Dnešní den s úsměvem

Březen 2012

Běh s koňmi v Hoštce

28. března 2012 v 11:23 | Štefan
"Chtěl bych jak divoký kůň běžet, běžet, nečekat na návrat, s koňskýma handlíři vyrazit dveře, to bych rád...". Tak to zpívá Jaromír Nohavica v jedné své písni.
V Hoštce sice nebyly divoké koně, ale běhali krásně. Bylo jich tam přes 60.Koně jsou krásné, je radost se ně dívat. A jako by si to uvědomovaly, předváděly se a nechaly se obdivovat.
Přijely jsme s Petrem Ozoganem na osadu Ježkův mlýn už v pátek asi v 17:30. Vypadalo to tam hezky, trochu to připomínalo scénu z westernu.
Ubytovali nás a v 19 h byla technická porada, především pro jezdce. Pro nás bylo jenom důležité, že poběžíme opačným směrem jako jezdci, že se běží vpravo, i po silnici. A že máme být ohleduplní ke koňům, protože se nás můžou leknout. Dále nám popsali trať, 20 km okruh.
Ráno jsme vstávali před pátou, start na 80 km byl v šest.
Okruh začínal asi 1 km dlouhým úsekem oráčiny. Bořilo se to, a prvním kole se lepila hlína na boty. Původně jsem chtěl držet průměr 9 km/hod. Když jsem byl asi v polovině toho pole, tak jsem záměr přehodnotil. A taky jsem vypnul hodinky. Usoudil jsem, že nemá cenu hlídat si průměrné tempo.


Na konci pole se přebíhalo přes silnici. Byla tam hlídka, zastavovala auta, abychom mohli přeběhnout. Ze silnice se ihned odbočilo na krátky úsek asfaltové cesty. I tam byla hlídka, kvůli jezdcům, kteří příjížděli z protisměru. Vůbec, na všech přechodech a možných odbočkách byly hlídky, bylo to zorganizováno perfektně. Taky trať byla dokonale vyznačená vápnem a fáborky. Ani jednou jsem neměl pochybnost, kam mám běžet. První občerstvovačka byla na 9 km. Na stejné místo jsme se vraceli po asi 3 km oblouku převažně lesem v měkém písku. Dále asi 500 m po silnici a pak přes pole a les hodně měkým pískem. Bylo to pro mne dost těžké, nedalo se pořádně odrazit. V prvních dvou kolech to ještě nějak šlo, ale ve třetím to bylo moc těžké a ve čtvrtém jsem to už šel. Za patnástým kilometrem byla ještě jedna občerstvovačka, pak asi 3,5 km úsek opět měkým pískem. Následoval asi 300 m dlouhý seběh silnicí a odbočka na stezku (kupodivu s měkým pískem) k cíli.
V prvním kole se mi běželo celkem dobře. Asi v tretine jsem potkal prvního jezdce, který startoval spolu s námi. Ten kůň tedy běžel dvakrát rychleji, než já. To byl jeden ze tří, kteří běželi 100 km. Zvyšné dva jsem potkal vzápětí. Do konce prvního kola jsem je potkal ještě jednou. Druhé kolo jsem absolvoval v podstatě stejně. Po něm jsem si dal přestávku na převlečení, začínalo být teplo. Ve třetí kole jsem už potkával hodně jezdců. Někteří obdivuhodně koně zvládali, nemusel jsem vůbec měnit směr. Nechápal jsem to, nestačil jsem ani postrehnout, jak přinutili koně změnit směr, nebo přejit z cvalu do klusu. U některých jsem musel uhnout až úplně na pravý okraj, nebo i zastavit. A dvě jezdkyně koně nějak nezvládali, jeli přímo na mně, musel jsem uskočit ze stezky.
Měl jsem od začátku problém. Bolelo mne trochu břicho (nebo žlučník, nevím), ne moc, ale nemohl jsem nic jíst (za celou dobu dvě malé sušenky a dvě kolečka banánu). Pití mne způsobovalo silnější bolest, tak jsem vždy vypil nejvíc tak deci vody. Projevilo se to asi 5 km před koncem třetího kola, kdy "mi došlo". Najednou se mi nechtělo běžet, přešel jsem do chůze. Přitom mi kromě slabé bolesti břicha nic nebylo. Ale zřejmě se mi nedostávalo energie a únava se maskovala do nechuti běžet. Asi po 5-ti minutách jsem se donutil znovu začít klusat. Ale šlo to hodně ztuha, navíc v tom písku jsem měl pocit, že se téměř nehýbu z místa. Zkoušel jsem si pozpěvovat, někdy mi to pomáha. Ale v první píseň, co mne napadla, se zpíva "Připadám si jako kůň, který byl odvázán,připadám si jako kůň, jenž opustil ho pán, jako kůň, co dostal obroku, jako kůň, a je mi do skoku". A to mi tedy nebylo. Nějak jsem se dobelhal do cíle, vzal jsem si krátkou pauzu, napil se žlučníkového čaje (nepomohl), a vydal se do posledního kola. Oráčinou jsem se už jenom pomalu vlekl. Pak jsem asi 5km klusal, když najednou se v protisměru objevilo auto a v něm ďábel-pokušitel převtělený do pořadatele Tomáše. Zeptal se mne, jestli nechci zkončit, že mne odveze. Chvíli jsme se bavili. Řekl jsem mu, že pokud nevadí, že mi to bude ještě dost dlouho trvat, tak chci pokračovat. Řekl, že nevadí, a tak jsem pokračoval. Ale předtím se z pokušitele stal anděl, dal mi napít. To bylo super, na občerstvovačku to bylo ještě asi 3 km. Za občerstvovačkou jsem se nějak vzchopil, a ten 3 km úsek jsem zaběhl. Dali mi napít coly, a tá mi pomohla. Já ji normálně nepiju, ale už na několika závodech mi pomohla zklidnit žaludek. Měl jsem za sebou 72 km. Doufal jsem, že do hodiny budu v cíli. Ale doufal jsem marně. K polní cestě jsem ještě doběhl, ale na měkém podkladu jsem už nebyl schopen běžel. Tak jsem se tam potácel až po 15. km. Za ním byl kousek asfaltové cesty k občerstvovačce. Doklusal jsem tam, ale byl jsem vyřízený. Nejradši bych si lehnul a umřel. Ale řekli mi, že rakev nemají. Prostě nebyly na běžce připraveni. Tak jsem pokračoval. Ještě kousek jsem běžel po zpevněné cestě, ale pak jsem se až k seběhu po silnici jenom potácel. Ten kousek jsem pak ještě přeběhl a dokulhal do areálu. Do cíle jsem pak "běžel".
V cíli mne vítali skutečné ovace, ale cítil jsem se trapně. Čas byl strašný, asi 11a půl hod., nevím přesně. Nejraději bych byl, kdyby si mne nikdo nevšimnul.
Když jsem tam dorazil, už probíhálo vyhlašování. Napřed jezdců a pak běžců na 20, 40, 60 a 80 km. Vítěz na 80 km měl čas něco přes 7:30. Na té trati to bylo myslím hodně dobré.
Já jsem nakonec dostal cenu pro nejstaršího účastníka závodu. Ale byla to spíš cena útěchy.
Než jsem se převlekl bylo 18:45, přesne kdy mi jel mi vlak. Tak jsem potřeboval někde 2 hodiny počkat. Pořadatelé mne zavezli do motorestu. Najednou se mi břicho zklidnilo, tak jsem se mohl dosyta nacpat a napít.
V pohodě jsem pak dojel domů kolem 23 h.
Když to dodatečně hodnotím, tak jsem v podstatě spokojený. Den to byl hezký, škoda že jsem si ho nemohl víc užít. Můj výkon odpovídal momentálním možnostem. Bez jídla a pořádneho pití 80 km slušně neuběhnu. Jako příprava to ale nebylo zas tak špatné. V cíli mne bolely jenom ramena, na druhý den jsem vyklusal 12 km, nohy nebolely vůbec. Až v pondělí začaly bolet lýtka, vyklusal jsem11 km. V úterý pak 15, ale ještě to není zcela OK.

24 H Dunajská Streda

1. března 2012 v 22:03 | Štefan
Akci "Behaj s nami, … dokonca až 24 hodín" pořádal Maratónský klub Dunajská streda u příležitosti šedesátín slovenského ultramaratonca, dvojnásobného pokořitele Sparthatlonu (a mého kamaráda) Alexandra Bogiho. Kromě ultra na 24 h byl ještě vyměřený maratón, hlavně pro "sběrače ". Ti taky dorazili na čele s nejslavnějším sběračem a prezidentem "Slovenského zväzu zberačov maraónov" Šaňom Simonom (ten jich už má zabehnutých hodně přes 600). Kromě toho pak běželo hodně běžců tolik, na kolik mělo (čas, síly, náladu).
Já jsem do Areálu volného času v Dunajskej Strede, kde se akce pořádala, dorazil asi v 11h, start byl ve 12. Na 24 h nás přišlo 5. Myslel jsem, že to bude závod, ale byl to běh. Znamenalo to, že si každý počítal uběhnutou vzdálenost sám. Já jsem to dělal tak, že jsem si značil vždy po 5-ti kolech. Běhalo se na 1 km okruhu, absolutní rovina. Teplota byla celkem příjemná, kolem osmi stupňů, ale foukal dost nepříjemný, studený vítr.
Od počátku mne trochu pobolívalo břicho, jako ostatně už celý týden. Můj žlučník zase dal o sobě vědět, nepomohla ani přísná dieta. Proto jsem začal ještě pomaleji, než obvykle. Asi po hodině jsem běžel pár koleček s Jozefem Rajchlem, bratislavským ultramaratoncem, známým především svým během na olympiádu 2008 s Bratislavy, přes Atény do Pekingu. Dověděl jsem se něco o tomto běhu. Nejzajímavějším pro mne bylo, že od čínských hranic až do Pekingu (myslím, že to bylo přes 700 km) běžel sám, protože jeho doprovod nepustili přes hranice. A taky, že pro únavu zaspal otvírací ceremoniál, a pak se pohádal se slovenským prezidentem. To bych teda do něj neřekl, určitě není komfliktní typ - tedy Jožo. Letos se chystá proběhnout Austrálii.
Až na slabou bolest břicha jsem běžel celkem v pohodě, i když hodně pomaly. Snažil jsem se každou hodinu trochu jíst. Měl jsem velkou misku rýže a nějake müsli tyčinky. Nečekal jsem, že organizátori zajistí nějaké občerstvění, kromě nějakých sušenek a banánu, neplatilo se startovné. Ale byl jsem mile překvapený, měli toho opravdu dost, kromě jiného párky a "kapustové fliačky" (těstovina s kysaným zelím). Ty mi taky "spravili" žaludek někdy kolem 23 hodiny. Pak se mi běželo skutečně dobře. Po půlnoci jsem hodně koleček běžel se Šaňom Bogim. Dověděl jsem se něco víc o Sparthatlonu, a taky o šestidenním závodě v Maďarsku. Loni se ho zúčastnil a uběhl úctyhodných 690 km. Letos chce startovat znovu. A taky na Spathatlonu. Akci "Behaj s nami..." spoluorganizoval nejen jako oslavu svých narozenin, ale hlavně pro propagaci dálkových běhů v Dunajské strede. Byl trochu zklamán, že se 24 h nezúčastnil žádný místní běžec. Ale účast byla i tak dobrá, kromě už jmenovaných běžel 24 h i Ján Fazekas, který loni startoval na Sparthatlonu. Říkal mi v šatně, že dokonce na jedném úseku předběhl i Dana Orálka. Pak ale na nějakém kontrólním bodu si sednul, a dál už nepokračoval. "Vypla mu hlava". Měl do kontroly víc než půl hodiny. Když seděl, tak si myslel, že sedí víc než hodinu. Vzdal. Pak zjistil, že seděl asi 10 min. Je to výborný ultramaratónec, viděl jsem ho kdysi v Nitre bojovat o prvenství v běhu na 6 h s Jardou Kašém. Těsně podlehl, ale zaběhl několik km přes 70 - myslím, že to bylo 73.
Kolem páte hodiny se hodně ochladilo, navlékl jsem na sebe všechno, co jsem měl - 4 vrstvy. Taky vítr byl dost protivný, nicméně mi to pořád šlo celkem dobře. Protože byla zima, nemohl jsem chodit, musel jsem pořád klusat. Všechno bylo v pohodě asi do 7:30. Pak najednou prudká bolest v břichu na pravé straně, bodání a pálení. Asi se "probral" žlučník. Měl jsem sice sebou žlučníkový čaj a celou dobu jsem ho po trochách popíjel, ale nestačilo to. Šel jsem si na půlhodinu lehnout, aby se to trochu zklidnilo. Pak jsem se vrátil na okruh. Pokud jsem šel, bylo to OK. Pak jsem ale zkusil běžet a vrátilo se to. Už to hodně bolelo i při pomalé chůzi. Rozhodl jsem se neriskovat a skončil jsem. Kdyby to byl závod, možná bych to ještě zkusil.
Nečekal jsem ani na závěr, bylo to ještě přes 3 hodiny. Nebylo mi dobře, tak bych asi k dobré náladě nepřispěl. Šaňuv přítel mne odvezl na autobusovou stanici. Měl jsem štěstí, asi za 5 min. mi jel autobus do Bratislavy, kde jsem byl u sestry. Nebyl jsem ani nijak zvlášť unavený, i bolest v autobuse ustoupila. Překvapivě mne vůbec nebolely nohy. Ani na druhý den, jenom v úterý jsem trochu cítil stehna. Normálně bych si to ani nevšiml, ale teď jsem se sledoval.
Jsem rád, že jsem se zúčastnil. Potkal jsem se s kamarády, a i když jsem nedokončil, považuji to za dobrou přípravu. Za necelých 20 h jsem uběhl (nebo spíš naklusal) 125 km.
Dostal jsem hezký pamětný list na kterém je i obrázek sochy spartského krále Leonidase, ke které se běží Spathatlon. Tady je: