Dnešní den s úsměvem

Červenec 2018

Kladno 48 h 2018

24. července 2018 v 19:55 | Štefan

Neměl jsem letos, jako ostatně několik posledních let, žádné ambice. Nicméně jsem věřil, že dám víc než 200 km.
Začal jsem jako vždy velmi pomaly, asi 100 metrový úsek zámkové dlažby jsem od začátku chodil.
Měl jsem naplánováno vydržet bez spánku do 11:30 v sobotu. Abych nebyl na trati v době startu a prvních hodin 24 hodinovky. Taky bych tam nebyl nějakou dobu v největším horku. Pak jít na 3 hodiny spát.
Pomalu jsem klusal, všechno bylo OK, maratón jsem měl za 6:14.
Po osme mne přišla povzbudit moje milá snacha. Vydržela tam asi 2 hodiny. Bylo to moc příjemné.
Pak ale začaly problémy. Kolem 21:30 h se mi najednou z ničeho nic podlomila levá noha, někde u kotníku. Téměř jsem upadnul. V několika dalších kolech se mi to stalo znova. Věděl jsem, že bych s tím měl něco dělat, ale nechtělo se mi. Přešel jsem do pomalé chůze, asi 12 min/kolo. Stejně se to pořád opakovalo, tak jsem šel do zdravotníckého stanu. Byl tam Vláďa s Ondrou, ale nevěděli moc, co s tím. Vláďa řekl, že je tam výborný rakouský masér Christián, ale spí a přijde asi o půlnoci. Tak jsem řekl, že zatím budu chodit. Aby se mi levá noha nepodlamovala, snažil jsem se došlapovat na její vnitřní hranu. To je dost složité, musel jsem se trochu naklánět doprava.
Po půlnoci mi Christian zatejpoval chodidlo, od achilovky k prstům. To jsem měl 70 km.

Trochu pomohlo, ale jenom na jedno kolo. Pak už se mi noha nepodlamovala, ale obě chodidla při chůzi hodně bolela. Nejvíc levá pata zespodu a malíková hrana na pravé noze.Tak jsem pomalu kulhal. Bylo hodně depřimujíci, když jsem si po půlnoci uvědomil, že chci takhle jít ještě 10 hod, a můžu urazit maximálně 40 km. Říkal jsem si, že je to. takový trénink pokory. Po pár kolech se mi povedlo přestat myslet na to, kolik mám toho před sebou a soustředil jsem se jenom nato, abych našel způsob pokládání nohou, při kterém to nejmíň bolí. Abych trochu zapoměl na problém, chtěl jsem si zpívat nějaký pochod. Ale napadal mne jenom "Pochod rudých námorníků", "Směr Praha" (přes spáleniště, přes krvavé řeky - píseň, která se zpívala často na vojně) a pak ruská dětská píseň: "My jedem, jedem jedem, v dalokije kraja, chorošije sosedy, krasivije druzia, nám veselo živjot se, mi pesenku pajom..." :) Tuhle píseň jsme zpívali při pochodu na vojenském soustředení na výšce, když se nás pokoušeli donutit za pochodu zpívat. Přes vesnici to bylo celkem zajímavé.
Tak jsem se (tupě) sunul do 11:28. Někdy před polednem mě přijeli povzbudit snacha se synem. Udělal jsem si taky 2 pauzy asi po půl hodině. Pak jsem šel spát. Měl jsem 110 km, nebyl jsem nijak zvlášť unavený. Nebýt problému s nahama bylo by to v pohodě.

Spal jsem asi 2,5 hodiny, a ve čtvrť na čtyři jsem se vrátil na trať. Ale už to nešlo vůbec. Udělal jsem 5 kol, trvalo mi to přibližně 1 h 20 min. To už vážně nedávalo smysl. Rozhodl jsem se to zachladit. Vláďa mi přinesl velkou plástovou bednu, do ní jsem dal nohy a obložil pytlíky s ledem. Vydržel jsem to s přestávkami asi půl hodiny. Pak jsem nejakou dobu nohy "rozmrazoval". Celé to zabralo asi 50 min. Zkusil jsem jedno kolo. První kroky dobré, potom stejně jak předtím - 1 km za 20 min. Rozhodl jsem se, že dám dlouhou pauzu. Tak jsem seděl skoro do osmi večer a snažil se povzbuzovat. Když jsem se postavil, nebylo to o nic lepši. Rozhodl jsem se, že už jenom počkám do konce. Jednak kvůli bolesti, jednak jsem se bál, abych si klenby zcela neodrovnal. Šel jsem spát. Vstal jsem až po páté. Zkusil jsem to znovu. První kolo 19 min. Bolest byla o trochu menší. Postupně se mi podařilo zrychlit na 13 min/km. Tak jsem si řekl, že to zkusím dochodit.

Asi v 7 hod jsem si konečně uvědomil, že problém je padající klenba. Mohlo mne to napadnout dřív. I proto, že mne vnější okraje bot tlačili do kotníků. Přemýšlel jsem, co s tím. Napadlo mne to zespoda podepřít na vložce. Šel jsem opět za Vláďou do zdravotníckého stanu. Udělali jsme z nastříháné gázy kuličky, oblepily izolepou a Vláďa mi je přilepil zespoda na vložky. Zpočátku to hodně tlačilo, ale postupně se to "usadilo" a mohl jsem chodit o trochu rychleji.
S výsledkem jsem byl už dlouho smířený. Nezáleželo na tom, kolik km budu mít, hlavné bylo to nějak dokončit. Pár krát jsem chvíli s někým šel a povídal si. Bylo to dokonce celkem příjemné. Nejdéle jsem šel s Vlastou Dvořáčkem. Povídal mi o jeho závodě v Iránu, hodně zajímavé.
Asi 2,5 hodiny před koncem jsem si všimnul jednu běžkyni, jak velice rychle šla a přitom mohutně zabírala rukama. Tak jsem to zkusil taky. A ono to šlo. Rozběhl jsem se drobnými kroky a zabíral rukama, jako chodci při atletických závodech. Bolelo to míň jako při chůzi. Byl to skvělý pocit, znovu běžet. Už jsem byl tou chůzi hodně zdeptaný. Rozhodl jsem se to vydržet do konce. Taky se to povedlo, s výjimkou dlážděného ůseku. Tam jsem si běžet netroufl, kromě posledního kola. Postupně jsem zrychloval, diváci u tribuny tleskali a hlasitě povzbuzovali. Moc jsem si to užíval.
Poslední kolo se povedlo za 6:17. To bylo na mne v tom stavu super! Po skončení jsem necítil nějakou zvláštní únavu, ale chodidla bolely hodně. Dostali jsme jako vždy výborné těstoviny, byly vyhlášeny výsledky, a byl konec.
Navzdory bolesti se mi závod moc líbil. Atmosféra se mi zdála ještě lepší, než obvykle. Potkal jsem samozřejmě spousty přátel. Za všechny vzpomenu jenom ty, které jsem delší dobu neviděl: Šaňa Bögiho, Zikmunta, Boguslava a další z Polska, Radiho z Bulharska... Velkou radost jsem měl, že po operaci kotníku běžel Ivan Máčaj.
Na konci závodu znovu přišli syn se snachou, odvezli mne k sobě a syn pak až domů do Prahy. Celkově jsem urazil 148,42 km. Výborný výkon - na 12 hodin. Jsem spokojeny. Udělal jsem, co jsem mohl, lépe jsem to nedokázal.

Před desátou 48-hodinovkou

19. července 2018 v 20:42 | Štefan
Bude to moje desáta 48-hodinovka. Nevím,jestli ne taky poslední. Už na to nemám, budu to brát hlavně jako spoločenskou událost. A příznávám: Hlavně chci těch 48 hodinovek mít 10. Letos se moje výkony hodně zhoršili. Nejen, že jsem pomalý, ale klesla i vytrvalost. Asi je to s věkem (67) normální, ale určitě sa na tom podílely i zdravotní problěmy. Nechci si stěžovat, můžu byt rád, že je to alespoň tak.
Kvůli ním mám malo naběháno, od druhé třetiny ledna do půlky března jsem jenom vyklusával, max. 10 km. Pak jenom PIM za smutných 5:14 a za 12 h něco přes 72 km. Obojí s velkými bolesti břicha od začátku. Na Budějovickém půlmaratónu byly bolesti podstatně menší a trvaly krátce. Rozbíhal jsem ho opatrně na 2:30, asi po 5-ti km jsem zrychlil, nakonec jsem ho vceku lehce dal za 2:14.
Naběháno nemám, takže moje taktika bude co nejdéle se udržet na nohou a namotat co nejvíc.
Dobrá zpráva je však to, že podstatně ustoupily problémy s břichem. Předminulý týden jsem bežel, nebo spíš odklusal, 45km, a břicho mne téměř nebolelo.
Jsem přesvědčený, že zato vděčím uprave stravy podle knihy: "Vegan v kondici". Hlavně asi přidání velkého množství zeleného salátu. A taky naklíčených potravín. Můj problém je trávení, a naklíčené potraviny jsou tzv. "předtrávené". Přestal jsem jíst sladkosti, jednoduché cukry jen v ovoci. A v datlích, ale ty jsou zásadotvorné, co je pro mne podstatné.
Díky úpravě stravy mám teď nejnižší váhu za posledních snad 45 let - 59 kg. Na začátku dubna jsem měl naopak nejvyšší za posledních 15 let - 66 kg. Těch 7 kilo jsem zhodil do konce května, i když jsem v dubnu kvůli naraženému kolenu neběhal téměř 3 týdny. Místo toho jsem dost cvičil, hlavně břicho a trochu ruce i ramena.
Běžecká příprava byla slabá. O to víc jsem se věnoval přípravě občerstvení na závod. V minulosti jsem se na závodech Sri Chinmoy téměř výlučně spoléhal na pořadatele. Teď budu mít i vlastné občerstvení.


Hlavně datle, kokosovou vodu a proteinový prášek: 50 % konopní, zbytek rýžové mléko, ječmenný slad. Jedna dávka tohoto prášku by měla nahradit jedno denní jídlo.
Tak když už nebudu moci pořádně běhat, budu alespoň odpovědně občerstvovat.
Navzdory problémům se na to těším.