Dnešní den s úsměvem

Srpen 2011

48 Kladno - tentokrát skutečné sebepřekonávání.

6. srpna 2011 v 7:32 | Štefan
Letos to mam s přípravou na ultra nějaké divné. V zimě jsem málo naběhal, od začátku května zdravotní problemy. Napřed pád na hlavu s lehkým otřesem mozku (to má jednu výhodu - když mi někdo řekne, že sjem padlý na hlavu nemusím se urazit Usmívající se). Pak před 12 h ve Stromovce žlučník. Stromvku jsem přežil celkem bezbolestně, ale v dalším týdnu už žlučník zlobil hodně. Držel jsem dietu, bral nějaké léky, zdálo se být už vše OK. Bez větších problemu jsem absolvoval MUM a těšil se na 48 h v Kladně. Týden před se mi těsně nad pavým okem objevil opar. Že je to opar jsem se dovědel až ve středu, když jsem byl u lékařky kvůli žlučníku. Oteklo mi víčko tak, že jsem na oko neviděl. Na štěstí do čtrtku večera otok téměř zmizel, ale bylo to dost bolestivé. Malinko jsem váhal, jestli mám startovat, ale risknul jsem to.
V pátek před polednem už jsem byl v pohodě. Registroval jsem se už v 10 h, pak jsem se pozdravil s ostatními běžci: Martinou, Mirkem Kostlivým, PranabemVladovičem, Djurem Dobrijevičem, Petrem Solničkou, Jirkem Hoffmanem.Vystartovali jsme za téměř ideálního počasí. Bylo pod mrakem, ne příliš teplo. Běželo se mi moc dobře, tempo asi 6:40/km. S přestávkami na očerstveni a WC za 6 h těsně nad 50 km - přesně podle plánu. Pak kratinká pauza a znovu přibližně stejné tempo. Do 6-ti hodin jsem pravidelně po troše jedl, zdálo být se vše OK až asi do sedmé hodiny. To jsem snědl trochu ovesné kaše (vyzkoušel jsem to ve Stromovce při 12 h) a začaly problémy. Rozbolel mne žlučník, špatně se mi nadechovalo. Po osmi hodinách jsem měl asi 63 km, ale už jsem nemohl běžet. Nejen, že to bolelo, ale bál jsem se nějakého záchvatu. Ještě jsem asi hodinu pomalu chodil, ale nešlo to. Měl jsem 67 km po víc než devíti hodinách. Rozhodl jsem se, že si půjdu lehnout s tím, že snad se ten žlučník nějak uklidní. Na trať jsem se vrátil asi za 2,5 h, to už pršelo. Pomalu jsem klusal, bolest nebyla nijak výrazná, ale nemohl jsem jíst. Jediné, co mi nevadilo, byl meloun. To ale není moc kalorické, takže síly ubývaly a po troškách jsem něco jíst musel. Naštěstí mi pořadatelé obstarali žlučníkový čaj. Jenom jsem se zmínil v pátek asi v 19 h Vláďovi (masérovi z SCMT), že jsem ho zapomněl doma a asi ve 21 už jsem ho měl uvařený. Kromě toho mi pořadatelé dali pláštěnku, bundu už jsem měl zcela promáčenou. Jinak jsem déšť ani moc nevnímal, zcela mě zaměstnával můj žlučník. Bolel stále, pokud jsem něco snědl, tak silněji. Dělal jsem si dost často kratší pauzy, byl jsem už rozhodnutý, že to jenom nějak doklušu a dochodím. Asi za 16 h 10 min. jsem měl 100 km a udělal jsem si delší pauzu. Po ní jsem poklusával asi do 21:30, ale pro bolest to už dál nešlo. Chtěl jsem si půl hodiny sednout, ale jak jsem byl mokrý, tak jsem celý promrzl. Rozhodnul jsem se, že si dám horkou sprchu a půjdu si pospat. Naděje na slušný výkon už stejně nebyla, jenom se motat po trati nemělo smysl. Probral jsem těsně před půlnocí se silnou touhou to ukončit a spát do rána. Šel jsem si odskočit, že pak asi budu spát dál. Ve dveřích tělocvičny jsem ale potkal syna a to mne zcela probralo. Navíc mi ještě půjčil mikinu, po dlouhé době jsem měl na sobě něco suché. Obešel se mnou jedno kolečko, moc mi pomohl. Dokonce mi ještě nabídl svoje Mizuna. To jsem ale nechtěl, stejně by za pár minut byly promočeny.
Pomalu jsem poklusával a chodil, snažil jsem se trochu jíst, i když to pak bolelo. Postupně se to zlepšovalo. Chvílemi jsem si sněkým popovídal, nejčastěji s Gábinou a Davidem. Taky jsem všichni tři z Klubu letmých houbařů, tak se patří alespoň chvíli "běžet" společně. Gabina už většinou taky chodila, trápily ji puchýře, jenom si hlídala druhé místo - skvělý výsledek po necelých dvou letech běhání. Taky jsem si chvilinku povídal se Zuzkou Docziovou, to mi hodně pomohlo. Vlastně od vtedy jsem znovu začal běhat.
Asi v 5:50 ráno bolest docela odezněla. To už jsem byl znovu na tabuli na sedmém místě, měl jsem myslím 173 km, na šestého jsem ztrácel asi 6 km, na Mirka Kostlivého, který už dávno skončil 47 km. To už se mi zdálo, ve stavu jakém jsem byl, nemožné doběhnout. Pomalu jsem začal zrychlovat a šlo to docela dobře. Přibližně stometrový úsek zámkové dlažby jsem chodil, abych si šetřil nárty. Asi po hodině jsem se posunul na 6. místo a pomalu jsem náskok na sedmého zvyšoval. Kolem deváté hodiny jsem dovršil 200 km a začal nesměle pomýšlet na překonání 220 km. Doběhl mne Petr Solnička, který předtím dost dlouho jenom chodil a říkal, že zkusí 300 km. Chybělo mu v té chvíli 19. Tak jsem si řekl, že zkusím přes 221 km, abych překonal svůj loňský výkon. Šlo to dobře, akorát jsem si netroufal jíst nic kromě polévky, čistých těstovin a melounu. Naléval jsem se žlučníkovým čajem a bolest jsem téměř necítil. Většinu běžců jsem předbíhal, z těch na 48 všechny, kromě Cornelie, Petra a Pranaba, dokonce i Dipali. Začal jsem ještě chodit asi 70 m úsek od bufetu, který je mírně do kopečka. Od občerstvení po zatáčku za počítači koleček jsem vždy hodně zrychlil. Je potřeba něco udělat i pro diváky. Počítači pořád mohutně, nadšeně povzbuzovaly, tam to běželo samo.
20 mim před koncem jsem dosáhl 220 km a posunul se na 5. Místo, To už jsem si řekl, že stačí 222. Ale nezpomaloval jsem, už nebylo proč se šetřit. Do posledního kola jsem vbíhal 5 min. před koncem a uběhl jsem ještě 714 m. Takže výsledek 222,714 km, slabé, ale ještě o 1 km lepší jako loni. Musím přiznat, že navíc jsem prostě neměl.
Po skončení jsem měl hrozný hlad, poslední 3 hodiny jsem už nic nejedl. Poblahopřál jsem si s ostatními běžci, nacpal se těstovinami, počkal na vyhlášení (u kterého jsem usínal) a počkal na syna.
A je to opět za námi. Přežil jsem, následky nejsou vážné. Normálně při ultra nezhubnu, teď jsem zhubnul o 6 kg.
Na závěr musím vyslovit uznání pořadatelům. Byly jako vždy skvělí. V tom dešti to i oni měli těžké, ale zvládli to v pohodě a s úsměvem.