Dnešní den s úsměvem

Listopad 2013

24 h ve Fr.Lázních – co mi vzal charitatívní běh.

19. listopadu 2013 v 22:32 | Štefan
Často se mluví a ještě víc píše o tom, co člověku dává běh. Tak já teď napíši, co mi vzal. Tedy specielně charitativní běh. Vzal mi, alespoň doufám, trochu sobeckosti. Připomenul mi, že jsou lidé, kteří nemají tolik štěstí jako já, a kteří potřebuji pomoc. A to ne pomoc "od někoho", ale konkrétně moji, jakkoli nepatrnou pomoc.
Proto jsem velmi vděčný, že se charitativní běh na 24 h ve Františkových Lázních uskutečnil. Přesněji, jsem vděčný organizátorům, že ho uspořádali. A zvládli to náramně. Organizace skutečně perfektní. A báječná atmosféra.
O mém běhu samotném nemám moc co napsat. Běželo se na 1150 m dlouhém okruhu kolem lázeňského parku. Bohužel pro mne povrch asi poloviny tratě byla zámková dlažba. Kvůli bolavým kolenům jsem začal velmi opatrně, a pak jsem ještě zpomalil. Kolena bolely "standartně", tak jak už asi od poloviny července. Je to skoro stejné, jestli běžím, nebo ne. Abych je co nejvíce šetřil tak jsem, kde jen se dalo, obíhal úseky se zámkovou dlažbou po asfaltu. Asi po 12-ti hodinách jsem pak seběh od Aquafora chodil, to byl pro mne skutečně těžký úsek. A od začátku jsem chodil kopeček k divadlu.
Nevěděl jsem, jak dlouho vydržím, před startem jsem si přál uběhnout alespoň maratón. Asi po 20-ti kolech jsem si šel poprvé na chvilku odpočinout, pak jsem odpočíval vždy 10-20 minut po pěti až deseti kolech. Jedinou delší přestávku jsem měl po 100 km, asi hodinu. Byl jsem v zázemí od 8 h do půl deváté. Pak jsem se chtěl vrátit na trať, ale předčasně otevřena restaurace mne zlákala na kafé.
Předtím se mi stala zvláštní věc: po 90-ti km mne najednou přestaly bolet kolena. Teď si myslím, že to byla psychická záležitost. I když to nebyl závod, moc jsem chtěl 100 km uběhnout. Bylo to hlavně proto, že jsem se včas nezaregistroval pro běh s chipem. Netušil jsem, že je nějaká registrace. Zúčastnil jsem se prvních tří ročníku, na ně registrace nebyla. Zjistil jsem, že je nutné oznámit přání běžet s chipem až den po uplynutí termínu. Napsal jsem neopatrně na Facebook, že mi je líto, že nebudu mít chip. Okamžitě mi napřed Petr Hruška nabídl svůj, a pak Lucie P. přislíbila, že mi ho zajistí.
Tak jsem měl chip, a přemýšlel jsem o tom, že možná je to zbytečné. Že třeba po hodině to budu muset vzdát. A že jsem zbytečně otravoval, a přidělával práci organizátorům, a že to bude ostuda. Co si jen o mne pomyslí? (Nejtrapnější lidská obava: "Co si o tom pomyslí soused?". - Vím to, ale stejně tomu podléhám).
Nakonec to ale bylo celkem v pohodě. A na tom asi devadesátem km jsem si už troufal zaběhnout 100, tak radost přehlušila bolest. Po těch 100 km (87 kol) jsem odklusal ještě 13 kol, abych měl 100, a chtěl to už jenom dochodit. Pak mi ale Michal Vítů řekl, že chce dát trojmaratón. Vypočítal jsem si, že je to 110 koleček, a že bych to taky mohl stihnout. Trochu jsem se "zmáčknul", stihnul 111, a skončil asi 8 minut před závěrem. Tři jedničky se mi líbí víc. Trojmaratón + 1 km, hodinový průměr 5,32 - na turistu slušné. Překvapivě jsem necítil žádnou větší unavu ani ospalost.
Počkal jsem na slavnostní závěr a šel se osprchovat. Až teď přišlo pro mne to nejtěžší. Vyzout si ponožky po 24 hodinách poklusávání bylo skutečně náročné, chvíli trvalo, než jsem si na ně dosáhl.
Byla to krásná akce. Jsem moc rád, že jsem se mohl zúčastnit.

A takhle jsem si to obíhal po asfaltu. Ještě, že to nebyl závod. Mohli by mne diskvalifikovat, že jsem běžel mimo ttrať.