Dnešní den s úsměvem

Září 2011

Ostravský maratón – přes 5 h.

25. září 2011 v 15:20 | Štefan
Po nevydařeném startu na "Výšlap na Devínsku Kobylu" - místo 24 h jenom 10 - jsem se 3 dni před startem rozhodl zúčastnit jubilejního padesátého ročníku Ostravského maratonu. Vnitřně jsem s tím rozhodnutím nebyl úplně spokojen, po Kladenském maratónu a týden na to "Výšlapu" jsem zřejmě nebyl dostatečně zregenerovaný. Kromě toho mi dělají zuby. Ve středu jsem zanechal 4 v ordinaci. Když jsem se paní doktorce zmínil, že chci v sobotu běžet, netvářila se příliš souhlasně. Nicméně, ve čtvrtek jsem se cítil celkem v pohodě, tak jsem to risknul.
Do Ostravy jsem cestoval už v pátek, měl jsem dovolenou. Překvapení mně čekalo v tělocvičně Čapkárna. Registrace nebyla. Po delším hledání jsem našel paní z vrátnice, která mi řekla, že nejsou čipy, a proto bude registrace až před startem. Toto byla pro mne trochu chyba na kráse jinak hezky zorganizovaného závodu.
Registrace proběhla bez čekání, byl jsem tam už před osmou. Potkal jsem se s Jirkou Březinou a společně jsme se šli převlíknout. Na místo nás odvezl mikrobus, to bylo od organizátorů milé. Zpátky na start jsem doklusal, bylo to jenom něco přes 1 km.
Ráno bylo dost chladno, ale do startu se oteplilo. Počasí bylo pro mne ideální. Trať maratónu je téměř dokonalá rovina, jediný kratinký výběh je u Sykorova mostu, jinak jenom téměř neznatelná stoupání a klesání. Běží se sedm okruhů, tak asi 75 % parkem, kousek silnicí na konci parku a pak kousek přes město k cíli na Masarykově náměstí. Podle mne trať ještě lehčí než Kladenský maratón.
Před startem jsem se pozdravil s mnoha kamarády. Atmosféra byla skvělá, pořadatelé pojali závod docela velkolepě.
Na startu jsem se trochu zdržel, byl jsem téměř úplně vzadu. Spolu s půlmaratónci nás bylo na startu přes 200, chvíli trvalo, než jsem se mohl rozběhnout. Začal jsem pomalu, do druhého kola jsem přebíhal po 35-ti minutách. Pak jsem malinko zrychlil, na desátém km jsem měl čas něco málo přes 57 minut. Rozběhnuté těsně pod 4h. Běžel jsem ve skupině se dvěma běžci, vcelku pohoda. Na patnácte km to už bylo pomalejší, asi 1:27 a na půlmaratónu už 2:01. To už mi bylo jasné, že to pod 4 nebude, netroufal jsem si zrychlit. Ale byl jsem v pohodě, chtěl jsem běžet jenom na pocit a užít si to. I tak jsem předpokládal, že to bude čas kolem 4:10. Bezvadně to šlo až do pátého kola. Tam jsem asi v polovině dostal průjem a musel jsem si odskočit. Alan Lesik (slovenský výtvarník) kdysi říkal, že člověk pozná, co je v životě důležité, když ho rozbolí zub. Já říkám, že když člověk dostane ve městě průjem, tak největším štěstím pro něj je najít kadibudku. Problémy pokračovaly i po pauze, bolelo mne břicho, něco se mi dělo ve střevech. Vyžádalo si to ještě další pauzy. V šestém kole už jsem nedokázal běžet, sotva jsem vlekl nohy. Na konci kola mne pak napadlo, že to vzdám, abych neměl nikde zapsán tak hrozný čas. To už jsem podle tempa v tom kole předpokládal, že to bude kolem 5:30. Psychika je mocná, podvědomě jsem si hledal výmluvu, abych nemusel pokračovat. Ale nevzdal jsem to, říkal jsem si, že budu trénovat pokoru a trpělivost. Nemám rád trpělivost. Podle mne pochází od slova trpět. Když už jsem pokračoval, tak jsem se rozhodnul, že zabojuji, abych dosáhl čas pod 5:15 (před závodem bych neuvěřil, že i o takový čas budu muset bojovat). Začal jsem trochu klusat a chvíli to šlo. Pak jsem si řekl, že budu vždy 200 dvojkroků klusat a 50 půjdu. Dařilo se to asi do 38 km, pak už jsem opět jenom šel. Když jsem se dovlekl na čtyřicátý km, doběhl mne jeden mladší běžec. Zeptal se mne, jestli jsem v posledním kole. Řekl jsem, že jo, a on řekl, že už to mám s ním doběhnout. Zkusil jsem to, a najednou to šlo. Dokonce jsem měl pocit, že běžím. Ten běžec ale se mnou nevydržel, už asi po 100 metrech přešel do chůze. Nechtěl běžet, tak jsem pokračoval sám. Nějak jsem doklusal do cíle. Nepodíval jsem se na časomíru, ani nezmáčknul stopky. Podle času 1 km před cílem to mohlo být kolem 5:06. Můj daleko nejhorší čas na maratón, s výjimkou Jesenického. Ale ten je hodně náročný, s tím to nejde srovnávat.
Hodnocení je jednoduché: neměl jsem tam startovat. Ale s tím bych taky nebyl spokojený.
Asi teď budu odpočívat a tak za týden se opatrně začnu chystat na Stromovku.

24 h na Devínské Kobyle - předčasný konec.

20. září 2011 v 16:36 | Štefan
Výšlap na Devínsku Kobylu - 16. - 17.9., 12/24 h, Btaislava, Devínská nová ves. Délka kola 6 km, 3 km do kopce, 3 zpátky po stejné trati, 340 m převýšení na kolo (něco málo přes 11%). Prvních asi 900 m asfalt, polovina mírné, pak docela strmé stoupání. Následuje lesní stezka, místy s kameny a kořeny, pořád do kopce, místy docela prudce. Povrch nijak extrémně náročný, třeba na MUMu byly náročnější úseky.
Organizátor: Turistická informačná kancelária Devínská nová ves v čele s Jozefom Rajchlom, známy ultramaratóncom, zejména od jeho běhu z Bratislavy do Pekingu na OH.
Startovné: 1 (jedno!) Euro.
Neměl jsem tuto akci v plánu, přihlásil jsem se na poslední chvíli. Chtěl jsem na začátku října startovat na akci 100 mil krajem Malých Karpat a na Kobyle jsem si chtěl hlavně zkusit, jak jsem schopný běžet v terénu v noci. Nejsem. A vlastně jsem to věděl předem. Byla to jenom zkouška, jestli se nestane zázrak. Nestal.
Druhým významným důvodem pro účast bylo, že jsem Bratislavčan a v Bratislavě mám sestru, kterou jsem měl příležitost navštívit.
V 19:05 h byl závod odstartován. Téměř všichni jsme společně proběhli asfaltovou část tratě. Druhá polovina tohoto úseku byla dost strmá. Hned jsem se rozhodnul, že to budu chodit. Lesní úsek jsme absolvovali ve skupině, chůzi jsme střídali s mírným poklusem. Ty 3 km nám zabrali asi 40 minut. To byla pro mne nečekaná komplikace. Nevzal jsem si totiž baterku ani čelovku s tím, že první kolo, nebo alespoň jeho lesní část zvládnu ještě za světla. Na zpáteční cestě už v lese moc vidět nebylo. Já jsem v terénu nedokázal klusat, většina běžců mi utekla. Jenom dva byly daleko za mnou, potkal jsem je, když jsem sestupoval. Rychle se setmělo, měl jsem problém rozeznat chodník, pořád jsem zakopával o kameny a kořeny. Nebo jsem šlápnul na kámen a zvrtnul si kotník.
Uvažoval jsem o tom, že počkám na nějakého běžce a požádám ho, aby mi donesl z cíle čelovku.
Pak mi přišla sms-ka. Bylo štěstí, že jsem měl sebou telefon. Uvědomil jsem si, že si ním můžu svítit. Při běhu používám malý telefon LG, ten moc nesvítí. Ale alespoň jsem viděl, kde je chodník, a tak jsem pokračoval. Najednou jsem se dostal na nějaký divný úsek, klesání bylo velmi mírne, pak byl kousek do kopce. Napadlo mne, že jsem odbočil, ale nebyl jsem si jistý. Když jsem šli nahoru tak tam byl krátké klesání, v té tmě jsem nevěděl, jestli to nebyl ten úsek. Tak jsem pokračoval. Následovala krátká rovinka a zase klesání. Bylo ale velmi mírné. Už jsem věděl, že jdu špatně. Vlevo od sebe jsem v údolí viděl světla. To byl konec Devínské nové vsi, tam byla taky cesta, která vedla ke startu. Rozhodl jsem se, že sejdu dolu a doběhnu po silnici. Asi po pěti minutách se však chodník stočil doprava, světla jsem už neviděl. Naděje, že dojdu na silnici byla malá, přes les jsem si jít netroufl. Tak jsem se rozhodnul vrátit. Šel jsem, nebo spíš jsem se potácel velmi pomalu. Asi po dvaceti minutách jsem zahlédl v dáli světýlko. Čelovka. Tak jsem šel tím směrem. Světýlko zmizelo, ale po chvíli se objevilo další. A směrovalo ke mně. Tak jsem potkal běžce. Zeptal jsem se ho, jak je daleko cíl. Řekl, že jsem asi v polovině kopce. To nebylo příliš povzbudivé, ale alespoň jsem byl na trati. Pomalu jsem se posunoval dolu, stěží jsem rozeznával, kde je chodník. Proto jsem taky nenašel hodně nenápadnou odbočku. Dostal jsem se na louku, přes kterou jsme určitě neběželi, ale cesta vedla k rodinným domkům. Tak jsem tam doběhl, zeptal se na cestu k cíli a doběhl tam uličkami staré části Devínské nové vsi. První kolo mi trvalo asi 2h 50 min. Do druhého kola jsem vyběhl spolu s Lenkou z pořadatelského teamu. Chvíli jsem na ní čekal, ale byl jsem rád, že půjdu s někým, kdo zná trať. Jinak, trať byla velmi dobře vyznačená fábory z červeno-bíle pásky, ale při slabém světle mobilu v prvním kole jsem je neviděl. Vyklusali jsme asi do poloviny kopce, pak jsem zakopl a upadnul. Naštěstí jsem se v pádu nějak dokázal otočit na bok, takže jsem nepadnul na obličej. Ale nepříjemně na prsty levé ruky. Bolest to byla doslova ukrutná, téměř jsem utrpěl šok. Chvilku jsem nedokázal bolestí ani jít. Ale mohl jsem trochu hýbat prsty, takže nebylo nic zlomené. Pak už jsme bez nehody vyšli nahoru a sešli dolu. V dalším kole se mi opět povedlo trochu zabloudit. Naštěstí jsem se vzpamatoval asi po 100 m a vrátil na trať. Sestupoval jsem ale velmi pomalu, pořád jsem zakopával, nebo si zvrtával kotníky. Když jsem pak v pátém kole znovu upadnul, začal jsem přemýšlet o tom, že to zabalím. Cestou vzhůru jsem si říkal, že dokončím 12 h.. Ale dolu mi šlo to pořád hůř, jenom jsem se potácel, nemělo cenu v tom pokračovat. Pořád mi hrozil pád, směrem dolů to mohlo být hodně nepříjemné. Tak jsem se rozhodl skončit ihned. V cíli jsem musel počkat, až začnou jezdit autobusy. Když jsem se přezul, napadlo mne, že bych to ještě mohl zkusit. Naštěstí mi ale Lenka donesla diplom, tak už jsem to definitivně vzdal. Ale příliš jsem to nelitoval. Pro útěchu jsem si říkal, že alespoň budu v Praze už v sobotu. A taky, že můžu být rád, že jsem to bez zranění přežil. I když prsty na levé ruce byly oteklé a poslední článek prostředníku černý.
V sedm hodin jsem odjel k sestre. Měli jsme několik hodin abychom si po delší době popovídaly. Odpoledne jsem odjel a byl v Praze dřív, než "Výšlap" skončil.
Hodnocení je jednoduché: prostě na takovou akci nemám, kotníky mám příliš tuhě. Snažim se je denně různými cviky uvolňovat, ale moc to nepomáhá. Tak to mám jako v jedné coutry písni: ...teď nevím, co mi zbejvá, břečet, nebo se smát...
Samozřejmě se akce 100 mkmk nezúčastním. Už mi letos zbýva jenom běhat po asfaltu. Ale to já rád. Znovu tady prohlašuji: Miluji asfalt!
Teď by to chtělo nějaký maratón. Uvažuju nad Ostravou, ale je to už teď v sobotu, a zatím nemám vyřízenou dovolenou. Nechce se mi v sobotu jet z Prahy ve 4:17, tak je má účast značně nejistá.