Dnešní den s úsměvem

Teribear 2018

20. září 2018 v 17:06 | Štefan
Počtvrté jsem se zúčastnil charitatívní akce Teribear hýbe Prahou. Letošní se mi lébila nejvíc. Soupeření ustoupilo přáteství a vzájomné podpoře. Minimálně na prvních čtyřech místech u mužů a na 2. a 3. místě u žen.
Letos jsem neměl žádné větší očekávání, co se týče mého výsledku. Chtěl jsem se pokusit o 500 km, i když moc jsem tomu nevěřil. Od začátku roku jsem měl zdravotní problémy. Závody na 12 a 48 hod se mi nepovedli. Mám málo naběháno, až v srpnu jsem se dostal přes 500 km (551).
Nakonec to bylo 609 a druhé místo.
První den se běželo jenom 7 hod. Rozhodl jsem se, že budu běžet přes noc. Nebylo mi dobře, bolelo mne břicho. Přesto jsem pomaly klusal, a někdy i krátce šel až do osmé hodiny ranní. Výsledek byl ale žalostný, jenom 78 km. Odešel jsem domů se trochu prospat. Ale nemohl jsem usnout, po hodině převalování jsem vstal, vzal si nějaké jídlo a odjel na Vítkov. Dorazil jsem tam kolem 12:30 a do večera jsme dal ještě 42 km. To už bylo celkem v pohodě. Trať byla plná, někdy se těžko předbíhalo chodce. Měl jsem štěstí, že jsem se seznámil s Dušanem Koutníkem, který letos poběži Spartathlon.
V sobotu jsem přišel ráno kolem deváté. Zase jsem pomaly klusal, trať byla ještě poměrně volná, hlavní nápor přišel odpoledne. Po několika hodinách mne začala pobolívat levá achilovka, tak jsem ji vždy po několika kolech protahoval, a bolest ustoupila. Po osmi hodinách jsem si na chvílku sedl a snědl oběd. Pak jsem klusal, trochu chodil a postával asi do 22:30, co za sobotu dalo 75 km. Byl jsem hodně spokojený.
Neděli si moc nepamatuji. Vím jen, že to bylo hodně podobné sobotě. A výsledek 60 km.
Už jsem v těch 500 km věřil, do konce zbývalo 5 a 2/3 dne.
V pondělí jsem to rozběhl příliš optimisticky, 9 km/hod. To byla na takovéto akci dost hloupé. V předchozích dnech jsem v podstatě neběhal, jenom jsem se nakláněl dopředu a neodrážel jsem se, jenom jsem dvíhal nohy. Z kopce jsem se takto posouval téměř zadarmo, s minimem vynaložené energie. Odpoledne přišla první velká krize - důsledek ranního blbnutí. Nešlo to, dost jsem chodil a postával u stánku. Kolem půl páte se trať naplnila. Zdálo se mi, že je to neproniknutelný dav. Dokonce jsem předbíhal 4 kočarky vedle sebe. Cítil jsem se hodně unavený, tak mi vadilo všechno. I sám sebe jsem zavazel. A vadilo mi, že mi to vadí. Teď vím, že jsem si měl na dvě hodiny sednout, odpočinout, počkat, až se trať uvolní. Namísto toho jsem se potácel a vztekal. Nakonec jsem to ale dorval na 69 km.
Úterý začalo krizí. Bolely mne hodně vnější hrany chodidel. Od zastávky autobusu po šatnu to bylo téměř 2 km, myslel jsem, že tam ani nedopajdám. Než jsem tam došel nějak jsem to rozchodil, takže jsem se kolem desáte rozběhl. Ale celé dopoledne a část odpoledne střídala menší krizi větší krize. Už jsem většinou chodil. Naštěstí přišel syn Martin s vnučkou Vandičkou. Běželi střídavě několik koleček se mnou.
Moc mi pomohli. Najednou to zase šlo. Syn v to opdpoledne naběhal 21 km a vnučka (desetiletá) 9! Dotáhl jsem to na 61,5 km, ale trvalo mi to do 22 hod.
Ze středy si nepamatuji nic kromě toho, že to bylo lepší, než v úterý.
Někdy kolem poledne mne Honza Čížek přesvědčoval, že musím mít čepici. I když já ani v největších vedrech čepici nenosím, zeptal jsem se ve stánku Škody, jestli nemají nějakou reklamní. Neměli, ale dali mi klobouk.
Tak jsem v něm odpoledne běhal. Naběhal jsem 64,5 km a skončil před devátou večer. To bylo optimistické, začal jsem myslet na 600.
Ve středu to dočasně zabalil Jirka Juřica. Měl problémy už ud úterý, nemohl jíst ani pít. Po prvních dnech vedl, v úterý ho předběhl Honza Čížek, já byl tretí. S Honzou jsme se hodně povzbuzovali, stejně jako s Honzou Hančem, který byl tou dobou čtvrtý a s Mirou Jackovičem, který byl v tu dobu pátý. Bylo to fajn, s každým z nich jsem chvíli běžel, nebo šel. Miro měl velké bolesti, ale bojoval statečně a nakonec skončil čtvrtý.
Čtvrtek stejný, jako předešlé dni. Akorát odpledne opět přišel syn s vnučkou a taky s vnukem Jáchymkem. Syn znovu naběhal 21 km, vnoučatá nevím. Ale bylo to pro mne bezvadné zpestření.

Podvečer přestala fungovat světělná tabule a nefungovala ještě v půl deváte. Tak jsem se rozhodl jít domů, abych si trochu víc odpočinul, než po jiné dny. Doma jsem zjistil, že jsem dal 60 km, a už jsem byl na druhém místě, Jirka se na trati neobjevil.
Pátek byl těžký. Nejhorší bylo vylézt na start, chodidla dost bolely. Ale potkal jsem "Spartathloňáky" - Terezku Gecovou a Pavla Marka. Na Terezku jsem se hodně těšil. Říkala, že přijde ve čtvrtek, Ale nedočkal jsem se jí, já odešel před osmou, ona přišla chvíli potom. Tak jsem ji potkal alespoň v pátek. Bylo to přjemné, ona je zlatíčko.

Naše vzájemné podpory s Honzou Čížkem, který už tehdy měl na prvním místě značný náskok, si všimla i paní s Nadace a udělala nám společnou fotku. Zveřejnila ji na Facebooku a napsala k tomu hezký komentář.
Nakonec jsem to v pátek nějak odklusal. Asi od 18 hod nefungovala světelná tabule, trochu mi to vadilo. Když za hodinu začala fungovat, chyběli mi na ni 2 kola. Nechtěl jsem to řešit, řekl jsem si, že mám kol dost. Podle tabule mi do 60 km chyběli 4 kola. Ale už to nešlo. Chtěl jsem to v půl deváte zabalit. Trochu chyběla motivace, na třetího Honzu jsem měl veliký náskok, na prvního velkou ztrátu, do 600 mi chybělo 30 km. A únava byla značná.
Naštěstí mi pomohli Milan Javořický a Boris Doza s přítelkyni Aničkou. S nimi jsem ty kola v pohodě doklusal. Cestou domů jsem se pak dozvěděl, že i dalším běžcům chyběli nějaké kola, a že se to v noci dočte. Nevím jak to technicky funguje, zřejmě se někde bokem ty kola počítali. Skutečně večer už jsem měl ty kola připočteny, v pátek 63 a spolu 573 km.
V sobotu jsem přišel už po sedmé hodině. Flákal jsem to, postával se, bavil se se známimi, těch 27 km, co mi zbývalo do 600 jsem měl až kolem půl jedné. V sobotu tam byl zase syn s vnučkou a její kamarádkou, tak jsem se jim trochu věnoval.
Vrátil se i Jirka Juřica a dal ještě pár km. Skončil pátý.
Pak jsem dal ještě 9 km, aby bylo výsledné číslo hezké.
A pak už jenom vyhlášení výsledků. Kamarád Josef mne dovezl až před barák. Bylo to s těma taškama dárků příjemné. Skutečná únava se dostavila až v neděli. A bolest nohou až v pondělí podvečer.
Celá akce se mi moc líbila. Spousta kamarádu a povzbujzujích a krásná atmosféra. Pokud budu zdravý půjdu rád i příští rok. I když jsem po skončení říkal, že za rok už budu jenom někoho"koučovat". Uvidíme. Těším se na to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama