Dnešní den s úsměvem

Listopad 2010

21 hodin pro Paraple.

20. listopadu 2010 v 10:04 | Štefan
Všechno podstatné už napsal Miloš Škorpil, nebo se objevilo v komentářích k jeho článku Františkolázeňská-21....
Já chci jenom vyjádřit svůj obdiv a poděkování všem organizátorům této krásné akce. Bylo to moc fajn.
Taky se zmíním o některých, pro mne úžasných výkonech. Obvykle se tomu vyhýbám, protože nemůžu napsat o všech a moje "hodnocení" je samozřejmě subjektívní. Ale teď se o třech zmíním:
  • Šárka: 150 km, zcela suverénně, v pohodě zaběhla 100, pak si šla odpočinout a hodinu před koncem už měla 150. Škoda, že neběhá ultra (nebo alespoň o tom nevím).
  • Petr Hruška: začal běhat před rokem, teď překonal 100 km - bez komentáře
  • Danuše : první ultra, dost jsem si ji všímal. Šla nekompromisně, s rozumem, ale v pohodě za překonáním 50 km, pošetřila síly, nakonec z toho bylo 57. Její výkon má můj největší obdiv.
Já jsem se svým výkonem docela spokojený. Měl jsem v plánu 130 km, a nejít spát. Cíl nebyl příliš vysoký s ohledem na problém s kolenem. Taktika taky nebyla zaměřená na dosáhnutí největšího počtu km, to bych si dal tak dvouhodinovou pauzu. Chtěl jsem si - s ohledem na závod, který bych chtěl absolvovat příští rok - vyzkoušet běh přes noc bez spánku. Musím předem napsat, že jsem byl lépe připravený jako loni - měl jsem o hodně víc jidla a taky jsem ho - až na samotný závěr, ale k tomu se dostanu - statečně konzumoval.
Začal jsem ještě pomaleji než obvykle. Překvapivě mne za celou dobu nic nebolelo. Nebo, lépe řečeno, nic nebolelo nenormálně. Kdo běhá dlouhé tratě ví, o čem píši. Po pár hodinách vždy (alespoň mne) něco začne bolet. Pokud to bolí tak jaksi "normálně", s únavy, tak je vše OK. To se mi často nestává. Obvykle při dlouhém běhu přijde i nějaký vážnější problém, který je potřeba vyřešit, nebo to nějak protrpět. Tentokrát nic takového nepřišlo, až mi to bylo divné.
Dlouho jsem držel rovnoměrné tempo. Pravidelně jsem pil a cpal se přinesenými zásobami. Mimo jiné jsem měl v kelímku od jogurtu rýži ze sójou. Na té jsem si zvlášť pochutnal. Ale když jsem ji jedl představil jsem si, jak by chutnala doma teplá, ve velkém talíři, se zeleninovým salátem. A na pár vteřin jsem si nebyl úplně jistý, jestli jsem na správném místě.
Kolem jedné hodiny jsem se byl převléknout, bohužel jsem se zdržel asi 50 min. oproti plánované půlhodině. Přeci se jen jeden problém vyskytl. Okraj pravé boty mi do krve odřel patu. Musel jsem se přezout a ranku zalepit. Když už jsem se vyzul, tak jsem se rozhodnul, že si nohy trochu namasíruju, ale zapoměl jsem si emulzi na stanovišti počítačů koleček. Nechal bych to tak, ale náhodou si tam jedna naše běžecká kamarádka potřebovala pro něco zajít. Tak jsem ji poprosil, aby mi ji donesla. Zdržení mne netrápilo, znovu jsem vyběhnul, akorát jsem trochu ztuhnul, tak jsem začal dost opatrně. V tom čase jsem registroval na trati jenom Šárku a Martinu. Po chvíli pak přišel Honza (12) s kamarádkou a začali mne "kroužkovat" (pravidelně předbíhat). Po druhé hodine se k nim přidal Miloš. V tu dobu někdy Šárka ukončila 100 km a šla si trochu zdřímnout. Já jsem měl jenom asi 70 km, ale byl jsem ve velké pohodě, běželo se mi skvěle. Někteří běžci, ale hlavně počítači koleček, si stěžovali na zimu. Mne bylo spíš teplo.
Pro případ krize nebo veliké ospalosti jsem měl sebou MP3. Normálně ji nepoužívám, teď jsem si ji pro jistotu vzal. Když jsem se převlíkal vyměnil jsem v ní baterii a po skončení běhu jsem ji spolu se sluchátky zapoměl na místě startu. To bylo vše, co jsem s tím dělal, krize ani ospalost nepřišla. S přibývajícím časem se můj poklus zpomaloval a moje zastávky u občerstvení byly častější a delší. Měl jsem v zásobe ještě bramborovou kaši, těšil jsem se, že si jí dám, když budu mít 100 km. Tam jsem dospěl až kolem půl osmé, to už jsem na 130 nevěřil. Kaši jsem si bohužel nechal u občerstvení a byla ledová. Místo abych si jí vzal do místnosti na převlíkání snědl jsem ji za chůze. Ale protože jsem si musel sundat rukavice promrzly mi ruce, takže jsem nakonec přeci jen šel dovnitř si je zahřát. Celkově pauza trvala asi 1/2 h. Když jsem znovu vyběhl (asi 8:15) cítil jsem se moc dobře. Tak jsem si říkal, že už se není proč šetřit. Nevěděl jsem, jak dlouho mi pohoda vydrží. Rozhodl jsem se zabojovat alespoň o 120. Ale překvapivě jsem je měl už před půl jedenáctou, tak jsem si řekl, že 130 a chvíli na to že 133. Ještě trochu jsem zrychlil, běžel jsem asi 6 min/km. Před posledním kolem mne Miloš a Zdeněk chtěli zastavit, že poslední kolo projdeme společně. To jsem měl 133 a chtěl jsem 135. Protože skupinka byla ještě jenom u divadla řekl jsem, že je doběhnu. Rozběhl jsem se se ze všech sil ( a měl jsem jich ke podivu ještě dost). Myslím, že jsem se dostal pod 5 min./km. Doběhl jsem skupinku kousek za startem a poslední kolo jsme pomalu prošli. Akorát asi 100 m před cílem se Miloš rozběhnul, prý aby jsme do cíle doběhli. Taky jsem se rozběhnul, ale jak jsem ztuhnul už to bolelo hodně. Se svým závěrem jsem velmi spokojený. Zmáčknul jsem se, víc než 3 h držel celkem dobré tempo. Už jsem ani nejedl a poslední hodinu ani nepil. Výsledek: 135,7km - spokojenost a při zahájení zimní přípravy opatrný optimizmus..
Celkově to byl skvělý zážitek. Znovu jsem měl možnost potkat se s lidmi z chebské farnosti, které jsem poznal loni na 20-ti hodinovce nebo letos na Poutním maratonu. A taky spoznat nové. Už teď se těším na 22 h, pokud vydrží zdraví chci být u toho.