Dnešní den s úsměvem

Květen 2017

Šestidenní potřetí

21. května 2017 v 20:43 | Štefan

Letos jsem neměl žádné ambice. Loni a předloni jsem se chtěl pokusit o 600 km. Méně jako 500 bych pokládal za neůspěch. Tentokrát jsem jenom chtěl vydržet co nejdéle. Na vině byly vleklé problémy se zády. Kvůli nim jsem v lednu a únoru téměř neběhal, do konce dubna jsem měl naběháno o 1000 km míň než loni.

Do Balatonfuredu mne odvezl Petr. Sešli jsme se ve stejné sestavě, jako loni: PetrTůma, Jarda Pruckner a ja.

Přivítali jsme se se starými známými, navečeřeli a šli vybalit věci. Tentokrát jsme museli všechno nechat ve skříních, chatka byla malá, připomínala mi spíš větší karavan. Byla dost nestabilní, Petr ji rozhoupal při každém kroku. V pokoji velikosti lodní kajuty jsem byl opět s Petrem. Malá chatka ale měla i své výhody: nebylo kde udělat nepořádek, a nelákalo nás to v ní příliš setrvávat. Ráno jsme měli ještě společnou snídaní a v 9 h jsme na technickém mítinku dostali startovní čísla. Start byl ve 12 h. Jako obvykle jsem začal hodně pomalu, malý kopček uprostřed okruhu jsem od začátku chodil. Okruh byl letos těžší, připomínal dvě "U" vložené do sebe. Bylo tedy hodně zatáček, i malé převýšení. Přes den bylo celkem hezky, k večeru se zatáhlo a trochu pršelo. Klusalo se mi celkem dobře, na rozdíl od předchozích dvou startů mne nebolelo břicho. Od začátku jsem každou hodinu něco málo snědl. Nic sladké. 4x denně bylo teplé jídlo, vždy po něm jsem si dával pauzu 30 - 45 min. První noc jsem spal, nebo spíš jenom ležel asi 3,5 hod. Nemohl jsem usnout kvůli bolesti zad, která pak přešla i do pravé nohy. Bylo to stejné po všechny noci, kromě poslední. Naštěstí jsem s tím počítal, a vzal jsem si z domu elektrickou podušku. Když jsem chtěl spát, musel jsem si napřed tak hodinu nahřívat záda. Pak jsem usnul, a spal tak 1,5 - 2 hod. Po spánku zase pomalý poklus do snídaně v 6 h, pak zase pauza. Na konci první 24 hodinovky jsem měl 107 km, pro mne překvapivě dobře.
Další dny už to ale bylo dost slabé. Záda začaly trochu bolet při běhu, hodně času jsem jenom chodil. Byl jsem hodně ospalý, ale spát jsem nedokázal vic, než 2 h denně. Dnes už ani nevím, co bylo ve který den. Vím jen, že se pořád měnilo počasí, chvíli pršelo, pak zas pálilo slunce. Několikrát denně jsem se převlíkal. V pátek v noci mne přišel povzbudit kamarád Tomáš z Prahy. Byl tam i na předcházejících dvou ročnících. Teď přijel i s manželkou Dankou, neteří Baruškou a několika lidi z jeho firmy. Udělali si u Balatonu krátkou dovolenou. Moc dobře mi udělalo, když mne přišli povzbudit v sobotu krátce před polednem. Vůbec mi to nešlo, klusal jsem asi od 6:45, snažil jsem se jenom vydržet do oběda, Krátce jsem se u nich zastavil, pak vydržel až do oběda.

Tomáš, Danka a ja. Z mého výrazu jasně vidět, jak jsem na tom v tu chvíli byl.
Pak přišli ještě i v neděli a vpondělí. Donesli mi tři velké bíle jogurty, o které jsem je požádal. Maďarský jogurt je výborný a dělal mi moc dobře na žaludek. Za těch 6 dní jsem snědl 9 půllitrových a 3 malé. Nepamatuji si moc z 2.,3. a 4. dne.. Akorát to střídání počasi, a taky strašnou nechuť vyběhnout z chatky, když na střechu bubnoval déšť. A poslední 2 noci, nula stupňů, měl jsem na sobě 4 vrstvy a byla mi zima. Dobře si pamatuji taky na povzbuzování polského pomocníka Česlava. Byl u trati od skorého rána a odcházel dlouho po půlnoci. Moc mi to pomáhalo. Poslední dva dny si vybavuji dost jasně. V noci na úterý kolem půlnoci mne hodně naštval jeden maďarský běžec Pál Bozo. Starý pán, startoval v kategorii 75-79 let. Šel výborně, první 2 dni byl předemnou, celkově dal přes 470 km. Ale v tu noc mne rozčílil, nebo dokonce urazil. Když jsem ho předběhl, potahal mě za rukáv. Tak jsem zastal. Začal na mne něco maďarsky křičet. Když jsem mu řekl, že nerozumím (něco jako nem tudom maďar...) tak mi začal naznačovat, že jsem si zkrátil trať. Samozřejmě nemělo smysl mu něco vysvětlovat, nerozuměl by mi. Ale tak mne to namíchlo, že jsem další tři kola běžel ze všech sil. Byl jsem přesvědčený, že mne jenom chce pomlouvat. Samozřejmě jsem si trať nezkrátil, na tom okruhu to skoro ano nešlo, a už vůbec ne v tom místě, kde mne to říkal. Později jsem to řekl Šaňovi (Alexandrovi) Bogimu. A on na to, že Bozo je určitě v mnohem horším fyzickém a psychickém stavu, a když jsem ho předbíhal mohlo se mu zdát, že jsem si to zkrátil. To mne předtím ani nenapadlo. Pak jsem si vzpoměl na loňský Teribear. Tam jednou nad ránem, po celonočním běhu, jsem měl něco, jako halucinace. Napřed jsem viděl velkého černého psa s dlouhými tlustými chlupy, a pak jsem obíhal překážku, která tam nebyla. Tak jsem v duchu Palibáčimu, jak mu říkali domáci, odpustil.
Předposlední den jsme s Petrem začali blbnout do kamery. Vymyslel to Petr, vždy těsně před kamerou širokým gestem smekl čepici. Já jsem pak začal salutovat. Stylem: běžel jsem, nedíval se do kamery ale před sebe, a pak jako na vojně udělal vlevo hleď a zasalutoval. Pak jsme postupně přidávali další "opičky". Hodně mi to pomáhalo zapomenout na únavu a ospalost. V úterý před polednem nám pořadatelé nabídli, že nám při obědě zahrají písničku na přání. Vzpoměl jsem si, jak mi v roce 20111 na 24 h v Sarvári pomohl Rasputin od Boney M. Tak jsem si ji dal zahrát. Dokonce jsem se u ní pokoušel tančit. Viděl jsem to později na videu. Nebyl to tanec, ale poskakování. Ale celkem v rytmu. Tak mne to nabudilo, že jsem o hodinu odložil pauzu. Po páte 24 hodinovce jsem měl 430,9 km. To už jsem pevně věřil, že 500 dám. Měl jsem na to dost času, a byl jsem hrozně ospalý. Tak jsem si v noci dal skoro 6 hodinovou pauzu. Pak už jsem klusával až do konce.
As1 v 10:15 jsem měl 500 km

Pak přišlo čekání na vlaječku a focení, celé to trvalo sai 20 min. Už jsem to chtěl jenom dochodit. Ale zjistil jsem, že jeden běžec a jedna běžkyně jsou o 1 kolo přede mnou. Takže přišel čas závodit. Do konce jsem uběhl ještě 10 km a oba jsem předběhl. Loni jsem zaběhl o 33 km víc. Ale jsem spokojený, před startem jsem si na 500 nevěřil.