnoha místech, nejlépe snad na Na Kladně padaly rekordy.
Večer začal koncert a mne konečně přestal bolet žaludek. Protože koncert měl trvat do půlnoci, rozhodl jsem se, že půjdu spát až po něm. Pro mne to nebylo optimální, radši bych šel dřív, abych mohl déle běžet v noci, kdy bylo příjemně chladno. Ale to bych stejně neusnul. Pak jsem si nějak popletl čas. Myslel jsem si, že je 23:15, tak jsem se rozhodnul, že se najím, do půlnoci pak trochu pochodím a půjdu spát. To už jsem měl pořádný hlad. Dal jsem si bramborovou kaši se sójovým párkem. Tak mi to zachutnalo, že jsem to ještě zopakoval. Krasný pocit, zvednul jsem se a pomalu šel. Přišel však šok: nebylo 23:40, ale 22:40. Byl jsem tak najezený, že na běh jsem neměl ani pomyšlení. Tak jsem asi do 23:50 pomalu chodil. Spal jsem do 3 hod, a asi ve 3:30 jsem začal pomalu běžet. Napřed to šlo hodně ztuha, ale to znám, ono se to poddá. V tom čase jsem měl asi 168 km, najednou se mi zdálo překonání loňských 209 km reálných. Postupně jsem se rozbíhal, šlo to pořád líp. Asi v půl šesté jsem si s úžasem uvědomil, že mne nic nebolí. To je stav po 41 h dost neobvyklý. Tak jsem trochu přidal. Hodně jsem jedl, vždy v sedě. Rozbíhání po těchto pauzách bylo bolestivé, ale klid v žaludku za to stál.  Na 200 km jsem se dostal něco po 9 h. Odklusal jsem ještě 2 kola a dal jsem si pauzu na jídlo. Když jsem se pak pomalu rozběhl najednou se mi začaly podlamovat nohy. To jsem snad ještě nezažil, hlavní cíl byl neupadnout. Odpajdal jsem ještě do 206 km a zvolil jsem odpočinek, na překonáni 209 km bylo času dost. Nechal jsem se pozvat od Evžena Ge na kofolu do bufetu vedle okruhu. Poseděl jsem asi půl hodiny, a pak jsem se chtěl pomalu rozběhnout. Ale najednou to šlo docela rychle. Únava ustoupila. Těsně před cílem na 207 km jsem se vsadil s Vláďou (masérem, který mi moc pomohl), že uběhnu 217. To bylo těsně po půl jedenácte. Běželo se mi skvěle, některé kola byly i za 6 min. Přitom jsem v každém kole pil, co znamenalo přejít do chůze. Nakonec se povedlo 221,332 km. Vzhledem na dobrý závěr -  asi 13,4 km za 1h 25 - jsem nebyl nakonec ani příliš sklamaný.
Chci poděkovat všem za podporu, specielně Jitce Wolhrabové, Dagmarce Zemanové a Evženovi Ge a samozřejmě celému pořadatelskému týmu z SCMT. Seznam by byl dlouhý, snad ještě napíši další článeček s poděkováním a mým pohledem na některé úžasné výkony. Z okruhu to pravděpodobně vypadá jinak jako z tribuny.