Dnešní den s úsměvem

48 h Kladno 2015 - 211,232

4. srpna 2015 v 20:48 | Štefan
Do Kladna jsem jel už ve čtvrtek spolu se Šaňom Bogim a jeho paní. Spal jsem u syna, abych nemusel v pátek brzy vstávat. Ráno jsem zjistil, že jsem si doma zapoměl odtlumené boty. Měl jsem jenom dost tenké závodky a minimálky. Naštestí syn má stejnou velikost, tak jsem si boty pujčil od něho. Ale rozhodl jsem se, že dokud to pujde, budu běžet v závodkách, a pak se přezuju do synových. Později se to ukázalo jako vážná chyba.
Mám velmi rád atmosféru startu. Představování, zdravení se s ostatními, očekávání, chvíli stišení.
Začal jsem velmi pomalu, 1 km dlouhé kolo za asi 7 min. Po několika kolech mne doběhli Tomaš Dietrich a Šaňo Bogi. Přidal jsem se k nim. Na mne běželi až nesmyslně rychle, kolo za 6:05. Chtěl jsem se trochu rozbýhat, proto jsem několik kol běžel s něma. Pak jsem pokračoval svým tempem. Maratón jsem měl za 5:13, trochu pomaleji, než byl plán - 5:00. Nevadilo mi to, 13 minut pro mne v závodě na 48 h moc neznamená. Běžel jsem pomalu a všechno bylo v pohodě až do 65 km. Pak jsem se na chvíli zastavil u stanu zdravotníku. Když jsem se chtěl rozběhnout nějak mne píchlo v bederní páteři vpravo a nemohl jsem skoro pohnout pravou nohou, byla jak ochrnutá. Maséři Vláďa a Libor se mne pokušeli asi půl hodinu pomoct, ale nezlepšilo se to. Zkusil jsem ujít jedno kolo. Trvalo mi to 25 min., snad kdybych se plazil, tak by to bylo rychlejší. Libor už mne šel hledat. Vláďo ještě chvíli zkoušel něco vymyslet, ale nakonec jsme se dohodli, že to zatím zkončím a nechám se zavést synovi k němu domů. Pokud by se to do rána zlepšilo, tak bych se vrátil, jinak že závod pro mne končí.
Syn pro mne přijel před půlnoci a odvezl mne k němu domů. Ve sprše jsem si záda nahřál, a bolest a tuhost trochu povolila. Nicméně bolelo to i když jsem ležal, takže jsem se pořád budil. Už jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat, když mi přišla sms ve které se mne kamarád ptal, do kdy budu běžet. To mne zvedlo z postele, oblékl jsem se a odpajdal na autobus. Bylo asi 6:30. Na stadion jsem přišel po sedmé hodině. Chůzi se můj stav zlepšil, tak jsem se vydal na trať. Napřed jsem jenom pomalu chodil, pak jsem postupně začal krátké úseky klusat. Po pár kolech už jsem běžel celou trať s výjimkou asi 100 m úseku zámkové dlažby. Tam jsem radši šel, nechtěl jsem si otřesy znovu přivodit problém. Podstatné asi bylo, že už jsem neběžel v málo odtlumených závodkách, ale v starších botech, půjčených od syna. Kolo mi s tou chůzi trvalo asi 9,5 min.


Těsně po poledni jsem konečně dosáhl 100 km. Ani mi nevadilo, že to bylo tak pozdě, hlavně že jsem mohl pokračovat. Po pár kolech jsem si udělal asi 45 min. pauzu. Po ní jsem pokračoval ve stejném tempu. Večer mi syn donesl moje boty. Byl v Praze, tak pro ně zajel. Přezul jsem se a pokračoval asi do 146 km.
Pak jsem si chtěl udělat přestávku. Bylo asi půl jedné v noci. Nechtěl jsm jít spát, ale jak jsem seděl, tak jsem usínal. Rozhodl jsem se tedy, že si 2 hod pospím. Bylo to ale jenom asi 1 h, pak mne znovu vzbudila bolest v zádech. Radši jsem tedy pokračoval v poklusu až do 100 mil v neděli ráno těsně po 4h. To už jsem opatrně začal přemýšlet nad 200 km. Dovtedy jsem jenom chtěl běžet, dokud to půjde. Samozřejmě, zaběhnout 39 km za 7:45 h normálně není problém, to se dá v klidu ujít. V mém stavu to ale vůbec nebylo jisté. Přestal jsem se tím zabývat, a pokračoval jsem tak, jak to šlo. Žádnou další přestávku už jsem si neudělal. Kolem 10:30 jsem měl 200 km. Byl jsem zcela v pohodě. Samozřejmě tělo bolelo, ale nebylo to nijak strašné. Kolem 11 h se najednou udělalo veliké vedro, jak slunce vysvitlo spoza mraků. Konec závodu byl proto vysvobozením.
Uběhl jsem 211,232 km. Myslel jsem na víc. Před závodem jsem psal jedné mojí kamarádce, že tak dobrý pocit s přípravy jsem snad ještě nikdy neměl. Ale taky jsem napsal, že to ve skutečnosti nic moc neznamená. Bohužel se to potvrdilo.
Po tom průběhu vcelku spokojenost s výsledkem.
Myslím, že jsem tentokrát počas závodu žádnou zásadní chybu neudělal kromě tho, že jsem si včas nevzal půjčené boty. Myslím, že pátěř "neunesla" ty nárazy.
Ostatní OK. Hlídal jsem si pití, pravidelně jsem jedl, každou hodinu alespoň trochu. Téměř výlučně slané, ze sladkostí jenom kousek štrůdlu a pudink. Na rozdíl od 6-ti denní a od 12 h ve Stromovce mne nebolelo před závodem, a vlastně ani počas závodu břicho.
Několik dní před 48 h jsem dost přemýšlel o tom, jestli jsem počas závodu není "na sebe příliš měkký". Kdy jsem nemusel jít odpočívat, kdy jsem se dost nevyždímal a příliš lehce rezignoval na lepší výsledek. Dodatečně těžko říct, ale určitě se to někdy stalo.
Teď jsem byl se svým přístupem docela spokojený.

Atmosféra jako vždy byla krásna, občerstvení bohaté, pořadatelé vlídní, běžci přátelští. Akorát osy to trochu kazily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama