Dnešní den s úsměvem

Květen 2016

12 hodin ve Stromovce.

29. května 2016 v 19:31 | Štefan

Mé letošní výsledky se hodně podobají loňským, i když jsou o malinko lepší. Na 6-ti denní o 1,7 km víc, na 12 h o 3 km víc.




To by bylo fajn, akorát, že to bylo srovnání se slabým výkonem - 73,7 km. Průběh se dost podobal loňskému, dokonce i počasí bylo podobné. Napřed dost horko, pak dusno, nakonec kolem 17:30 déšť. Naštěstí oproti loňskému mnohem mírnější. Rozdíl byl i v tom, že zatímco loni byla 12 hodinovka měsíc po 6-ti denní, letos jenom 18 dní.

I letos mne od začátku skoro 6 h bolelo břicho, ale bylo to mnohem slabší, takže mě to moc neomezovalo v běhu. Zato jsem měl jiný problém. Od začátku mne tlačil horný vnější okraj levé boty. Asi mi trochu padá příčná klemba, chodidlo je níž. Myslel jsem, že to povolí, nechtělo se mi přezouvat do méně odtlumených lehkých bot. V těch botech neběhám víc jak 20 km, protože mě pak obvykle začnou bolet záda. Před třetí hodinou závodu to už bolelo moc, už jsem chvíli jenom pajdal, tak jsem se šel přezout. Sice jsem ztratil tak 10 min. ale byla to velká úleva. Trochu jsem se rozběhnul. Bohužel jsem měl "napajdáno" za skoro 3 h něco přes 18 km. I potom jsem běžel hodně pomalu, nedokázal jsem zrychlit. Možná byla doba na regeneraci od Balatonfuredu příliš krátká, nevím. Maratón jsem měl podobně jako loni za víc než 5 a1/2 h. Nevím to přesně, něco kolem 5:40. Poslední kola před maratónem mi nějak špatně fungovala hlava, říkal jsem si, že doběhnu maratón, pak dám pauzu, nějak doklušu 50 a skončím. Neměl jsem však pro skončení žádný vážný důvod. Akorát mě dost bolely prsty levé nohy. To souvisí s tou klenbou. A cítil jsem se hodně unavený. Dal jsem ještě jedno kolo, a rozhodl se najíst. Kvůli mému problému s kvasinkou jsem nemohl jíst jídlo z občerstvovačky. Měl jsem dost vlastního, dal jsem si za pomalé chůze hnědou rýži. To už jsem se rozhodl, že budu pokračovat. Koupil jsem si ve Šlechtovce kafé, abych trochu zahnal únavu, a za chůze ho vypil. To mě celkem probralo. Ale únava se za pár koleček vrátila. Tak jsem začal dva krátke úseky chodit. U občerstvovačky, a pak asi půl kola za ní. Táto taktika se mi už víckrát osvědčila. Vždy když jsem chtěl přejít do chůze jsem si řekl, že vydržím po ten "chodecký" úsek. Ale bylo těžké na konci toho úseku sám sebe přesvědčit, abych začal klusat. Přitom to celkem šlo, jenom hlava se bránila. Ještě párkrát mě napadlo, že bych mohl skončit. Že ještě nejsem dost zregenerovaný, že ten výkon bude stejně slabý, že nezáleží na tom, jestli to bude 60 nebo 80... Ale pořád mi chyběl vážný důvod to ukončit, kromě bolesti prstů a nártu na levé noze. Trochu mě taky bolela levá strana zad. To ale po skoro osmi hodinách není nic neobvyklého, asi každého něco bolí. Taky jsem byl už dost unavený, ale to taky není nic neočekávané. Tak jsem se nakonec rozhodl, že ať to dopadne jakkoli, neodejdu z tratě a nesednu si. Asi 3 h před koncem jsem si uvědomil, že to nebude ani 80, ale neřešil jsem to, jen jsem pokračoval pořád stejně. V tom okamžiku hlava zafungovala správně. Když začalo asi 1,5 h před koncem pršet tak jsem si říkal, že zůstanu na okruhu, i když přijde liják. Naštěstí pršelo dost málo, skoro to bylo po tom dusnu příjemné osvěžení.

Do závěru to bylo pořád stejně. Asi 25 min před koncem jsem potkal Ludvíka Szaba. Říkal, že už si veme vlaječku pro doměření. Já byl rozhodnutý stejně. Ludvík mi pak ještě utekl, ale zase jsem ho dohnal v posledním kole. Měli jsme naběháno stejně. Domluvili jsme se, že to ukončíme spolu. Před poslední zatáčkou od startu nás za mohutného povzbuzování fanoušků dobíhala Míša Dimitriadu. Říkal jsem Ludvíkovi, že ji zkusíme utéct a zafinišovat. Míša už zjevně toho měla dost. Já závěrečný finiš miluju. Ludvíkovi se nechtělo, ale když jsem ze všech sil vyběhnul, tak se přidal. Skončili jsme úplně stejně. Výsledek byl 76,796 km. Slabé, ale nakonec jsem byl celkem spokojený. Asi jsem tam neměl chodit, doba na regeneraci byla zřejmě krátká, ale teď už na tom nezáleží.

Byl to moc hezký závod. Jako vždy atmosfěrou, setkáními s kamarády, povzbuzováním a perfektní organizací.

6D Balatonfured 2016 - 2

16. května 2016 v 16:18 | Štefan
Po plovině závodu nastal čas na přehodnocení cíle. 600 km už bylo v nedohlednu. Konec ještě daleko, únava a ospalost už značná. Rozhodl jsem se ve čtvrté 24-hodinovce víc odpočívat. Cíl jsem zredukoval na 570, a hned vzápětí na 550. Někdo dokáže prostě běžet, a nezabývat se výsledkem. Bylo by to hezké, prostě vyždímat ze sebe, co to jde, a na závěr se podívat na výsledek. Já to nedokážu. Potřebuji si dost často ověřovat, jak na tom jsem.Na rozdí od loňska jsem se dokázal ovládat alespoň tak, že jsem se díval na výsledkovou tabuli jenom při nějaké delší pauze, buď když jsem šel na WC, nebo při větším jídle.
Po obědě jsem si dal ještě pauzu asi ½ h a pak pokračoval ve své kluso-chůzi. Podobně jako loni jsem si na trati našel dva krátké úseky, kde jsem šel. Jenomže moje chůze byla (stejně jako poklus) hodně pomalá, průměrná hodinová rychlost byla pod 6 km. Po večeří jsem si dal znovu pauzu. Asi v půl osmé jsem měl 300 km. Kolem osmé hodiny jsem si musel jít na chvíli zdřímnout. Ani mě nic výrazně nebolelo, jenom jsem při chůzi začínal usínat. Asi po 1,5 h jsem znovu vyběhnul a vydržel to so půl jedné. Pak 2 h spánek a znovu. Moc se mi do tmy nechtělo, nohy tentokrát hodně bolely, ale donutil jsem se. To bylo dobře, rozchodil jsem to, a pak asi 2 h v kuse klusal, než jsem zase začal části tratě chodit. Ale při kontrole po snídani jsem zjistil, že průměrná rychlost byla znovu pod 6 km za hodinu.


Někdy dopoledne jsem se pak bavil se Stefanem Mackem. Před závodem měl stejný OR jako já - 541 km. Stefan až na krátké ůseky celý závod šel. A šel stabilně 6 km/h. Pojmenoval jsem ho "walking machine". Řekl jsem mu o svém problému s chůzi. Vysvětli mi, jak chodí. Ne moc dlouhé kroky, ruce se pohybuji rovnoběžně s tělem, žádný pohyb před sebe. Nedívat se daleko dopředu, ani vlevo, ani vpravo. Upírat zrak na místo 5 m před sebou a plně se koncentrovat na chůzi. Styl zcela odlišný od ostatných "dálnochodců", kteří jdou výrazně nakloněni dopředu a dělaji dlohé kroky. To bych nezvládl. Ale Stefanův styl jsem vyzkoušel, a celkem mi to šlo. Několik hodin jsem tak šel kousek za ním. Úplně jsem to nezvládal, ale když se odstup snížil, tak jsem kousek popoběhnul. To mi výrazně pomohlo, přestal jsem sledovat tabuli, nevěděl jsem, kolik mám km, ale byl jsem si jistý, že jdu 6 km/hod, co mi v mém stavu vyhovovalo.
I když jsme se pak rozdělili, kontroloval jsem si náš odstup na protilehlé rovince a udržel jsem ho asi do půl dvanácté, kdy šel Sefan obědvat. Já v tom tempu pokračoval až do poledne. Po čtvrté čtyřiadvacítce jsem měl 362 km - jenom 76 km za 24 h. Ale byl jsem vcelku spokojený. Povedlo se mi překonat ten depresivní pocit po polovině závodu.
Udělal jsem si hodinovou pauzu a pak pokračoval v pomalém poklusu do 15 h, kdy jsem si musel znovu dát přestávku asi do čtvrt na pět. To už mě napadaly písničky, jako "Až povezou mě na lafetě" a "Až obuju si černé papírové boty". Do toho přišel Jarda a říkal, že má v přehrávači náhodný mix písniček a přávě mu hrálo "Až mě andělé povolají k sobě". A Petr říkál: "Až si pro mě přijdou funebráci"... V této optimistické atmosfére jsem začal pochybovat i o 500 km. Nebyl na to vážný důvod, jenom vypla hlava. Chybělo mi kolem 130 km a měl jsem na to 41 h.
Přestal jsem myslet na výsledek. Pokračoval jsem s tím, že v noci dám dlouhý spánek a posledních 24 h zkusím bez spánku.
S menšími přestávkami jsem pokračoval do 22 h. Už jsem měl 400 km.

Šel jsem na 6 h spát.
Do poledne jsem pak měl 441 km. Rozhodl jsem se, že za posledních 24 h zkusím 105, tak aby denní průměr vyšel na 91.
Pokračoval jsem v "běho-chůzi" do 22 h, kdy jsem zjistil, že bez přestávky to nedám. Šel jsem spát na 1,5 h. To mi skutečně pomohlo. Najedno bylo reálných 550 km. Vypadalo to, že 500 km múžu mít kolem 2:45. šlo mi to celkem fajn, až přišel nečekaný úděr. Právě když jsem byl kolem jedné hodiny na nejvzdálenějším místě trati se strhla prudka studená přehánka. Než jsem urazil těch 500 m k chatce jsem úplně přemokl, musel jsem se jít převlíknout. Trvalo mi to dlouho, klepal jsem se zimou. Ale pořád to bylo OK, oteplilo se, klusalo se mi příjemně. Až asi do druhé hodiny, kde se to téměř přesně stejně zopakovalo. To mě dostalo. Už jsem téměř neměl sílu se převlíknout. Trvalo mi to hrozně dlouho, než jsem znovu byl na trati. 500 km jsem měl před čtvrtou hodinou, téměř stejně jako loni. A stejně jako loni nemám fotografii s vlaječkou od pořadatelů. Letos mám alespoň fotku z mobilu.
Těch 500 mi zase dodalo energii, rozhodl jsem se, že zabojuju o osobák (potřeboval jsem 42 km), případně o 550.
Běžel jsem a chodil, jak to šlo s jednou 20 min pauzou až do snídaně. U ní jsem si na 32 min oddychnul. Před osmou hodinou jsem potkal Ivana Máčaje. Měl jsem 515 km, a tempem jako v posledních kolech bych těch potřebných 27 km na OR do konce nedal. Říkal jsem Ivanovi položertem, ať mě popohání. On to však vzal vážně, spočítal potřebný průměrný čas na kolo a hlásil mi časy. Můžu se pochlubit skutečně elitním pomocníkem. Běžel jsem jako o život. Tedy pocitově. Ve skutečnosti nejrychlejší kolo bylo 6:40, tj. Asi 7:24 na km. Kilometry najednou rýchle příbývaly. Ještě rychleji mi však ubývaly síly.
S Joe Fejesem, vítězem.

Po necelých dvou hodinách jsem si uvědomil, že mi k OR chybí jenom 13 km. Něco bylo ve výpočtu špatně.
Ukázalo se, že mi to Ivan spočítal na 550 km. Omylem, i když trochu ho podezírám, že schválně.
Nezáleží na tom, pozitivní bylo, že mi na dvě hodiny zůstalo 12 km. To mělo být lehké. Ale přišly zdržení, 2 x WC, jednou focení s Petřem, když měl 400. Nakonec jsem byl rád, že jsem to dal asi 10 min před
koncem. To už ostatní - až na Bulhara Todora, který bojoval o 600 - asi půl hodiny slavili.
Vcelku jsem byl nakone spokojený.
Za posledních 24 h 102 km, celkově 542,782km, o jednu míli víc než loni, 25. místo mezi muži, loni stejně, 32. celkově, stejně jako loni.

Snědl jsem snídani, na kterou jsem si ráno neudělal čas a zdravil se ostatními.
Odpoledne jsem se povaloval, prošel jsem se campem a v 17 h bylo vyhlášení.
Vzali to znovu zodpovědně, chvílemi jsem se musel dost ovládat, abych neusnul.
Ale bylo to hezké.


6D Balatonfured 2016 - 1

15. května 2016 v 16:03 | Štefan
Ladění formy na gauči v pondělí 2.5. konečně skončilo. Bylo třeba balit.
Po loňské zkušenosti jsem věděl, co je nutné si vzít. Velmi důležitá měla být obouvací lžice, loni jsem se posledních 24 h bál vyzout, protože bych pak oteklou pravou nohu asi neobul. Vzal jsem si dostatek věcí na převlečení, abych počas závodu nemusel prát. K vůli své "antikvasinkové dietě" jsem si vezl celkem dost vlastního jídla: krabici hnedé rýže, celozrnou bagetu, jáhlové knedlíky, žitný chléb a placky (k tomu jsem ještě v Balatonfuredu přikoupil bíle jogurty).
Můj loňský spolubydlící (a "spoluběžící") Petr Prokop Tůma mi nabídl odvoz. Rád jsem to využil. Počkal na mě na nádraží v Č. Třebové a asi v 11:30 jsme vyrazili směr Maďarsko. Cesta uběhla celkem rychle, kolem 16 h jsme byli v Balatofuredskem campu. První auto, které jsem u registrace uvidel byl citroen Jardu Prucknera. A po chvíli se objevil i Jarda. Od pořadatelů se nám dostalo skutečně vřelého přijetí, vyřídili jsme si registraci, dostali jsme stejnou chatku jako loni. Téměř ve stejném složení, akorát místo Rosťu tam měl být nějaký Slovinec. Ten ale nepřišel. Rosťovi na poslední chvíli nějaký osobní problém zabránil v účasti.
Na společné večeři jsme se zvítali se starými známymi s loňska, a také s Ivanem Máčajem. Ráno pak ještě byla společná snídaně. V 9 h technický mítink, na kterém jsme dostali startovní čísla a chip-y.
Start ve 12 h. Začal jsem velmi pomaly. Od začátku mě trochu bolelo břicho. Trvalo to celých 6 hodín. Stejně jako na všech ultra loni, akorát o poznání míň. Nevím, kde jsem udělal chybu v mé "antikvasinkové" dietě. Držel jsem ji od začátku prosince, měsíc před závodem už bylo vše OK, pak se to asi 10 dní před závodem náhle zhoršilo. Nicméně, v běhu mě to příliš neomezovalo. Horší byl silný vítr, na dvou místech na trati nás jeho nárazy téměř zastavovaly. Všechny, i Petra. Alespoň mi to říkal. Vítr trochu oslábl až po osmé ráno. Do dvanáste jsem v celku v pohodě klusal. Uviděl jsem Antiho ve stejném tričku, tak jsme se dali vyfotit.

V tričkách ze 48 h Kladno 2014.
Za prvních 24 h jsem spal asi 3,5 h, jedl jsem převážně vlastní donesené jídlo a naběhal 112 km. Byl jsem spokojený.
Odpoledne začalo dost pálit slunce, vydrželo to asi do 17 h. Po večeři jsem si dopřál asi 2 h pauzu, pokračoval jsem od osmé asi do půlnoci, pak spánek asi do půl třetí. A znovu poklus do snídaně v šest, asi ½ h pauza a tak dále až do 12 h. Po 48 h jsem měl 203 km, o 23 víc než loni, ale za druhou 24 hodinovku jenom 91. To už se začínal sen o 600 km pomalu rozplývat. Nicméně, ještě jsem to nevzdával. Cítil jsem se celkem dobře, v té době mi akorát trochu vadilo pálící slunce, které ubíralo síly. Třetí 24 hodinovka se ukázala jako krizová. Často jsem odpočíval, o půlnoci jsem měl jenom 235 km a musel jít spát. Vstal jsem v půl třetí, nemohl jsem spát a cítil jsem se dost unavený a ospalý. Abych mohl zabojovat o 600 potřeboval bych v poledne mít alespoň 300 km. To už jsem nebyl schopný dát bez toho, abych se úplně odrovnal. Tak jsem to vzdal. Chvíli mi to bylo dost líto, pak ale přišla velká úleva. V poledne jsem měl 286 km, za posledních 24 h jenom 83. Někdy před polednem přijel kamarád Tomáš z Prahy. Hodně mi to pomohlo, povzbuzení i nákup jídla.

Oběd s kamarádem Tomášem. Dá se poznat, že jsem měl v tu chvíli toho dost. A byli jsme jenom v polovině.