Dnešní den s úsměvem

Sarvar 24 h

20. dubna 2011 v 21:25 | Štefan
Po nevydařené zimní přípravě jsem velmi uvítal možnost absolvovat 16. - 17. dubna závod na 24 h. Jsem přihlášený na Ultrabalaton a říkal jsem si, že když už nemám naběhaný dostatečný objem tak budu mít alespoň jeden dlouhý běh. I když to měla to být hlavně příprava stanovil jsem si cíl uběhnout alespoň 170 km.
V pátek krátce po poledni jsme vyrazili z Letňan. S Martinem Hunčovským jeho autem spolu s Petrem Solničkou a jeho dcerou Zdeňkou, která mu dělala doprovod. V pohodě jsme dojeli do Hustopečí za Brnem. V penzionu jsme si dali pozdní oběd a pokračovali směr Maďarsko. Za necelé 3 hodiny jsme dojeli do Sarvaru. Po krátkem bloudění jsme našli náš penzion a před dvacátou hodinou jsme byli ubytovaní.
V sobotu ráno jsme po snídani odjeli na místo činu. V 9 h už jsme byli zaregistrovaní a mohli se v klidu připravovat na závod, který začínal v 10 h. Kromě běhu na 24 h se konal taky závod jednotlivců a štafet na 12 h. Běží se na 1030 m okruhu v centru kolem hradu, start a cíl je před radnicí, ideální rovina. Na měření se používá chipová technologie, kousek za startem byl stan se světelnou tabulí, kde se dalo přečíst uběhnutá vzdálenost, celkový čas, čas posledního kola, celkové pořadí a pořadí v kategorii - luxus. V sobotu bylo pod mrakem, téměř ideální počasí, trochu nepřijemný byl studený vítr. Pro mne to bylo na kraťasy a bundu. Celkově ale moc dobré podmínky na dobrý výkon. Na startu spousty lidí, běžců i rodinných příslušníků a přátel. Atmosféra baječná jako před každým ultra. Našli jsme si stan pro zřízení zázemí, přinesli ještě jednu lavici, rozložili jsme si občerstvení. Bylo mi divné, že jen málo domácích běžců (byli jsme jenom 4 cizinci, my tři a jeden Ital) si připravuje vlastní občerstvení. Tušil jsem, že to budou mít někde jinde. Při závodu jsem to pochopil. Měli kolem tratě zaparkována auta a u nich kempinkové židličky a stolečky s občersvením.
Závod začal s maličkým zpožděním asi 5 minut po desáte. Téměř všichni jsme začali pomalu, rozvážně. Jenom štafetáři to napálili a za chvíli nám zmizeli z dohledu.
První 3 kola jsem běžel oproti plánu rychleji, kolem 6:03, pak jsem to držel kolem 6:50 až do 41 kola, co odpovída 42,300 km. Tam jsem měl čas 4:41:14, takže maratón jsem měl těsně pod 4:41.
Plán byl 4:40 - 4:45, takže zatím OK. Běžel jsem v pohodě, pravidelně jsem pil a trochu jedl. Zdravili jsme se s ostatními běžci, většinou mne předbíhali, hlavně štafetáři a běžci na 12 h. Oni povzbuzovali typickým "hajra" (něco jako do toho), jeden dokonce křičel jedem! Já jsem povzbuzoval pokrikem go, nebo "hop, hop, hop, " jako u lyžařských závodů, co vyvolávalo značnou veselost. Doprovody ostatních běžcců nás taky povzbuzovali, pohoda, každý ještě měl dost sil, prostě idylka. Zdenička pomáhala nejen Petrovi, ale i nám, hlavně když se objevilo teplé jídlo. Nejsem zvyklý na doprovod, je to příjemné.
Do šesti hodin jsem držel přibližně tempo, uběhl jsem něco málo pod 52 km, stále vše OK. To už jsem ale začal zpomalovat. Po osmi hodinách jsem měl 66 kol (68 km). To bylo oproti plánu o 2 km méně. Ale pořád OK.
Pak jsem ale udělal strašlivou chybu. Když se mi Petr stěžoval, že mu to nejde (byl asi 20 kol přede mnou), a že to už bere jenom jako přípravu, tak jsem mu řekl, že já taky. Že chci hlavně zkusit, za kolik zaběhnu 162 km. Uvědomil jsem si to rouhání za malou chvíli, ale už to bylo řečeno. Nedostatek pokory se u dlouhých běhů nevyplácí. A když považuji za samozřejmě, že za 24 h uběhnu víc než 162 km, tak to u mne rozhodně pokorné není.
Po deváté hodině už jsem plynule zpomaloval a čas na kolo šplhal k 9 min. Začaly se dostavovat pocity, které znám ze závěru ultrazávodů. Chvíli jsem měl pocit, že musím přejít do chůze (tem můj poklus už byl asi pomalejší než svižná chůze) a za chvíli zas, že bych mohl zrychlit. K tomu už nechuť pokračovat v závodě, způsobená přílišnou únavou vzhledem k uběhnuté době. Cítil jsem, že s tím musím něco udělat. Zabojovat se mi ještě nechtělo, bylo to příliš brzo. Jsem zvyklý začít bojovat nejdříve po třetí čtvrtině závodu. Do té doby chci v podstatě jenom šetřit síly.
Jít odpočívat se mi taky ještě nechtělo, potřeboval jsem si to nechat na později. V tomto stavu jsem poklusával asi do desáte hodiny. Začínal jsem být podrážděný, vadilo mi když mne míjeli štafetáři příliš těsně, vadil mi hluk, vadili mi lidi, přecházejíci trať, i když byly hodně daleko, vadil jsem sám sobě. Nutně jsem potřeboval něco změnit. Naštěstí mi pak Zdenička řekla, že je možné si dát masáž. To se mi zdálo jako vhodná změna.
Krátko před jedenástou hodinou jsem tedy našel maséra a podstoupil masáž. Bolelo to dost a ještě horší to bylo když jsem se postavil. Nohy nebolely, ale kýčle, třísla a vlastně ani nevím co všechno, téměř jsem nemohl jít. Ale to znám, věděl jsem, že po pár sto metrech to rozchodím a rozklusám.
Postupně se to taky stalo a znovu jsem se rozběhl. Kolo s masáží mi trvalo asi 22 minut, ale pomohlo mi to. Zase jsem trochu zrychlil. Mezi tím už skončili "dvanástkáři", trať se uvolnila, většinou jsem běžel sám. Postupně se začalo citelně ochlazovat. Protože už jsem se nebyl schopný zahřát během, rozhodl jsem se dát po 95-tém kole pauzu na jídlo a převlečení. Na jídlo měli (kromě jiného, jídla bylo dostatek) nějakou těstovinu s tvarohem, asi nějaké nudle. To mi moc chutnalo, snědl jsem plný talíř. Pak jsem trochu promasíroval nohy, namazal palec na levé noze indulonou - měl jsem pocit, že se mi tvoří puchýř - převlékl triko, natáhnul dlouhé elasťáky a znovu se vydal na trať. Kolo s pauzou mi trvalo 58 minut, takže jsem ztratil asi 50 min, spolu s předchozí pauzou asi 1 h 13 min. Ale bylo to asi nutné a prospělo mi to.
Těsně před uplynutím 14 h jsem měl 100 km, kdybych měl ještě dost sil, tak by to ještě pořád bylo OK. Ale měl jsem pocit, že sil mi už moc nezbývá a přede mnou bylo ještě 10 hodin.
Tak jsem nějak poklusával, postupně jsem se smiřoval s tím, že to nebude ani 150 (teď nechápu proč, času bylo dost), postával jsem u výsledkové tabule, u občerstvení,… Asi po hodině jsem se rozhodnul, že nebudu počas kola přecházet do chůze, že vždy uběhnu celé kolo a v cíli u občerstvení kousek půjdu. Tak jsem se plácal do 20 hodiny běhu. Měl jsem za sebou 130 kol (134 km) a najednou jsem si uvědomil, že 150 km můžu v pohodě dát. Tak mne tato myšlenka povzbudila, že jsem přidal a hodinu a 2 min. před koncem jsem měl 150 kol (154,5 km). Jak jsem doběhl 150 kolo najednou na mne padla únava a tak jsem si říkal, že to už jenom dochodím. Další kolo mi trvalo přes 12 minut. To jsem si ale řekl, že už se není na co šetřit a že chci alespoň 155 kol.
Doběhl jsem je asi 10 min před koncem a přešel do chůze. Doběhl mne Petr a říkal, že by bylo dobré nasadit závěrečný finiš. Nechtělo se mi, řekl jsem mu, že už nemůžu. Ale hned nato jsem si uvědomil, že pro mne byl finiš vždy nejhezčí částí ultra. Tak jsem se rozběhl ze všech sil a výsledkem bylo mé nejrychlejší kolo - 5:56. Do konce zbývaly necele 4 minuty, tak jsem ještě zrychlil a do konce zaběhl dalších 740 m - průměr 5:30/km. To jsou ty krásné závěry ultra.
V cíli přišla úleva, gratulace s ostatními běžci, převlečení, jídlo. Znovu ty skvělé těstoviny s tvarohem.
Pak čekání na vyhlášení, pořadatelé psali diplomy. Seděl jsem vedle stanu, sluníčko hodně pálilo. Jak asi bude pálit v létě na Balatonu, který je ještě o 70 km jižněji?
Pořadatele přinesli stupně vítězů. Na ultra ne příliš vhodné, trochu vysoké. Vyhrál jsem kategorii a tak jsem přemýšlel, jak vyšplhám nahoru. Z druhého stupínku byl na první docela malý schod, ale druhý byl vysoko od země. Třetí byl nízko, ale zas bylo vysoko na první.
Kolem 12 h začalo vyhlašování výsledků. Vzali to odpovědně, poháry předával starosta Sarvaru. Trvalo to dlouho, ale my nikam nepospíchali, ubytovat jsme se měli až ve dvě. Asi po hodině jsem celkem lehce vyšplhal na stupeň, dostal pohár a diplom a měl jsem po závodě. Počkali jsme na závěr, rozloučili se s pořadateli a šli se ubytovat.
Ráno jsme v klidu posnídali, něco nakoupili ve Spáru a vyjeli. Znovu jsme poobědvali v Hustopečích a před 17 h byli v Praze.

Celkově jsem uběhl 161,554 km. To je vzhledem k Ultrabalatonu velmi slabé. Ještě horší bylo, že únava přišla příliš brzy.
Těsně po půlnoci jsem byl rozhodnutý, že se Ultrabalatonu nezůčastním. Teď odkládám rozhodnutí na začátek června, i když jsem už na 99 % rozhodnutý startovat. Horší je, už asi moc velké objemy nenaběhám. 8.5. běžím jako vodič PIM - pravděpodobně na 4:30. Koncem května pak asi 12 h ve Stromovce. A pak už jenom delší regenerační běhy do 15.6. A pak gaučing. Moc toho nestihnu. Důležitá bude psychická příprava. Musím si to srovnat v hlavě. Kolem toho rybníka nebude stačit zabojovat v poslední čtvrtině, určitě přijdou těžké chvíle dřív.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tomák1967 tomák1967 | 20. dubna 2011 v 21:39 | Reagovat

:-)  stejně jsi frajer

2 Štefan Krč Štefan Krč | 21. dubna 2011 v 6:34 | Reagovat

[1]: Nemít na to, to je ta správna frajeřina.

3 tomák1967 tomák1967 | 21. dubna 2011 v 7:37 | Reagovat

[2]: :-D  no jasně,legendární hláška slavnáho hrdiny přece nemůže být nepravdivá :-)

4 Milan Milan | 21. dubna 2011 v 8:23 | Reagovat

Ź mého pohledu úžasný výkon. I když z reportu je cítit, že ses tentokrát moc nebavil. Chce to srovnat v hlavě.

Ještě mám Štefane všetečný dotaz: Co bys považoval za tvojí optimální dlouhodobou přípravu? Z hlediska objemu, profilu, rychlosti...

5 mapo mapo | 21. dubna 2011 v 9:00 | Reagovat

Gratuluju, co se týče Balatonu doporučuju se válet u rybníka, hodně se opalovat a jíst. A nepodcenit psychickou přípravu-hodně se na ten rybník nasrat ;-)

6 štefan štefan | 21. dubna 2011 v 9:02 | Reagovat

[4]:
Pro Balaton jsem měl v plánu na prosinec a leden objem přes 700 km, únor
přes 600, březen, duben, květen 500 km.
V tom weekendové dlouhé  (nad 60 km, nebo 40 a 50) pomalé běhy v tempu 6:40. To by měla být nejdůležitější část přípravy spolu s jedním 24 h během. Kromě toho pak kratší běhy do 30 km v tempu pod 6 min/km. Profil téměř výhradně rovina. Na Balatonu jsou sice kopečky, ale já dobíhám domů od Stromovky 2,5 km do kopce, první km dost prudký. To si někdy zkouším vyběhnout naplno.
Ale toto je jenom amatérský plán, bez nějakých obecních znalostí. V praxi to pak vypadá, že běhám, co to jde :-)

7 Milan Milan | 21. dubna 2011 v 9:16 | Reagovat

Díky, strašná představa. O_O Máš můj obdiv. Budu ti držet palce u nějakého menšího rybníka.

8 mapo mapo | 21. dubna 2011 v 14:18 | Reagovat

S kopečky na Balatonu si nedělej starost, jsou tam celkem 2 větší stoupání na začátku trasy, a 1 krátké stoupání před Balatonvilágos, to vezmeš chůzí. Je to víceméně většinou rovina.

9 JaRy JaRy | 21. dubna 2011 v 21:03 | Reagovat

No to je k nevíře. Štefan se probudil jako medvěd ze zimního spánku a po 5 měsících zase oživil svůj blog.Nevzdávej ten Ultrabalaton. Stačí, když budeš držet tempo 9:00 min/km (včetně přestávek) a je to doma.A když ne, tak tě určitě čeká podobný osud jako mapo.Ta také napoprvé nedoběhla ale podruhé se zdravě naštvala a ten obrovskej a mělkej rybník pokořila.

10 sklenicepudingu sklenicepudingu | 22. dubna 2011 v 10:08 | Reagovat

Grtauluji, obdivuji Tvoji vytrvalost... :-) Jsi fakt Běžec.... O_O :-)

11 Martin syn Martin syn | 25. dubna 2011 v 22:46 | Reagovat

gratuluji dědo

12 Matty Matty | E-mail | Web | 6. března 2012 v 14:29 | Reagovat

Heej tak to je libovýý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama