Dnešní den s úsměvem

48 h Kladno 2017

28. července 2017 v 21:05 | Štefan

Nepovedlo se to. 181,889 km je můj nejslabší výkon na 48 h, osobák mám o 81 km lepši. Doteď jsem měl nejmíň 206.


Dřív, než něco o tom napíšu, rád bych poděkoval za podporu všem, který mi pomáhali. Těžko bych je vyjmenoval všechny, tak alespoň některé: Evžen Ge, Martin Hokeš, Mirek Otava, syn Martin s manželkou Pájou, Vláďa Lepič, … A samozřejmě děkuji všem spoluběžcům, hlavně Petrovi Tůmovi, Davidu Altmanovi, Drahušce Tůmové, Dušanu Kopečnému, Ludviku Szabovi, Jardovi Prucknerovi,...
Slabý výsledek byl způsobený hlavně mojim hloupým rozhodnutím začít v neodtlumených závodkách Adidas Adizero. Ty boty mám moc rád, pocitově nejlepší, jaké jsem kdy měl. Běhám v nich dlouho, svršek vepředu na vnější straně už má díry. Ale na 48 h pro mne nejsou vhodné. Asi po 12-ti hodinách jsem už měl hodne omlácena chodidla a hlavně prsty na levé noze. To už jsem dávno asi 100 metrový úsek zámkové dlažby jenom chodil. Veděl jsem, že bych se měl přezout. Udělal jsem to až v sobotu v poledne, po 24 hodinách. Obul jsem odtlumené boost-y. Ale to už bylo pozdě. Už jsem jenom střídal krátke úseky poklusu s chůzi. Posledních 6 h jsem jenom chodil. To mne vcelku deptalo, představa, že budu 6 hodin jenom pomalu chodit byla hrozná. Nakonec to ale tak hrozné nebylo. Většinou jsem šel s někým, tak to celkem dobře ubíhalo, a nějak jsem to nakonec domotal. Poslední 2 kolečka jsem navzdory silné bolesti odklusal.
Přitom začátek byl moc hezký.
Jen co jsem se zaregistroval, už jsem se objímal s Pavlem Žukem, pak s Zigmuntem, Poláky, které znám ze šestidenní. Hned nato s Ricardem Vidanem, taky ho znám s Balatonfuredu. A vzápětí se objevil Petr (Tchaba) Tůma s Drahuškou a další čeští kamarádi. Srdečné bylo i zvítání s pořadateli. Byl jsem v Kladně už po jedenácte, i když loni jsem neběžel.
Chvíle před startem, kdy si můžeme vzájemně zatleskat při představování, mám moc rád.
A pak už jen chvilka stišení, a jde se na to.
Začal jsem ještě pomaleji jako obvykle, kolo za téměř 7 minut. Byl to spíš poklus, než běh. Jako posledné tři roky vždy, prvních 6 hodín mne bolelo břicho. Může za to moje přemnožená kvasinka candida. Letos, díky poměrně přísné dietě, byly bolesti mnohem menší, jako ještě loni. Už jsem si zvykl s touto bolesti klusat, dokonce i trochu jíst. Po necelých 6-ti hodinách jsem takto doklusal k metě maratonu a dal si asi ½ hod pauzu. 50 km jsem měl za 7,5 h. To už mne hodně bolely prsty na levé noze a malíková hrana na noze pravé. Šel jsem si asi na hodinu lehnout. Dodatečně nechápu, proč jsem si pak nevzal odtlumené boty. Nějak se mi do nich nechtělo. To už pomalu začínalo moje trápení. S malými pauzami, a jednou asi 2,5 hodinovou jsem chodil a trochu klusal až do sobotního poledne. Tak jsem to měl naplánované, chtěl jsem obědvat a dát si větší přestávku před začátkem 24 h běhu. Nechtěl jsem se první tři hodiny po jeho startu motat na trati, to tam bylo hodně rušno. To jsem měl 114 km.
Po pauze jsem se konečně přezul. Asi hodinu se mi pak dařilo klusat s výjimkou úseku zámkové dlažby. Tam jsem chodil. Pak ale bolest prstů byla tak veliká, že jsem se jen ztěži dokázal donutit na ně došlápnout. Hlavně na malém kopečku u haly jsem dost trpěl, tam jsem musel na prsty došlápnout naplno. I tak jsem byl přesvědčený, že alespoň 200 km dám. Tentokrát jsem se jenom těžko bránil ustavičnímu počítání, jaký hodinový průměr na to stačí. A dlouho to bylo tak, že stačilo ujít 4 km za hodinu. To je přeci docela snadné, ujišťoval jsem se. Přišel mne povzbudit syn, moc mi to pomohlo. V půl jedné v noci jsem si dal 2 h přestávku. Měl jsem 158 km, na 42 km do 200 mi po pauze zbývalo 9,5 h. To už by mělo být hodně lehké. Ale nebylo. Klusat jsem nebyl schopný vůbec, moc jsem se bál do chodidel více opřít. Pomalu jsem se motal do půl čtvrté. A pak už jsem nemohl vůbec. Kromě bolesti chodidel náhle přišla arytmie, vynechával mi střídavě každý třetí a čtvrtý tep. V poslední době na to trochu trpím. Málo hořčíku, i když jsem bral 1 tabletu každé 4 hodiny. Vzdal jsem to a šel jsem si lehnout. Vrátil jsem se v šest. A už jsem jenom, chodil. Nemám rád chůzi, ale nějak jsem to přežil. Někdy před polednem mne přišel povzbudit Mirek Otava s manželkou. To bylo moc příjemné. S Mirkem jsme měli několik hezkých společných běhů, osobní rekordy na 25 km i maraton mám práve se závoduů, kdy jsme běželi společně.
Asi 15 min před koncem jsem si vzal značku se svýn číslem a rozběhl se. To jsem měl právě 180 km. Odklusal jsem ještě téměř 2 kola a byl (konečné) konec. Úleva to byla veliká.

S Mirkem Otavou t2sn2 po y8vod2.

Ještě následoval oběd, těstoviny na které jsem se vždy moc těšil. A pak vyhlášení a odchod. Přijel pro mne syn a odvezl mne až domů do Prahy. Tentokrát mi to přišlo moc vhod.
I když jsem si ten závod odtrpěl, ani na chvíli jsem nelitoval, že tam jsem. Měla to být moje rozloučka s ultra závody. Moc se nepovedla, tak zatím nevím. Ale i když nebudu běhat ultra závody, nějaké dlouhé běhy ještě chci absolvovat. Buď charitatívní, nebo Peace run, nebo, co se naskytne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama