Dnešní den s úsměvem

Červenec 2013

48 h Kladno 2013 - po dvou létech bez deště

30. července 2013 v 20:38 | Štefan
Začnu poděkováním.
Organizátorům:
V tom horku neskutečný servis. Nejen jako vždy perfektní, bohaté občerstvení, hlavně velký výběr nápojů, zdtravotní služba, …, ale i pořád studená voda na zchlazení, led (dával jsem si pod čepici), sprcha u občerstvovačky. A taky jako vždy úpřimné úsměvy a neunavné povzbuzování. Nemám slov. Prostě přátelé ze Sri Chinmoy marathon teamu.
Evženovi - vodiči-nosiči naši kamarádky Sáry. Sáre je vrána, to horko jí nesvědčilo, jenom seděla se zvěšenými křídly v zázemi.
Přišel pomáhat původně Mirkovi Kostlivému, ale pomáhal i mne a dalším běžcům.
Evžene díky! Za pomoc a psychickou podporu. A taky za legrácky, které mi pomáhaly udržet se v dobré náladě až do konce.
Divákům a pomocníkům za povzbuzování. Zvlášť dvěma (mírně "osvěženým") mladíkům, kteří povzbuzovali od sobotního večera až někdy do deseti hodin v neděli.
Spoluběžcům za vzájemnou podporu

Výsledek je na diplomu.
Můj zdaleka nejslabší výsledek na 48 h. Ale přesto veliká spokojenost.
Týden před závodem jsem se pro bolesti kolen rozhodl, že nepoběžím a půjdu jenom někomu pomáhat.
Problém s koleny začal na konci června. Kvůli němu jsem nestartoval na TMMTR (100 mil přes Moravu), i když celá má příprava od loňského léta směrovala k tomuto závodu.
Přes týden jsem neběhal, kolena přestaly bolet. Ve středu jsem váhal jestli přeci jenom nemám startovat, a ve čtvrtek jsem se už na závod těšil. Chtěl jsem zažít atmosféru závodu přímo na trati. Šel jsem do toho i s tím, že bylo riziko skončení třeba po dvou hodinách.
Toto vědomí mi při závodě velmi pomohlo. Žádné ambice, klid, radost z každého uběhnutého kilometru. Poprvé mě v Kladně při individuálním ultrazávodu nebolel žaludek.
Nejvíc ale k mé pohodě pomohl email, který jsem dostal v noci před závodem. Vlastně v porovnání s tím pro mne samotný závod ani moc neznamenal.
Způsobil mi radost, která mi vydržela nejen celých 48 h, ale až doteď.
Samotný můj běh nebyl příliš zajímavý. Kvůli obavám o kolena jsem začal velmi pomalu, asi 8 min/km. Od začátku jsem chvílemi cítil slabou bolest v pravém koleně. Proto jsem nezrychloval a u telocvičny kousek dlažby do malinkého, mírneho kopečka šel. Maratón jsem měl asi za 5:45, o hodinu pomaleji, než při ultra mívám. Ale nevadilo mi to, hlavně že jsem se mohl nějak sunout dopředu. Po sedmi hodinách to ale už bolelo moc. Rozhodl jsem se jít tak na 2 h pospat s tím, že radši budu běžet přes noc, kdy bude chladněji. Usnout se mi ale nepovedlo. V telocvičně, kde jsem se o to pokoušel byl hluk, někdo tam přenášel překážky, tahal žiněnky, hlasitě mluvil. Tak jsem asi po 1,5 h vstal a vrátil se na trať. Koleno jsem po odpočinku cítil, ale klusat jsem mohl. Vydrželo mi to ale jen 4 h, pak jsem znovu šel odpočívat. Tentokrát do Evženového stanu. Asi po 2 h jsem byl znovu na okruhu. Vydržel jsem asi do 3:30. Znovu odpočinek, ale venku pod strom, na hodinu. Pak jsem si zkusil vyměnit vložky v botech. Pomohlo to, bolest se hodně zmírnila, a po čase zcela ustala. Konečně jsem mohl bezbolestně běžet, ale radši jsem nezrychloval, a celý, asi stometrový úsek dlažby chodil. Po 19 a ¾ h jsem měl konečně stovku. Absolutní antirekord. Už jsem jednou měl 100 km za 15 h, ale téměř 20 … Nevadilo mi to. Byl jsem rád, že můžu pokračovat. Dlouho jsem ani nevěděl, kolik km mám za sebou. Až někdy v sobotu dopoledne byly kilometry prvních 15-ti závodníku na tabuly. Já byl 15. Moc jsem to ale neregistroval, o výkon mi v tomto závodě nešlo. Jenom co nejdéle pobýt na trati.V pátek jsem si horko moc neuvědomoval. Byl trochu opar, sluníčko příliš nepeklo a většina okruhu je ve stínu. Zato v sobotu bylo jasno, sluničko od rána silně ubíralo energii. Dával jsem si pod čepici led a hodně pil. Převážně vodu, mojito, čaj a colu. Vždy trochu, nejpozději po dvou km, často i po jedném. Čepici jsem v závodě použil vůbec poprvé a ve stínu jsem si ji sundával. Snažil jsem se i pravidělně jíst a žaludek byl v pořádku. Poprvé na ultra. Jedl jsem téměř výhradně slané, na sladké jsem v tom vedru neměl chuť. Dobře mi dělaly hlavně brambory a meloun.
V sobotu odpoledně jsem najednou zjistil, že jako zázrakem mě nic nebolí. Pokračoval jsem ve svém pomalém tempu asi do 17 h, pak jsem si na 3 hod lehl pod strom. Zase jsem chtěl radši běžet v noci. Po odpočinku jsem se cítil dobře. Na 200-tý km jsem doklusal asi v 11:10. Bylo mi dobře, i když koleno už dost bolelo. Akorát jsem nemohl ničím uhasit žízeň. Běhá se kolem bufetu, kde točí kofolu. Cítil jsem, že je to to jediné, co mne může zachránit. Tak jsem se tam na ½ litru stavil. A skutečně.
Závěr byl skvělý. I když jsem se rozhodl, že finišovat nebudu, tak když ředitel závodu zahlásil posledních 12 minut vyrazil jsem ze všech sil. Do konce jsem ještě uběhl něco víc než 2 km, tempo pod 6 min/km. Bezva pocit.
Po závodě tradičně skvělé těstoviny se zeleninovým salátem. Už dlouho před koncem jsem se na ně těšil. Kvůli tomu jsem poslední 3 h nejedl, abych si náhodou nerozhodil žaludek.
Pak ještě vyhlášení výsledků, tradiční kofola v bufetu před odjezdem. Autobusem k synovi, který bydlí v Kladně. Večer a druhý den s vnoučaty, synem a snachou. Krásne 4 dni.
Jezdím na ultra do Kladna od roku 2007, toto se mi líbilo nejvíc.
Asi podstatná byla vnitřní radost, s kterou jsem nastupoval do závodu, a která mi vydržela až do konce. Ta pravděpodobně i způsobila, že jsem neměl problém se žaludkem, co v tom horku považuji za malý zázrak.