Dnešní den s úsměvem

Říjen 2015

Běhat nemůžou. Utíkají

30. října 2015 v 12:19 | Štefan
Mám štěstí. Nemusím utíkat. Nikdo mne nevyhání, náš dům není bombardován. Z důchodu nějak vyžiju. Když se mi chce, můžu běhat. Chce se mi často.
Tisíce uprchlíku, které jsem viděl v týdnu po 18.10. na přechodu Berkasovo - Bapská ze Srbska do Chorvatska takové štěstí nemají. Utíkají.

Týden před odjezdem na srbsko-chorvatské hranice jsem vůbec netušil, že je tam nějaký problém. Slyšel jsem sice o "uprchlické krizy", ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Myslel jsem, že je to někde daleko, a že já s tím nemůžu mít nic společného. Ze sladké nevědomosti mne probral až příspěvek Luckie Polákové na FB o tom, že pojede do nějaké Bapské pomáhat uprchlíkům. Zaujalo mě to, tak jsem si k tomu dohledal nějaké informace. Pak jsem Lucce napsal, že ji obdivuji. A skoro okamžitě po tom, co jsem to napsal mi došlo, že obdiv moc neznamená. Tak jsem se rozhodl, že pojedu taky. Lucka jela s výpravou chebské farní charity. Chtěl jsem jít s nima, ale v té době už byly auta plně obsazena. Pokoušel jsem se marně sehnat jiný odvoz. Až den před odjezdem se nečekaně uvolnilo místo v Chebské výpravě, a tak jsem jel s nimi.
Jsem jim za to moc vděčný, bez nich by to pro mne bylo o dost těžší.
Na hranice jsme dojeli v pondělí 19,10. ráno. Situace tam byla vážná, nejvážnější ze všech dní, které jsem tam strávil. Asi 2000 uprchlíku čekalo od večera před branou do Chorvatska. V noci došlo k incidentům, byli zranění. Nevím, kolik tam bylo v té době lékařů, normálně tam byli 2, a to na stanovišti asi 400 m od brány. A bylo tam jenom asi 20 dobrovolníků, Nás přijelo 11.
Pršelo, byla zima, všude hrozný nepořádek. A všude kolem bahno. Na silničce k hranici se válelo velké množství promočených dek, ztěží se tam dalo projít. Proto jsem se hned po vyložení věcí přidal k uklízejícím. Vozil jsem pytle z odpadem do kontajnerů. A taky mezitím pomáhal, když bylo něco potřeba ve skladu, nebo vykládat, už si to ani přesně nepamatuji. Odpoledne přijeli srbští popeláři a náklaďák na odvoz kontajnerů. A taky parta veselých chlapů, kteří ten nepořádek vzali doslova útokem. Za půl hodiny tam bylo celklem čisto. Moc nám pomohli, bez nich bychom to do večera nezvládli, na úklid nás bylo málo. Kolem 16 h se najednou přechod vyprázdnil, zřejmě přijeli chorvatské autobusy. Najednou nebylo moc co dělat, pomáhal jsem ve skladě s odpadem. Pak zase začali přicházet uprchlíci. Promrzlí, většinou chabě oblečení, někteří v tričkách a naboso v šlapkách.
Nebudu dál popisovat to zoufalství a bezmoc. A špínu, bahno a zápach. Ani činnost dobrovolníků. Všechno už bylo víckrát napsáno, a asi mnohem líp, než bych to dokázal já. Taky bylo zveřejněno velké množství fotek a videí na FB, každý si může udělat představu sám.
Já jsem se jenom snažil pomáhat tam, kde to bylo potřeba.
Pokoušel jsem se u toho "vynechat city". Jak mi napsala jedna moje úžasná kamarádka: míň srdcem a víc hlavou a rukama. Pčece mne však několik věcí celkem dostalo. Za všechny jenom jedna:
Apatie
V pondělí jsem se snažil v tom promoklém davu vyhledávat bosé děti. Několik se jich tam našlo. Pak jsem je vzal i s matkau k výdeji, aby dostali boty co nejdřív. Rádi se mnou šli.
Až na jednu ženu. Za ruku se jí drželo asi 7-leté bosé děvčátko. Na rukou měla kojence jenom v košilce a plence. Byla zcela netečná, jenom se smutně dívala před sebe. Dlouho mi trvalo, než se mi jí povedlo dovést k výdeji.
Další dny byly o dost lepší. Přestalo pršet, oteplilo se, přišli další dobrovolníci. Srbsští hasiči postavili nad silničkou průchozí stany, takže se uprchlíci měli kam schovat. Přišli srbští dobrovolníci, a dokonce donesli několik sad teplého reflexního oblečení - pro dobrovolníky z Czech teamu. Byla tam spousta TV štábu, nepřetrčitě tam někdo filmoval. I ČT a JOJ.
Mne bohužel v ůterý otekla levá ruka, možná z namožení. Pak už jsem nemohl zvedat těžší věci oběma rukama. Hlavně mi to vadilo při zvedání barelů s vodou. Ta se vozila ze 6 km vzdáleného Šidu a pak se nosila v 50-ti litrových barelech 200 - 300 m ke kuchyni, podle toho, kde se dalo zastavit s autem.
Je toho hodně, co bych chtěl ještě napsát. Ale bylo by to moc dlouhé, asi by to nikdo nedočetl do konce.
Tak jenom: Jsem moc rád, že jsem tam mohl být. V neděli 1.11. jedu znova.