Dnešní den s úsměvem

Červenec 2012

24 h Kladno

24. července 2012 v 21:48 | Štefan
Po roce opět v Kladně. Tentokrát na 24 h. Po 80,5 km na TMMTR předchozí sobotu jsem si na víc netroufal. Vlastně jsem tam byl jenom proto, že jsem byl zalít synovi, který je na dovolené, kytičky. No a při té příležitosti…
Jel jsem do Kladna už v pátek večer. Asi hodinu jsem byl pofandit, a pak do postele. Ze čtvrtka na pátek jsem spal asi 4 hodiny, nijak optimální příprava. Vyspal jsem se celkem dobře, před desátou jsem byl na stadionu. Dal jsem si obligátné kafé v bufetu u dráhy, zaregistroval se a čekal na start. Přišel jsem už převlečený, nepotřeboval jsem chodit do zázemí, akorát jsem si rozložil věci na židli. Spát jsem v noci nechtěl, žádné věci na spaní jsem si nevzal. Asi půl hodiny před startem se začalo zatahovat, nebo docela stmavlo. Doufali jsme, že I pokud bude pršet, nepotrvá to příliš dlouho. Jak se ukázalo, doufali jsme marně. I když loni začalo pršet už v pátek v devět večer a pršelo bez ustání až do neděle 10:30. Letos začalo v sobotu asi ve dvě odpoledne a přestalo v neděli asi v deset. A byly i pauzy, v neděli ráno dokonce asi 30 minut svítilo sluníčko.
Nevzal jsem si hodinky, ani jsem si nějak zvlášť nehlídal tempo podle časomíry u startu. Běžel jsem na pocit, tak abych co nejvíc šetřil síly. Ale zřejmě závod z minulé soboty se podepsal na tom, že tempo bylo pomalejší, než bych podle pocitu předpokládal. Při pomalém klusu se stejnou námahou běhám 6:4O min./km, teď to bylo 7 min. To mne ale nijak neznepokojovalo, kdybych takové tempo udržel třeba 20 h, tak by to byl vylepšený OR (171,5 km a ještě 4 h rezerva).
Jak už jsem zmínil, asi ve dvě začalo pršet. Chvilku jsem to ignoroval, ale na krátkou přeháňku to nevypadalo. Tak jsem vybalil svoji fungl novou pláštěnku, zakoupenou za 75 Kč v Intersportu.
Nesehnal jsem obyčejnou z drogerie. Ta by mi zřejmě byla posloužila víc. Na této se asi po čtyřech kolech začali utrhávat rukávy (jak je vidět na fotce) a nakonec nezbylo než ji zahodit. Naštěstí pořadatele stejně jako loni zajistili pláštěnky. Ale i tak byl déšť hodně nepříjemný. Mokré ponožky se mi shrnovali za prsty a způsobili, že kůže v tom místě nasákla vodou jako houba a každý krok bolel. Kromě toho se mi udělal puchýř na pravé noze nad patou, v místě okraje boty. To mi ošetřil ve zdravotním stanu masér (a můj kamarád) Vláďa. Z kůží na chodidlech ale nešlo udělat nic. Bude to bolet až do konce. Vláďa ji alespoň vysušil škrobem. Když mi nanášel škrob na chodidlo, všechny šlachy a svaly na noze mi začaly škubat. Nebolelo to, ale bylo to zvláštní, až směšné.
Po ošetření jsem pokračoval v poklusu ještě pomaleji než předtím.
Ale bylo i něco pro mne úžasné. Téměř po roce každodenní bolesti břicha mne najednou nic nebolelo. Zjistil jsem to vlastně už ráno, a podvědomě čekal, kdy to začne. A nic. Super! Už po hodině jsem začal jíst. Napřed kousky banánu a melounu, pak kousky chleba s nějakou pomazánkou, suši, bramborovou kaši, těstoviny, polévku. Samozřejmě po troškách. Když jsem jedl, nemusel jsem běžet, a při chůzi chodidla bolely nepatrně. Ale zase jsem se pak těžko odhodlával znovu rozběhnout.
Asi po deseti hodinách jsem si dal půlhodinovou pauzu, převlékl se do trika s dlouhým rukávem a chvíli poseděl. Tímto "flákacím" stylem jsem za 12 hodin urazil jenom asi 75 km. Tak jsem se rozhodl, že nějak doklepu stovku a skončím. Těch 25 km mi trvalo téměř 4 a půl hodiny. A pak bylo ještě hůř. Chodidla bolely hodně, asi stometrový úsek zámkové dlažby jsem už jenom chodil. Byl jsem zmrzlý, chodil jsem se ohřívat do zdravotního stanu. Ale skončit jsem nechtěl. Stanovil jsem si minimalistický cíl 130 km. Když jsem se smířil s tím, že lepší to nebude, hned mi bylo líp. Konečně začalo svítat. Kupodivu jsem vůbec nebyl ospalý. Kolem sedmé hodiny vykouklo sluníčko, tak jsem si dal 20 min. pauzu a vyhříval se. Pak se znovu zatáhlo a začalo pršet. A vydrželo to asi do desáté. To už jsem měl asi 125 km. Ale po třech kolech začínala krize. Naštěstí se objevila kamarádka Jitka. Seznámili jsme se na stejném závodě před pěti lety, kdy jsme spolu běželi štafetu na 24h. Chvíli se mnou poklusala, doběhl jsem 129 kolo.


Lidské tělo, přesněji psychika - nebo možná jenom moje - je zvláštní. Jak jsem se blížil k sto třicátému km, najednou mne rozbolel žaludek, hlava, něco jakoby mi ruplo v levém kotníku, nemohl jsem pořádně došlápnout. Prostě jsem byl nastavený na 130 km. Stěží jsem ještě odkulhal tři okruhy a skončil jsem. To mi bylo moc líto. Těšil jsem se na závěrečný finiš. Na všech okruhových ultra to bývá stejné. Půl hodiny před koncem jsou všichni najednou jako znovuzrozeni, ti, co se jenom potáceli, celkem svižně běží, ti, co běželi, sprintují. I když mne na židli taky nebylo špatně. Povzbuzoval jsem a těšil se na těstoviny po závodě.
Byly bezvadné. Pořádně jsem se nacpal a čekal na vyhlášení. Organizátoři to zvládli skutečně hodně rychle. Pro asi 70 závodníku vytiskli diplomy a přilepili na ní fotografie asi za hodinu. Závěrečné vyhlašování ale bylo hodně dlouhé.
Skončil jsem třetí v kategorii (ze čtyř) a dostal hezké ceny. Obzvláště se mi z nich líbí hodiny. Taky jsme všichni dostali moc hezká trička z funkčního materiálu. Už jsem absolvoval spolu 12 ultrazávodů pořádaných Sri Chinmoy maratón teamem, ale tak hezká trička ještě nebyly. Design udělal Pataka, jeden z organizátorů.
Organizace byla jako už tradičně skvělá, občerstvení bohaté, atmosféra báječná. K úplné spokojenosti mne už chyběl jenom lepší výkon. Ale když jsem nad tím v pondělí přemýšlel, tak jsem si říkal, že můžu byt vlastně spokojený. Po těžkém závodě předešlý týden, v ne zcela ideálním počasí, s bolavými chodidly jsem na víc neměl.

Na TMMTR omylem

16. července 2012 v 13:51 | Štefan
Na tento závod jsem šel neplánovaně. Spletl jsem si termín Self transcendence 48 h a naplánoval dovolenou na 13. a 16.7. Zjistil jsem to až týden před závodem. Pak už jsem to nechtěl měnit, a tak jsem se přihlásil na TMMTR. Neměl jsem žádné ambice, vlastně jsem ani nevěřil, že bych mohl uběhnout celých 100 mil. Nijak speciálně jsem se nepřipravoval, akorát jsem trochu prostudoval mapy a udělal jsem si plán, jak se pokusit zdolat to celé. Předpokládal jsem, že bych to se štěstím mohl zvládnout za 26 h. Z toho mi pak vyplynul časový rozpis. Za kritické jsem považoval doběhnutí do Račice na zpáteční cestě. Pokud bych to chtěl celé zvládnout, tak bych odtud potřeboval vybíhat nejpozději v 17:30. Ale při normální průběhu jsem doufal, že na obrátce v Lulči budu kolem 13:30 a v Račicích asi v 16 h.
Start byl ve 2 h ráno a sešlo se nás na něm 8. Bylo příjemných 16 stupňů, kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Běželi jsme společně asi 5 km. Po občerstvovačku v Lysici je to 22 km, téměř celé z kopce, bezva na rozhýbání. Z občerstvovačky jsme vybíhali s Paulínou a Andreou v 4:16, za námi byl ještě Sváťo, který se tam dost zdržel. Paulína s Andreou běželi rychleji, já jsem byl rozhodnutý co nejvíc šetřit síly, tak jsem zůstal sám. Po přeběhu silnice v Perné následuje pověstné kukuřičné pole, na kterém bylo tentokrát nějaké obilí. Výběh k lesíku mne překvapil, nějak jsem měl v paměti, že je mnohem delší. Na konci lesíka mne doběhnul Sváťo, a po chvíli mi utekl. Nicméně, dlouho jsem ho měl na dohled. Následoval výběh do Holešína, za ním pořád do kopce přes les a louku na silnici do Petrovic. Hodně se ochladilo, foukal studený vítr a začali dešťové přeháňky. Byl jsem dost promrzlý. Pomohla mi Vilma na občerstvovačce, půjčila mi bezva bundu, tenkou, zeleně svítivou. Dál jsem běžel přes Doubravici k Ostrovu u Balcárky, za ním následoval pro mne nepříjemně těžký sestup kamennou stezkou k silničce vedoucí k Pustému žlebu. Ten byl v mých představách taky hroznější než ve skutečnosti. Pamatoval jsem si ho z roku 2009, ale tehdy to bylo po přívalových deštích. Celkem v pohodě jsem vyšplhal nahoru a zamířil po červené na Krasovou. Na tu jsem se hodně těšil, čekal jsem asfaltovou silnici, na které si odpočinu. O to víc jsem byl zklamaný. Silnice rozkopaná v délce asi 1 km, na polovině navezené neuválcované kameny, po kterých se mi běželo hodně těžko. Konečně jsem to překonal, přeběhl přes vesnici a přes pole do Jedovnice. Občerstvovačka byla oproti poslednímu ročníku posunutá, asi na 50,5 km. Vybíhal jsem z ní v 8:50. Oproti plánu na 26 h se zanedbatelnou ztrátou 20 min, pohoda. U jedovníckého rybníku jsem si dával velký pozor, abych nepřehlédl odbočku a nezabloudil jako v roce 2009. Bylo to ale perfektně označené, ostatně jako celá trať. Rakoveckého údolí jsem se moc obával, nakonec to ale byla v podstatě pohodička, lesní cesta až asi na 2 km sestupu za 60-tým km, docela lehké. Pak po silnici na občerstvovačku v Račici.
Vykouklo sluníčko, to byla vlastně jediná zhruba půl hodinka, kdy bylo hezky. Tam na mne přišla malá krize, mírné dlouhé stoupání k občerstvovačce jsem si nepamatoval. Bolely mne nohy. Na protest proti neočekávánému kopci jsem tam na chvíli přešel do chůze. Dlouho mi to nevydrželo, chůze mne v podstatě otravuje. Když jsem přiběhl na občerstvovačku, už tam byl vracející se Dan. Bylo asi půl dvanácté, na svůj plán jsem měl ztrátu půl hodiny. To mne nijak neznepokojovalo, času na zdolání limitu bylo víc než dost. Zdržel jsem se asi 10 min. Z Račice se mělo běžet do kopce, který se mi zdál doslovně strašný. Ani jsem se o běh nepokoušel. Vylezl jsem kopec ke škole. Trať pokračovala lesem do mírného kopce. V této části jsem měl velké obavy z bloudění. Ale opět to bylo dokonale označené. Běželo se mi moc dobře. Asi po 5 km jsem přiběhl ke kamenitému chodníku. Tam ale pohoda skončila. Asi jsem se málo soustředil na to, kam šlapu, a vymstilo se mi to. Blbě jsem došlápl a zvrtnul si kotník. A to byl vlastně můj konec v závodě. Pak už jsem si zvrtaval kotník téměř na každém kroku. Konečně jsem se dostal na silnici k Lulči, nicméně kotník bolel hodně i na asfaltu. Pokoušel jsem se klusat, ale spíš to bylo pajdání. Už jsem věděl, že v Lulči končím. Asi 8 km před otočkou jsem potkal Sváťu, a pak postupně všechny ostatní. Paulína vypadala svěže, věřil jsem, i když do cíle ještě měla 75 km, že to dá. Já jsem dobelhal na občerstvovačku asi ve 14:40. Odvezli mne do Račic a pak do cíle. Asi za hodinu doběhl totálně vyčerpaný Dan v novém skvělém rekordu 15:35. Dan mne večer svezl do Brna. Měl jsem štěstí, chytil jsem zmeškaný vlak z Bělehradu. Vlak pak meškání snížil o 5 min. a já byl na stanici metra 4 minuty před odjezdem posledního vlaku. Super.
Únava byla značná, hlavně zřejmě z nevyspalosti. V noci před závodem jsem spal necelé dvě hodiny.
Při odjezdu z Olešnice jsem si říkal, že na žádný závod do terénu už nikdy nepůjdu. Když to hodnotím teď, tak se mi zdá, že to zas nebylo pro mne nezvládnutelné. Takže, pokud se to uskuteční o rok, kdo ví…
Kotník otekl, nicméně přemýšlím o běhu na 24 h v Kladně příští sobotu. Pokud dostatečně zregeneruji, tak to zkusím. Když už jsem pošetřil síly na TMMTR ...